(11.40 hodin)
(pokračuje Starec)
Myslím, že období balíčků je přesně to období, o kterém hovoříme.
Můžeme se podívat i na spotřebitelský barometr, což je názor populace na vývoj ekonomiky. To je absolutně nezávislá veličina na vládě, na poslancích, na senátorech a dalších. Tady bych jen připomněl duben 2001, kdy dosáhl tento barometr 49 bodů, a připomenu drobné srovnání "neúspěšnosti" této vlády s ostatními vládami předchozími, když předešlé číslo bylo nejvíce 48, a to bylo na přelomu let 1995 až 1996. Například v tomto ukazateli tato vláda byla již o bod lepší. Říkám to z toho titulu, že někdo by mohl říci, že 60 by bylo lépe, ale přesto minimum bylo 33, takže 49 je slušný stav.
Důvěra vládě se stabilně pohybuje dnes kolem 40 %. Máme ještě rok, abychom na tom zapracovali. Myslím, že to je výzva vládě, aby se něco v tomto smyslu ještě odehrálo.
Poslední věc je ukazatel spokojenosti s celkovou situací. U nás bohužel je většina takových lidí, kteří jsou zásadně nespokojeni. Taková situace trvá možná desetiletí, možná staletí. Je to trošku i povahový rys. Já si myslím, že musíme s tím sebemrskačstvím - občas máme tendenci si přiznávat i sami sobě - přestat. Pravda je ale taková, že toto číslo dvakrát za sebou dosáhlo 33 %. Pravda je také taková, že když se loučila rozpadlá vláda pravice, bylo to číslo téměř u nuly. Myslím, že se nemáme za co stydět. Jen abych přesvědčil své kolegy z ODS, tak pan Klaus dosáhl se svou vládou 34 %, takže bych prosil naši vládu, kdyby dokázala alespoň o jeden dva body to naše číslo 33 zvednout.
Poslední věc, která je z dnešních novin - tady velice stručně řeknu, že ta naše různá země, na kterou někdy nepravdivě nebo pravdivě nadáváme nebo nenadáváme, a samozřejmě v tuto chvíli její vláda - bohužel ještě ten průzkum nezahrnul celé působení sociálně demokratické vlády, protože vychází z čísel roku 1999 až 2000 - říká, že jsme na 34. místě ve světě v žebříčku životní úrovně a rozvoje lidské společnosti a kupodivu na 21. místě ze 72 hodnocených zemí v technologickém rozvoji, dokonce nejvýše v bývalém východním komunistickém bloku.
To jsou jenom důkazy toho, že věci nějakým způsobem, když se chce, jdou. Já se domnívám, že pro ty, které jsem tady nazval, že "mají oči a nevidí", "mají uši a neslyší", by stálo za to si tu zprávu skutečně přečíst, a když už by měli šanci někde přiznat, že se něco podařilo, tak to přiznat, protože každopádně někdo na práci této vlády bude navazovat a nikdy se nenavazuje jen s čistým nebo jen špinavým štítem. Pravda je taková, že situace, se kterou šla tato vláda do své pozice, byla daleko horší, než bude ta, se kterou se bude tato vláda za rok loučit. Já pevně věřím, že to bude otázka jenom jedné noci a formálního loučení.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji. Poslední přihlášenou před polední pauzou je paní poslankyně Dundáčková.
Poslankyně Eva Dundáčková: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi, abych využila toho, že mi bylo uděleno slovo jako řádně přihlášené, a krátce reagovala na svého předřečníka.
Já jsem hluboce přesvědčena, že pan kolega Starec většinu argumentů, které používal, myslel skutečně vážně a poctivě a že to, co říkal, vyplývá z jeho životní filozofie, ale nemohu uvěřit tomu, že myslel vážně svá slova týkající se majetkových přiznání, protože potom buď lhal, nebo záměrně občanům nesdělil, že majetková přiznání mají podávat jen někteří občané, že je zde zcela záměrně řekněme popliváno ústavně zaručené právo na svobodu občana, na rovnost před zákonem, a že také tato vláda navrhuje, aby za nevyplnění jednoho dotazníku, onoho majetkového přiznání, které není ve skutečnosti nic jiného než jakýsi formulář, má hrozit daňovému poplatníkovi - přestože řádně odvedl daně a přestože splnil všechny své povinnosti, které mu právní předpisy ukládají - trest odnětí svobody ve výši až šest měsíců. To já, prosím, považuji za populistický návrh a slova, která pan kolega řekl, za jinak nehodná jeho poctivého výkonu poslaneckého mandátu.
