(16.40 hodin)
(pokračuje Maštálka)
Když koncem roku 1990 žilo v České republice jenom 344 nemocných s některým transplantovaným orgánem, koncem roku 2000 to bylo již téměř desetkrát tolik, tedy 3186.
Další podkapitola, značená 2/2 - Současná právní úprava odběrů a transplantací orgánů, cituje tři relevantní předpisy, které tuto oblast upravují, § 26 zák. č. 20/1966 Sb., vyhlášku č. 19/1987 o pohřebnictví a směrnici Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 1/1984. Zpráva neobsahuje explicitní výklad této směrnice, přestože na její interpretaci je převážně většina tzv. zjištění komise založena, na jiném místě se této směrnice dotýká.
Komise se nezmiňuje ani o skutečnosti, že zmíněná směrnice obsahuje zásadní věcnou chybu, na kterou Česká radiologická společnost J. E. Purkyně již několik let Ministerstvo zdravotnictví upozorňuje: zaměňuje pojmy intrakraniální a intracerebrální, v důsledku čehož nelze odebrat orgány od velkého počtu zemřelých osob. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že Ministerstvo zdravotnictví ČSR na základě odborných posudků již v roce 1989 připravilo novelu této směrnice, která pro potvrzení smrti mozku vyžaduje provedení jenom jedné mozkové panangiografie. V platnost nevstoupila tato novelizovaná směrnice jenom z důvodů celospolečenských změn.
Pro zajímavost uvádím: ke stanovení smrti mozku stačí v tak vyspělých státech, jako je nepochybně SRN, USA, Velká Británie, kvalifikované stanovisko dvou kvalifikovaných lékařů, kteří mohou, ale nemusí provést jako doplněk angiografii mozku. Pro úplnost uvádím, že Česká republika je jediným státem na světě, kde se provádějí dvě angiografie. Navíc ze seriózních studií vyplývá, že druhá angiografie provedená lege artis nevede ke zpochybnění výsledku angiografie první, pokud konstatovala smrt mozku.
Zpráva se žádným způsobem nezabývá obecnými otázkami stanovení smrti mozku, jak jsou definovány v jiných státech. To má zásadní význam, protože vzniká falešný dojem, že porušení směrnice č. 1/1984 musí automaticky znamenat zpochybnění diagnózy smrti mozku, což je v příkrém rozporu se skutečností.
Vzhledem k tomu, že zpráva komise se zabývá analýzou zdravotnické dokumentace, lze za velmi závažný nedostatek považovat chybění právního rozboru vedení dokumentace ve zdravotnictví a v transplantační medicíně zvlášť.
Komise pro případ Ostrava se rovněž nezabývala výkladem § 55 zák. č. 20/1966 o povinnosti mlčenlivosti, přestože pro svou činnost musela zbavovat této povinnosti desítky lékařů a týkala se stovek nemocných. V jednom případě šlo o zbavení mlčenlivosti, které se týkalo 500 pacientů.
Zcela nepochopitelné je konstatování komise, cituji: "Nic nebránilo současně iniciovat a aktivně se podílet na přípravě nové komplexní právní úpravy odběrů a transplantací...", protože opakovaně byla informována komise o skutečnosti, že první verzi transplantačního zákona včetně jeho posouzení mezinárodními právními experty připravili pracovníci IKEM již v roce 1992. V dalších letech byly ve spolupráci s odborníky z ostatních center vypracovány jeho další verze. V transplantačním centru IKEM je archivována dokumentace vzniku transplantačního zákona, která čítá několik set stran psaného textu. Tato skutečnost je všeobecně známa, v tisku publikována. Komisi možná unikla.
