(18.20 hodin)
(pokračuje Bartoš)
Zdá se, že zde existují dvě tvrzení, čili tvrzení proti tvrzení. Abychom se v propletenci problémů dokázali vůbec nějakým způsobem vyznat, zaměřme se proto pouze na dva aspekty projektu podpory. Vybavení škol příslušnými technologiemi, to je jeden aspekt, a připojení škol do sítě, která by umožnila vzájemnou komunikaci všech se všemi a využívání informačních zdrojů ať již dnes existující sítě internet, nebo speciálně pro vzdělávací účely poskytovaných dat a informací prostřednictvím tzv. vzdělávacího portálu - to je aspekt číslo dvě. Ostatně právě pro tyto dvě oblasti má být vyčleněna většina dosud uvažovaných prostředků.
Ministerstvo právě v této oblasti velmi úporně prosazuje vlastní myšlenku, že jedině správné je svěřit rozhodování o tom, kdo a co potřebuje za prostředky státního rozpočtu pořídit, jedině správné je toto všechno svěřit soukromé firmě, tzv. generálnímu dodavateli. Současně navrhuje svěřit dozor nad účelností požadavků, proto i vyplácení státní podpory, další soukromé firmě, tzv. generálnímu auditorovi. Navíc veškerá podpora by měla být povinně realizována formou služeb, tedy jakéhosi pronájmu zařízení, jehož majitelem by byla ona vybraná soukromá firma. Jak bude naloženo se zařízením již existujícím, není zcela jasné.
Skutečnost, že uvedený záměr se ministerstvo školství pokouší realizovat - alespoň podle názoru Ministerstva financí - v rozporu s příslušnými předpisy, je pro tuto chvíli možná vedlejší, i když by nebylo od věci se zamyslet i nad tím, proč ministr školství není schopen takové elementární věci, jako je vypsání sedmimiliardového tendru v souladu s platnými zákony tohoto státu.
Vážnější námitkou je ovšem fakt, že o skutečných potřebách a stávajícím vybavení škol nemá ministerstvo žádné hodnověrné informace a hlavně žádný ze zúčastněných subjektů - to znamená zřizovatel školy, škola, generální dodavatel a generální auditor - není motivován k hledání skutečně účinných řešení. Všechno totiž v důsledku hradí stát. Čím větší kus koláče státní dotace se proto podaří pro školu získat, tím z hlediska školy lépe.
Názor, že by se situace vyřešila tím, že totéž a ve stejném pořádku by zajišťoval ne jeden, ale dejme tomu tři nebo více generálních dodavatelů, mezi kterými by si škola vybrala, tento podstatný problém také neřeší. Snad jen podíl na očekávaném zajímavém zisku by se rozdělil mezi více kapes.
Hlavním argumentem pro podobný postup vedle možných jiných vedlejších zájmů je prý to, aby dodávaná technologie měla jednotné a vhodné technické parametry a počítače spolu uměly komunikovat v rámci jakéhosi speciálního školského intranetu provozovaného prostřednictvím již zmíněného vzdělávacího portálu.
Z prohlášení ministra vyplývá, že jsme se údajně poučili z britských zkušeností, které jednoznačně dokazují, že regionální dodavatelé mají být centrálně řízeni. Musím se přiznat, že nemám nic proti centrálně iniciovanému a řízenému vyjednávání o vhodné infrastruktuře pro připojení škol a o speciálních školských slevách poskytovatelů konektivity. Stejně tak asi nikdo nebude namítat nic proti tomu, když na centrální úrovni budou jako podmínka poskytnutí státní podpory stanoveny jakési technické parametry zařízení, které by mělo být z takto poskytovaných prostředků pořízeno. Stejně tak asi nikdo nebude ministerstvo kritizovat, pokud z prostředků státní informační politiky ve vzdělávání bude pořízeno zařízení a bude bezúplatně provozována činnost vzdělávacího portálu. Rovněž je možné v zásadě souhlasit s názorem, že v řadě případů může být výhodnější pronájem služeb než nákup hardwaru a jeho provozování ve vlastní režii.