Teď k tomu, k čemu jsem původně byla přihlášena. Já se obávám stejně jako řada mých předřečníků, že projednávání tisku 931, zprávy vlády o plnění programového prohlášení, je v tuto chvíli již vskutku přehlídkou ztraceného času, a to nejen proto, že do nedávné doby zde nebyli přítomni téměř žádní ministři této vlády - ti se dostavili -, ale i neúčast poslanců, a to zejména čtyřkoaličních, takzvaně také opozičních, je skutečně skandální.
Přesto v rozpravě zazněly některé perly. Předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda například v minulém týdnu v rozpravě přiznal, že poprvé dočetl sněmovní tisk do konce. Bez dalšího komentáře.
Ale vraťme se k předmětu projednávání, a to ke kapitole, která se vztahuje k práci resortu Ministerstva spravedlnosti. Je-li - jak zde bylo řečeno v jiných kapitolách - pravdou, že zpráva je přehledem koncepcí zákonů a činnosti ministerstva a nabízí tak prostor pro jakousi polemiku, pak kapitola "Demokratický právní stát" neposkytuje příliš prostoru pro hodnocení. Není se co divit. V čele resortu se během uplynulého roku vystřídali celkem tři ministři. První opustil bojiště uprostřed bitvy o příští podobu resortu, zimní král Pavel Rychetský pro krátkost svého působení do křesla ministra spravedlnosti v podstatě ani neusedl, zato prosvištěl zatuchlými pracovišti některých soudů, aby za sebou zanechal trpkou příchuť sporů o příčině oné zatuchlosti. Jmenováním Jaroslava Bureše do čela resortu spravedlnosti pak vláda s konečnou platností rezignovala na vlastní programové prohlášení, neboť nový ministr - ač také soudce - přichází s diametrálně odlišnou představou o řešení problematiky soudnictví. To je z pozice vlády docela úctyhodný veletoč.
Na tomto místě si neodpustím poznámku, že ve skutečnosti spory o podobu organizace našeho soudnictví, tedy o jednotlivých složkách, stupních, řídících pracovnících a jejich kompetencích, jsou pro daňového poplatníka zhola zbytečnou a vzdálenou polemikou. Právem tak zůstává i přes mediální úspěšnost exministra spravedlnosti mimo zorné pole zájmu občanů.
Co naopak občany sužuje, je nepřeberné množství předpisů, jejichž neznalost je sice neomlouvá, ale které znát prostě ani v tuto chvíli nemohou. A také proto někdy odcházejí od soudů s nepořízenou.
Vláda v tomto směru konstatuje, že "v hodnoceném období od března 2000 do března 2001 pokračovala v úsilí zvýšit aktivitu v legislativní oblasti s cílem postupně zkvalitňovat právní řád a zároveň důsledně harmonizovat české právo s právem Evropských společenství. Zároveň vyvíjela snahu zpřehlednit právní řád tak, aby byl postupně odstraněn přetrvávající roztříštěný a nesystémový stav současného českého práva. V tomto směru pokročila v přípravě systémově uceleného souboru kodifikací na úseku soukromého i trestního práva."
To je bod, za který by bylo vládu potřeba nejenom pochválit, ale také jí zatleskat, kdyby to totiž byla pravda. Možná, že v tichu kanceláří jednotlivých ministerstev skutečně takový záměr dostává svoji legislativní podobu, ale je to těžko uvěřitelné. Těžko uvěřitelné proto, že návrhy zákonů, které již z dílny této vlády světlo světa spatřily, tedy byly předloženy sněmovně, naopak jakoukoliv systematiku cupují na kousky, vydávají se cestou zcela opačnou, zvyšují nepřehlednost právního řádu, a snižují tak ve svém důsledku ochranu práv řádného občana.
K tomu prosím schválně srovnejme úsilí vlády, komentované na straně 8, kde se konstatuje, že sedm pracovních komisí a dvě subkomise vlády se při posuzování legislativních návrhů před jejich předložením do Legislativní rady vlády sešlo celkem na 192 schůzích, na kterých bylo projednáno 304 věcných záměrů zákonů, návrhů zákonů a návrhů nařízení vlády a 251 návrhů vyhlášek, celkem 555 nových legislativních návrhů. Bez dalšího komentáře.
Co ještě říci dalšího k činnosti tohoto resortu, máme-li se vyhnout populistickým diskusím o důvodech útěku odsouzeného vězně Kájinka?
***