Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1998 – 2002

(Jednání pokračovalo v 11.10 hodin.)

Místopředseda PSP Ivan Langer: Vážené kolegyně, vážení kolegové, je 11.10 hodin. Zahajuji projednávání přerušeného bodu, který má název

Prosím všechny, kteří se chtějí zúčastnit projednávání tohoto bodu, aby přišli do Poslanecké sněmovny, a to jak členy vlády, o jejímž osudu budeme jednat, tak i členy Poslanecké sněmovny.

Mám zde 16 písemných přihlášek, které zahajuje kolega Jaroslav Zvěřina, poté se připraví pan poslanec Ransdorf, pan poslanec Zahradil, pan poslanec Mareš, pan poslanec Bartoš, pan poslanec Matějů, pan poslanec Holáň, pan poslanec Nečas, paní poslankyně Páralová, pan poslanec Štrait, pan poslanec Cabrnoch, pan poslanec Starec, paní poslankyně Dundáčková, pan poslanec Kučera Miloslav mladší. Původně druhým přihlášeným jsem v pořadí byl já, nicméně vzhledem k tomu, že jak pan předseda, tak oba místopředsedové jsou na obědě s portugalským prezidentem, nemohu požádat o vystřídání a svoji přihlášku budu postupně posouvat do okamžiku, kdy budu moci být vystřídán u stolku řídícího schůze.

Prvním v pořadí je pan poslanec Zvěřina, který je na služební cestě, jak jsem byl informován. Proto se slova ujme pan poslanec Ransdorf. Také je na služební cestě. První, kdo se ujme slova, je pan poslanec Zahradil, připraví se pan poslanec Petr Mareš.

Poslanec Jan Zahradil: Děkuji vám, pane předsedající. Díky pobytu pana poslance Zvěřiny v Bruselu a kolegy Ransdorfa v Číně jsem se dostal na řadu jako první já. Myslím, že jak přítomnost v Poslanecké sněmovně, tak přítomnost v řadě za mnou, to je přítomnost členů vlády, svědčí o tom, že následné diskusi o předloženém dokumentu bohužel není věnována ani z jedné strany taková pozornost, jak by bylo záhodno.

Já se musím na úvod přiznat, že mi není a nebylo nikdy zcela jasné, proč vláda vlastně tyto zprávy píše. Existuje takové přísloví o tom, že dobré dílo se chválí samo, a obávám se, že právě nejistota vlády v tomto ohledu, zda jde o natolik dobré dílo, aby se mohlo chválit samo, je tím hlavním důvodem k tomu, že vláda předkládá tyto zprávy. Když už to vláda chce, koneckonců podrobme tento dokument kritické analýze, kritické debatě.

Já se budu velmi striktně věnovat pouze oblasti zahraniční politiky, což není úkol příliš těžký, protože z celých téměř 80 stran textu jí vláda věnovala pouhých pět stran. Musím se hned na začátku přiznat k tomu, že jsem si nebyl zcela jist, jak k tomu textu o zahraniční politice přistoupit, protože jde podle mého názoru o dosti nepochopitelným způsobem poskládaný soubor vět, velmi suchý, stylisticky neobratný, ale především bezobsažný a nehodnotící. Je mi velmi líto, že tady není pan ministr Kavan, protože on by byl asi tím nejkvalifikovanějším ministrem, který by se měl k zahraničněpolitické části vyjádřit.

Já mám k panu ministru Kavanovi a leckterým jeho aktivitám velmi kritický přístup, ale na druhé straně se musím přiznat, že přece jenom jakési uznání pro jeho práci, nebo alespoň pro některé jeho kroky v oblasti zahraničněpolitické jsem měl a mám, a proto zcela otevřeně říkám, že já nevěřím, že to, co je napsáno v této zprávě, mohl pan ministr Kavan vůbec vidět, číst nebo poznámkovat, že nevěřím tomu, že by tak slaboučký materiál pan ministr Kavan mohl vůbec pustit z ruky. Já bych těch pět stran o zahraniční politice z ruky nepustil, kdybych byl na místě pana ministra Kavana. Chtěl bych mu doporučit, ale on tady bohužel není - vaším prostřednictvím, pane předsedající - aby se vážně zamyslel nad kvalitou úředníků Ministerstva zahraničí, kteří mu to psali, protože předpokládám, že to byl asi důvod toho, proč ten materiál vypadá tak, jak vypadá, že byl primárně svěřen do úřednických rukou ministerstva a že ministr ho bohužel téměř vůbec neviděl, jakkoliv se mi tomu nechce věřit.

Byly tady dvě možnosti, jak s textem naložit. Jedna možnost byla přednést nějakou rozsáhlejší koncepční antitezi, ale já si myslím, že to by ve stávající situaci a při stávajícím stupni pozornosti Poslanecké sněmovny a vlády tomuto bodu nemělo žádný velký význam. Ostatně materiály, ve kterých jsem se pokusil formulovat různé antiteze k sociálně demokratickým představám o koncepci zahraniční politiky, jsou k dispozici ať už v podobě koncepce zahraniční politiky, národních zájmů v reálném světě z podzimu roku 2000, nebo v podobě posledního materiálu, který je znám jako manifest českého eurorealismu a je hodně diskutován.

Já bych ostatně chtěl trochu odbočit a především sociální demokracii, ale nejen sociální demokracii svým způsobem poděkovat za to, že neustále o tomto materiálu hovoří, a za to, že se vůči němu neustále vymezuje, protože tím mu dělají zcela zadarmo takovou reklamu, že by to profesionální agentura nezvládla lépe, a já jsem v důsledku toho zaplavován stále nejrůznějšími žádostmi o to, abych dodal tomu nebo onomu onen materiál a poradil, kde se dá získat. Já jsem tomu samozřejmě velmi rád, že se ten materiál stává předmětem takové obsáhlé veřejné diskuse. Ale to jsem trochu odbočil. Teď se vrátím k textu, který vláda předložila.

Pokud jde o první odstavec, vláda zde konstatuje, že prováděla aktivní zahraniční politiku, a dokumentuje to především dvěma velmi rozsáhlými větami, ve kterých se zmiňuje o počtu zastupitelských úřadů, o tom, které nové zastupitelské úřady byly otevřeny nebo budou otevřeny apod.

Já se obávám, že aktivitu české zahraniční politiky nebo zahraniční politiky obecně nelze suplovat nějakým suchým kvantitativním výčtem počtu našich velvyslanectví na celém světě, že by bylo zapotřebí se zabývat především analýzou efektivity těchto zastupitelských úřadů, jejich personálního obsazení, jejich teritoriální rozvrstvenosti a vyváženosti, a o tom bohužel ve zprávě nenajdeme ani slovo.

***