(16.20 hodin)
(pokračuje Matějů)
Cestou transformace v samostatné neuniverzitní vysoké školy se však dnes vydá jen malá část vyšších odborných škol. Ostatní vyšší odborné školy přes proklamace o tom, že jsou součástí terciárního sektoru vzdělávání a že v jeho rozvoji hrají velmi významnou roli, se budou muset vyrovnat s tím, že právě projednávaný školský zákon je fakticky vrhá zpět do náručí středního školství.
Legislativní ukotvení vyšších odborných škol v předloženém návrhu školského zákona je systémově chybné ze tří důvodů.
Za prvé, vyšší odborné školy se vymezením příslušných kompetencí jednoznačně přičleňují ke středním školám. Projednávaný zákon nedává vyšším odborným školám perspektivu rozvoje vzdělávacích programů typických pro terciární sektor vzdělávání.
Za druhé, absolventi vyšších odborných škol jsou v přístupu na vysoké školy i nadále postaveni na stejnou úroveň s absolventy středních škol. Projednávaný zákon nijak nepřispívá ke zvětšení propustnosti mezi vzdělávacími institucemi terciárního sektoru vzdělávání, kam podle ministerstva školství a jeho hlavních dokumentů VOŠ prostě patří.
Za třetí - a to je poslední důvod - existence vyšších odborných škol je fakticky ohrožena. Projednávaný zákon totiž vyšším odborným školám zřizovaným krajem nadále zakazuje vybírat školné, což pro většinu vyšších odborných škol představuje velmi podstatné ohrožení buď jejich existence, nebo přinejmenším kvality poskytovaného vzdělávání.
Dámy a pánové, to byly ty nejpodstatnější důvody, proč se připojím k návrhu na zamítnutí tohoto zákona v prvém čtení. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Matějů. Prosím pana poslance Bartoše, jako další se připraví poslanec Pícl.
Poslanec Walter Bartoš: Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, projednávaný návrh zákona je jedním z těch, se kterým jsou dlouhodobě spojována mnohá očekávání. Vlastně už od roku 1995 se hovoří o nutnosti nově, komplexně a s ohledem na budoucí potřeby upravit legislativní prostředí v oblasti tzv. regionálního školství. Stávající platná právní úprava je totiž v zásadě jen novelizací nebo jen nepříliš zásadní obměnou zákonů přijímaných ještě před rokem 1989.
Současná legislativní zastaralost, byrokratické pojetí řízení vzdělávací soustavy a jen mechanické přizpůsobení důsledkům reformy veřejné správy, málo efektivní a neprůhledný způsob finančního zajištění z prostředků státního rozpočtu, v řadě případů zákonem nejednoznačně definovaná odpovědnost za výkon svěřených pravomocí, rozhodování centra i o operativních opatřeních, omezená autonomie škol a další problematické oblasti jsou velkými brzdami rozvoje vzdělávání. Z tohoto hlediska je skutečnost zpracování nového zákona ministerstvem školství, byť s více než půlročním zpožděním, počinem jistě chvályhodným. S uznáním konstatuji, že na rozdíl od dříve projednávaného zákona o institucionální výchově je tento předložený text s výjimkou výrazné nevyváženosti rozsahu a míry popisovaných detailů v jednotlivých částech prost zásadních formálních chyb, a není tudíž zpracován nedbale. Až potud je proto možné předložený návrh zákona vnímat jako dobrý výsledek dlouhodobé práce ministerstva školství a svým způsobem i dílčí splnění závazku vlády, že školství bude její prioritou.
Podrobná analýza textu návrhu zákona a jeho hypotetické promítnutí do praxe však již z mnoha důvodů důvod k pochvalnému uznání neskýtá. Za základní příčinu věcných a formulačních nedostatků zákona, o kterých se zmíním posléze, považuji skutečnost, že v závěrečné, a proto rozhodující fázi příprav byl návrh zpracováván způsobem, který neumožňoval širší odborné veřejnosti uplatnit názory, argumentaci, a proto i návrhy přípravných změn v pojetí a dikci jednotlivých částí.