Žádná z těchto věcí však nesouvisí s nutnou existencí generálního dodavatele. Navíc ani tyto jednotlivé aspekty problematiky a jejich řešení spolu nemusí bezprostředně souviset. Vláda by snad měla být sama schopna jednání s poskytovateli konektivity o podmínkách a způsobu připojení škol. Stejně tak ministerstvo by mělo být schopno s jeho přímo řízenými ústavy nebo součinností s některou univerzitou instalovat a provozovat vzdělávací portál poskytující školám užitečné informace a informační prostředí.
Na co tedy nutný generální dodavatel a generální auditor? V podstatě jen jako monopolní dodavatel "železa", softwaru a služeb při údržbě instalovaných technologií, navíc s pravomocí rozhodnout o tom, co a za kolik má být konkrétní škole pořízeno. Celou problematiku podpory rozvoje informačních technologií a podmínek pro jejich účinné využívání ve školách by bylo možné - a dosud podle mého názoru možné je - řešit již standardní a v praxi osvědčenou metodou.
Starostové mnohých obcí - a v Poslanecké sněmovně starostů sedí dost - a taktéž ředitelé škol si jistě vzpomenou na dobu, kdy z vyčleněných prostředků ve výši 3 miliard byly podporovány potřebné investiční záměry ať už při výstavbě nových škol, nebo při jejich investičním zvelebení. Díky vstřícnému vícezdrojovému financování, to znamená povinnost uhradit v určitém procentu náklady z vlastních zdrojů, které bylo podmínkou poskytnutí státní dotace, byly nakonec pořízeny hodnoty přibližně v dvojnásobné výši. Nešlo tedy o pouhé plošné a automatické poskytnutí prostředků na cokoliv. Z centra byl stanoven účel technické a formální podmínky poskytnuté dotace. A každý starosta si dvakrát rozmyslel, zda to, na co žádá státní prostředky, opravdu nezbytně potřebuje. Věděl totiž, že významnou část nákladů bude muset uhradit sama obec.
Jsem přesvědčen - a koneckonců i dosavadní praxe to plně potvrzuje - že podobně by bylo možno postupovat i v případě podpory státní informační politiky ve vzdělávání. Znamená to ze strany ministerstva tři základní kroky. Krok první - ministerstvo vyjedná na centrální úrovni s poskytovateli konektivity vhodné technické a ekonomické podmínky pro připojení. Krok druhý - ministerstvo zajistí zřízení a provozování vzdělávacího portálu. Krok třetí - ministerstvo stanoví minimální standardy vybavení pro jednotlivé druhy a typy škol, kterých musí být dosaženo, má-li být škole poskytnuta podpora. Současně stanoví další technické a formální podmínky poskytnutí podpory a její výši včetně jistého podílu ceny za připojení. Současně platí, že když je dotace, nemusí nutně pokrýt veškeré náklady.
V praxi to potom může vypadat tak, že škola zpracuje projekt vlastního vybavení, doloží splnění stanovených minimálních standardů a dalších podmínek, které se dají jistě zpětně zkontrolovat, a požádá o přidělení příslušné stanovené výše dotace. Jestliže si přeje mít vybavení nadstandardní, potom až do výše skutečných nákladů musí investovat prostředky z jiných zdrojů. V každém případě má škola významnou motivaci hledat ta pro ni nejvýhodnější a ekonomicky nejefektivnější řešení. Každou korunu, kterou vydá zbytečně navíc, bude muset vynaložit takříkajíc ze svého.
Pokud by takto, jak jsem uvedl, bylo postupováno, mohl již dnes tento projekt úspěšně probíhat a školy mohly být pravděpodobně už nyní příslušnou technikou vybaveny. Bohužel tomu tak není, a proto se nabízí otázka, zdali bombastická vyhlášení ministerstva školství o internetu do každé školy byla míněna opravdu seriózně a zdali tím ministr školství vůbec vážně mínil podporu vzdělávání. Dosavadní průběh realizace státní informační politiky ve vzdělávání totiž ukazuje pravý opak. Ukazuje, že zřejmě asi o ty školy a hlavně žáky v nich panu ministrovi tak moc nejde. A to je podle mého názoru velmi smutné zjištění.
***