(14.20 hodin)
(pokračuje Dundáčková)
Zachovává stávající systém rozdělení mezi tři resorty, což má za důsledek rozdělování sourozenců podle věku a zdravotního, resp. mentálního stavu do zařízení různých resortů, časté střídání ústavních zařízení, ze zdravotnických do školských, takže tříleté dítě vyrůstající v ústavu od kojeneckého věku vystřídá minimálně tři zařízení: zdravotnický dětský domov diagnostický ústav, školský dětský ústav. Bylo-li umístěno v kojeneckém ústavu, pak vystřídá zařízení čtyři: kojenecký ústav, dětský ústav pro děti do tří let, diagnostický ústav a školský dětský ústav. A to si prosím uvědomme, že stále mluvíme jen o dětech, které se dostaly do ústavní výchovy ne vlastní vinou.
Dalším velký problémem je mimořádně velký nedostatek podnětů u dětí do tří let vlivem současného systému. Tyto děti jsou vychovávány ve skupinách až deseti dětí stejného věku a nemají zásadně žádnou možnost čerpat podněty od starších dětí. Velmi časté střídání personálu pečujícího o děti ve zdravotnických zařízeních, kdy o jedno dítě vyrůstající zde od narození do tří let, je o něj pečováno postupně nejméně 28 zdravotními sestrami. Čili jakákoliv možnost vytváření vazby je absolutně nemožná.
Nevhodné typy ústavních zařízení i v rámci resortu školství mají pak za následek rozdělování sourozenců i v rámci soustavy školských zařízení podle věku, pohlaví, mentální úrovně a výchovných problémů, zbytečnou diagnostiku dětí bez závislostí a poruch chování i v internátním typu zařízení po dobu osmi týdnů, což pro ně představuje velkou nejistotu s ohledem na nutnost změny výchovného prostředí v době dvou měsíců. Chybí zařízení pro děti se závislostmi a těžkými poruchami chování, včetně tzv. léčebně výchovných ústavů, chybí jasně vymezená diferenciace výchovných ústavů podle přísnosti režimu. Dítě, které ukončilo základní školní docházku, je zpravidla umísťováno do výchovných ústavů, i když nemá žádné poruchy chování.
Za zásadní a alarmující považuji také problémy, které vyplývají z personálního obsazení v jednotlivých ústavech. Vychovatelé například na rozdíl od pěstounů nemusí mít žádné psychologické vyšetření ani předkládat výpis, resp. opis z rejstříku trestů, jako by se předpokládalo, že vzdělání nebo přijetí do státních služeb automaticky znamená i vhodnou osobnostní strukturu. Časté střídání služeb v jednotlivých ústavech pak vede k tomu, že i v dětském domově rodinného typu je k rodině velmi daleko. Noční služba zpravidla nekvalifikovaného vychovatele na celé zařízení nebo minimálně patro je nevhodná.
Všechno to, co jsem říkala až doteď, se samozřejmě projevuje i v dospělosti těchto dětí. Výzkumy i praxe potvrzují, že ty, které prožily velkou část dětství v ústavu, zpravidla nejsou schopny integrovat se bez problémů do společnosti. Mají velké problémy při plnění své rodičovské role, jejich děti bohužel často rovněž končí v ústavní výchově, nebo jsou zanedbávány či týrány. Nejsou schopny navazovat trvalé, kvalitní a mezilidské vztahy. Dosahují nižšího vzdělání, než umožňuje jejich rodinná vrozená inteligence, a v neposlední, alarmující míře vykazují vysokou míru kriminality a recidivity. Zde si dovoluji poukázat na průzkum profesora Matějčka, který říká, že u mužů-chovanců nebo chcete-li absolventů výchovných ústavů v České republice je tato míra kriminality a recidivy až 54procentní.
Pro mě je zarážející, že ani ministerstvo, ani pravděpodobně převážná část výboru, který byl garanční a projednával tyto věci, nevyslechly nebo nezvážily všechny námitky, které zde vyplynuly jednak od nestátních zařízení, jednak od řady odborníků, kteří se problematikou zabývají, a v neposlední řadě nereflektovaly ani pracovní materiál, který byl přijat 27. 6. 2001 pracovní skupinou sekce pro práva dětí samotné rady této vlády ČR pro lidská práva.