Počáteční vůle k hledání odborného a názorového konsensu zástupců jednotlivých školských asociací a členů školského výboru byla postupně nahrazena přístupem, který lze nazvat ryze úřednickým. Jen tak si lze vysvětlit s nikým nediskutované a relevantními argumenty nepodložené náhlé vyhlášení o rušení víceletých gymnázií, aniž by bylo řečeno, jak a s jakou ekonomickou a organizační podporou bude stejně kvalitně zajištěno vzdělávání studijně zaměřených žáků v základních školách. Stejně překvapivé je vyhlášení, že napříště veškeré nepřímé náklady na vzdělávání ponesou zřizovatelé, tedy v rozhodující míře kraje a obce, aniž by bylo současně něco závazného známo o alokaci daňových výnosů. Podobně veřejně nekonzultovaná je představa ministerstva a jeho ujištění o aplikaci principů normativního financování, avšak s dodatkem, že se v zásadě jedná o stejný způsob, který byl praktikován doposud, tedy způsob, který nejenže normativním není, ale ukázal se být jednoznačně způsobem neefektivním. Do stejné skupiny např. spadá i striktní vyhlášení o nutnosti zavedení tzv. školské právnické osoby, aniž jsou zkoumány věcné důvody pro její téměř plošné zavedení a s tím spojená rizika.
Je příznačné, že právě tyto, ale i další systémové prvky návrhu zákona byly do textu autokraticky promítnuty buď v přímém rozporu s tím, co bylo výsledkem počátečních společných jednání, mám na mysli např. aspekt rovnosti zřizovatelů nebo řešení problematiky víceletých gymnázií, anebo jsou uvedeny v podobě, která de facto deformuje původní společný úmysl. Zde mám na mysli např. aplikaci způsobu normativního financování.
Je proto zřejmé, že text, který máme před sebou, je ke škodě věci jen víceméně jednobarevným pohledem na možnost řešení. A pokud je výrazem názorového konsensu o potřebách, očekáváních a možnostech řešení, potom jen v rámci představ ministerských úředníků, podporovaných možná názorem zástupců školských odborů, se kterými ministerstvo školství podepsalo dohodu o nadstandardní spolupráci, a do jisté míry je možná i reflexí názorů několika ministerstvem vybraných externích spolupracovníků. Je to právě téměř výlučná preference jen jednoho z mnoha pohledů na řešenou problematiku jako důsledek nízké úrovně komunikace napříč odborným i politickým spektrem, která zřejmě zabránila promítnout do řeči paragrafů mnohá s přípravou zákona spojovaná očekávání. Uvedený nedostatek nevyváží ani skutečnost, že v některých oblastech návrh zákona přináší progresivní systémová řešení nebo alespoň jejich náznaky.
Především návrh zákona na rozdíl od názvu je zákonem o vzdělávání jen naoko. Přes různé kosmetické úpravy a naděje vzbuzující úvodní pasáže je i nadále především zákonnou normou o institucích. Důvodem, proč zmiňuji tuto okolnost, není hra se slovy, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale názor, že primárně mají být zákonem zajišťovány vzdělávací potřeby, tedy práva občanů doprovázená pochopitelně i jistými občanskými povinnostmi. Práva a povinnosti institucí, které vzdělávání poskytují, mají z těch prvních samozřejmě vyplývat. Jen tak je totiž možné průhledně, kontrolovatelně, a proto efektivně investovat nemalé prostředky státního rozpočtu vzhledem k účelu, ke kterému jsou vynakládány. To je na definované a k potřebám jednotlivce vztažené zajištění vzdělávacích potřeb. V rozporu s takovým názorem však dikce návrhu umožňuje zachovat dnešní stav, kdy je primárně zajišťována existence škol, a to bez závazného ohledu na skutečné potřeby jejich žáků.
***