(9.20 hodin)
(pokračuje Talíř)
Tolik k určitému okruhu problémů, kterými jsme se zabývali.
Dovolte mi ještě, abych v rámci své zpravodajské zprávy uplatnil legislativně technické úpravy, protože při kontrole tohoto usnesení a jeho porovnávání s legislativou jak Poslanecké sněmovny, tak Ministerstva kultury, jsme zjistili, že tam došlo k určitým nepřesnostem. Proto mi dovolte, abych teď uvedl upřesnění pozměňovacího návrhu kulturního výboru, který máte pod tiskem 919/1. Došlo k chybě v pozměňovacím návrhu číslo 17. Místo slova "registrace" má být uvedeno slovo "evidence". To znamená, že pozměňovací návrh správně zní: V § 16 odst. 2 písm. c) se na konec věty doplní slova "nebo která již o evidenci požádala". Tam se mnohokrát používá termín evidence a registrace, a tady došlo k tomuto omylu.
Zároveň v pozměňovacím návrhu číslo 7, který je v tomto tisku uveden tak, že je tam text, že se doplňuje na konci odkaz na příslušné zákony, je třeba příslušné zákony citovat, a já z tohoto místa doplňuji, že se jedná o odkaz na tyto zákony: zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění zákona č. 147/2001 Sb.
Na upozornění legislativy jsem zjistil, že v pozměňovacím návrhu č. 24 vypadlo v první větě textu slovo "jejich" a vypadnutím tohoto slova se ztrácel smysl. Správně by pozměňovací návrh měl znít: Konkurs na majetek církevní právnické osoby lze prohlásit jen tehdy, nepřevzala-li dluhy nebo se za ni nezaručila příslušná církevní a náboženská společnost, nebo jejich prostřednictvím jimi označená jiná církevní právnická osoba splňující požadavek záruky. Tam vypadlo slovo "jejich".
To je z mé strany jako zpravodaje vše, ostatní v rámci obecné či podrobné rozpravy.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane zpravodaji.
Opět jedno technické sdělení - pan poslanec Michal Doktor má náhradní kartu č. 3.
Nyní mi dovolte, abych otevřel obecnou rozpravu, do které mám zatím dvě písemné přihlášky, a to pana poslance Matulky a pana poslance Payna. Hlásí se také pan zpravodaj. Stačí mu pořadí číslo tři. Nejdříve bude hovořit pan poslanec Matulka, poté pan poslanec Payne.
Poslanec Dalibor Matulka: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové, já se předem omlouvám, že vás v rozpravě ke sněmovnímu tisku 919 poněkud zdržím. Doufám, že se tak stane jen v rozpravě obecné a že k rozpravě podrobné vůbec nedojde, což hodlám ve dvou alternativních návrzích navrhnout.
Pokud by snad někdo z vás ode mne osobně očekával plamenné vystoupení, které by mělo směřovat k omezení práv církví, k omezení práv věřících, pak by se mýlil. Nic takového nehodlám učinit, neboť bych tak činil proti svému přesvědčení. Naopak, když v počátku tohoto volebního období vláda zřídila vládní komisi pro řešení otázek vztahu státu a církví, přivítal jsem tu skutečnost s tím, že jsem očekával, že se podaří v novém legislativním řešení tohoto vztahu najít řešení, které by vyhovovalo v naší společnosti jak věřícím občanům, tak nevěřícím občanům, a že v novém právním řešení naleznou uspokojení jak osoby hlásící se k církvím velkým, zavedeným a tradičním, tak osoby hlásící se k církvím menším, méně zavedeným a méně tradičním.
Složení vládní komise napovídalo, že vláda má snahu nalézt ve společnosti konečně po mnoha desítkách let řešení skutečně spravedlivé a stabilní. Bohužel to, co je předmětem tisku 919, podle mého nejhlubšího přesvědčení tyto požadavky opět nesplňuje.
Neměl jsem bohužel možnost z důvodu zahraniční cesty se zúčastnit rozpravy v prvním čtení. Toho docela lituji, a proto vás musím zdržet nyní. Lituji také toho, že tento tisk sněmovna nepřikázala k projednání ústavně právnímu výboru a že tento výbor neprojednal tento tisk ze svého rozhodnutí, ačkoliv jsem to v ústavně právním výboru navrhoval. Mám totiž za to, že největší vadou tisku 919 je jeho protiústavnost.
Měl jsem možnost se jednání o podobě této zákonné předlohy zúčastnit jako jeden z členů zmíněné vládní komise pro řešení otázek vztahu států a církví. Nehodlám v této rozpravě seznamovat sněmovnu se všemi peripetiemi jednání této komise, neboť na to není čas ani chuť. Chci jen zmínit své roztrpčení z toho, že zatímco v úvodu své práce se komise dohodla, že v žádném případě nebude při svém jednání hledat silová většinová řešení hlasováním, nakonec u předlohy věcného záměru, který šel do vlády, komise tomuto svému závazku věrná nebyla. Menšinové stanovisko, ve kterém jsem nebyl pouze já, ale byli jsme -
Místopředseda PSP František Brožík: Promiňte, pane poslanče, já vás přeruším. Já bych prosil levou i pravou stranu o klid!
(V sále je velký hluk.)
Poslanec Dalibor Matulka: Byli dva členové komise, kteří předložili menšinové stanovisko, alternativní návrh věcného záměru. Většina komise to nezohlednila. Nezohlednilo to ani Ministerstvo kultury a koneckonců ani členové vlády při jednání o věcném záměru. Stanovisko vládní komise nebylo konsensuální, bylo toliko většinové.
Chci také upozornit - už to částečně udělal i pan ministr Dostál - že proti tomuto návrhu zákona existuje mnoho námitek, a to nejen ze strany Helsinského výboru, na což pan ministr upozornil, ale i ze strany některých menších církví a náboženských společností, z nichž některé jsou dokonce členy - bohužel přehlasovanými - Ekumenické rady církví. Nejde tedy konsensuální návrh zákona, ale opravdu toliko o většinový návrh.
A nyní k samotnému obsahu. Vládní návrh je podle mého názoru již koncepčně zcela nesprávný v tom, že k postavení církví a náboženských společností přistupuje shora, z pozice státu. Hodně se věnuje právům a povinnostem církví a náboženských společností, ale přitom pramálo respektuje, že církve a náboženské společnosti je třeba chápat z hlediska ústavního jako společnosti zakládané a sloužící při výkonu jednoho ze základních práv a svobod přiznaných Listinou, tedy práva na svobodu náboženské víry a přesvědčení. Toto právo je naším ústavním pořádkem přiznáváno a garantováno jako právo individuální, nezadatelné, a všichni, kterých se Listina základních práv a svobod týká, jsou si v tomto právu rovni jak co do rozsahu, tak co do právních garancí. Církve a náboženské společnosti jsou tedy sdruženími těch, kdo jsou tímto rovným právem obdařeni, a tedy i kolektivní výkon tohoto rovného práva musí mít rovné právní podmínky. Vládní návrh zákona tuto rovnost nejen nezaručuje, ale v mnoha ustanoveních ji předem vylučuje.
Ve vládním návrhu je obsažena zřetelná rezignace na proklamovanou konfesní neutralitu státu, a to tím, že příslušníkům některých církví a náboženských společností se přiznává přístup k výkonu tzv. zvláštních práv, jiným nikoliv.
***