Proto já se připojuji ke svým kolegům a prosím, abychom velmi vážně zvážili možnost vrátit tento materiál v případě, že nezamítneme samotný tisk, znovu výborům k projednání a budeme se vážně zabývat všemi námitkami, které zazněly z řad odborníků. Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji paní poslankyni Dundáčkové. Jako čtvrtý je pan poslanec Kučera, protože tady je jediný, tak stačí říci Kučera, eventuálně mohu říci starší. Ale starší je hodnotící soud a já si nejsem jist, jestli to je to správné slovo.
Poslanec Miloslav Kučera st.: Děkuji vám, pane předsedo, já se za svůj již pokročilý věk nestydím, naopak… (Klaus: …se jím pyšníte.) Ano, z dob, kdy jsem býval obvykle ve své profesi nejmladší. Když už jste to téma nadhodil, tak musím prozradit ctěné Poslanecké sněmovně, že v době, kdy jsem absolvoval divadelní fakultu Akademie múzických umění, jsem byl nejmladším profesionálním režisérem v republice, ale to už je 40 let. A to už není pravda. Takže dneska jsem pyšný na to, že jsem starší.
Já bych si dovolil ve svém obecném vystoupení zareagovat především na dvě vystoupení, zvláště pak na vystoupení kolegy Waltra Bartoše, který mně připomněl mého oblíbeného spisovatele Karla Čapka a jeho známý fejeton o alelidech. Alelidé, to jsou podle Karla Čapka lidé, kteří nezpochybňují, že to, o čem je řeč, je správné, oni vycházejí z jiného předpokladu. Když vy řeknete, že tři a tři je šest, alečlověk řekne: to máte samozřejmě pravdu, ale šest a tři je devět. Takže kolega Bartoš ve svém příspěvku jako bod č. 1 hovořil o tom, že je sice hezké, že se Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy pokusilo vytvořit normu, která se bude zabývat problematikou ústavní výchovy, ale že by lépe slušelo, kdyby tady existovala nějaká obecná norma, která by tento problém řešila v co pokud možná nejširší podobě.
Já samozřejmě s kolegou Bartošem souhlasím. Jenom bych se ho chtěl vaším prostřednictvím, pane předsedo, zeptat, zda by nebylo nejsnazší neříci jenom toto "ale", ale říci zároveň také "a já jsem připraven tuto normu předložit", případně "zde tato norma kolegové leží a pojďme se jí zabývat". Protože říci na něco, že to "je sice špatné, ale…" je báječné, ale mě by zajímal vždycky ten druhý krok.
Ostatně ačkoliv ústavní výchova není moje hobby, musím říci, že jsem se zúčastnil jednoho velmi řekl bych bouřlivého a do podrobností jdoucího zasedání podvýboru pro školství, který se touto problematikou zabýval, jako host. Zaujalo mě, že všichni členové tohoto podvýboru se snažili více či méně svými konkrétními příspěvky zkvalitnit projednávanou normu, až na jednu výjimku, která vždycky zněla: "To máte sice pravdu, ale já bych to řešil jinak." Jenom jsme se doteď nedozvěděli jak.
To samé se týká druhého bodu, druhé výčitky kolegy Waltra Bartoše, který hovoří o ekonomické zátěži. Zákon je potřebný, ale přináší nám ekonomické problémy. Dovedu si představit také jinou rétoriku. Máme problémy v ústavní výchově a je škoda, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a sociálně demokratická vláda se touto problematickou oblastí nezabývá, byť nám to přináší ekonomické problémy, a tudíž budeme kritizovat ministerstvo za to, že nic nedělá. Teď ho kritizujeme za to, že se pokouší něco dělat, a to nám přináší ekonomickou zátěž.
Třetí poznámka kolegy Bartoše je potom podle mého soudu bohapustá demagogie, protože kolega Bartoš vyčítá tomuto zákonu, že ho teď projednáváme, aniž by byl předtím projednán zákon, který je širší právní normou v oblasti školství a výchovy, vůbec tedy tzv. školský zákon. To je samozřejmě pravda. Ale - a teď se zachovám podle stejné metody jako kolega Bartoš - všichni přece víme, že školský zákon byl už v Poslanecké sněmovně projednáván a Poslanecká sněmovna se posléze rozhodla vrátit tento zákon vládě k přepracování.
***