Třetí kapitola se nazývá "Historie transplantačního centra Ostrava", její první podkapitola pak "Vznik a vývoj". Konstatuje, že - cituji: "vedením a současně zajištěním transplantačního programu" byl 1. 4. 1992 pověřen dr. Michalský. Zpráva neobsahuje popis organizační struktury tohoto centra z roku 1992. Bez této analýzy nelze dovodit konkrétní odpovědnost jednotlivých pracovníků za porušení závazných postupů. Zpráva neuvádí názvy klinik a jména vedoucích pracovníků, kteří se podíleli na péči o dárce orgánů, na neurologické a radiologické klinice stanovování smrti mozku, na nefrologické a hepatologické péči o příjemce orgánů. Zpráva se zmiňuje jenom o vedoucím lékaři transplantačního centra dr. Michalském a dr. Volfové, bez specifikace jejich konkrétní odpovědnosti.
Další podkapitola se nazývá "Vznik ostravské transplantační kauzy". Komise vlastním způsobem interpretuje vznik konfliktu, přičemž zaměňuje podle mého názoru příčiny a následky. Cituji: "Při stanovení smrti mozku potenciálního dárce orgánů nejsou dodržovány etické zásady" - nepopisuje se komisí jaké - "a platné právní předpisy, zejména interval 30 minut mezi nástřiky angiografického vyšetření mozku." Konce citace. Toto tvrzení je velmi překvapivé, protože neurologické vyšetření potenciálních dárců orgánů prováděl anesteziolog a angiografické vyšetření radiolog. Zmiňuje sice prověrky, které nařídilo vedení nemocnice, ale žádný dokument, který by dokládal, s jakým výsledkem, není ve zprávě uveden.
V závěru zmiňuje zpráva dvě trestní oznámení, která podal ředitel nemocnice, tato zpráva však neuvádí, o jaké případy šlo.
Kapitola "Vlastní zjištění", komisí je označena jako bod 4, se zabývala čtyřmi druhy otázek: diagnostika smrti mozku, evidence zemřelých dárců orgánů, počtu a druhu odebraných orgánů, jejich dislokace - zřejmě měla komise na mysli alokaci - a využití, za třetí financování odběru orgánů, za čtvrté péče o pacienty s transplantovanými játry.
Komise sice konstatuje, že analyzovala zdravotní dokumentaci 210 zemřelých dárců, nezmiňuje se, jestli zjištěné nedostatky se vyskytly i ve zcizených chorobopisech, nebo anonymně dodaných, nebo nikoli.
K nedostatkům poněkud podrobněji. Skutečnost, že komise pro ostravskou kauzu vzala do své analýzy 81 zcizených chorobopisů, ji neopravňuje vyjadřovat se ke kompletnosti zdravotnické dokumentace. Za chybění angiografických snímků je vždy zodpovědný přednosta příslušného radiologického oddělení. Datum a čas každého konziliárního vyšetření by měl být v chorobopise zaznamenán. Pokud je popis vyšetření správný, absence časové specifikace je administrativní chybou. Neexistuje žádný důvod zaznamenávat čas odeslání na jakékoli vyšetření, takže tato výtka komise je nepřípadná. Čas prvního a druhého nástřiku při mozkové panangiografii má být v popisu snímků uveden. Pokud však výsledky obou vyšetření shodně prokazují zástavu intrakraniálního průtoku, jde o administrativní chybu, která výsledek vyšetření nijak nezpochybňuje. Z dokumentace by mělo být zřejmé jméno ošetřujícího lékaře, v citovaném případě zodpovídá přednosta anesteziologicko-resuscitačního oddělení.
Je zcela legitimním právem ošetřujícího lékaře akceptovat nebo neakceptovat doporučení konziliáře. Námitka o nerespektování doporučení neurologa je neopodstatněná a svědčí o naprosté neznalosti nemocniční praxe. Žádný předpis to totiž lékaři neukládá.
Pochybení druhé - interval 30 minut mezi dvěma angiografickými vyšetřeními by měl být bez výjimky dodržen. Jde o porušení platné směrnice. Samotný fakt zkrácení intervalu však konstatování smrti mozku automaticky nezpochybňuje. Toto pochybení už ostatně konstatovala poradní komise prezidenta ČLK. Skutečnost, že u 68 zemřelých nepodepsal ošetřující lékař list o prohlídce mrtvého, nemusí být ničím pozoruhodná, protože smrt mohla nastat v mimopracovní době a ošetřující lékař nemusel být ve službě.
***