(14.40 hodin)
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Mám řadu přihlášek. Faktická poznámka pan poslanec Ransdorf, potom řádně přihlášený pan poslanec Svoboda.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Nemohu za to, že pan kolega Brtnický nepochopil, o čem mluvím. Nemluvil jsem o tom, jestli transfer občanů někam do gulagů byl oprávněný nebo neoprávněný. Mluvil jsem o tom, že existují určité komplikace věcného rázu a určitý právní kontext. Šlo mi o to, aby tato záležitost byla zvážena. Jak jste jistě slyšel, nezpochybňoval jsem to, že by křivda měla být napravena. V čem vám nemohu pomoci, pane kolego, pokud se na vás mohu obrátit prostřednictvím paní předsedající, je vaše dobrá vůle a ochota poslouchat a vnímat, co vaši kolegové ve sněmovně říkají.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Faktická poznámka pan poslanec Brtnický.
Poslanec Jiří Brtnický: Paní předsedající, vaším prostřednictvím se obracím na pana kolegu Ransdorfa. Chci ho ubezpečit, že jsem pochopil, o co mu šlo. Šlo mu o to, zlehčit celý tento problém, o kterém je návrh tohoto zákona.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Faktická poznámka pan poslanec Ransdorf.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Pane kolego, jeden velký myslitel, Elbert Hubbard, říkal: Když vám dojdou argumenty, můžete ještě začít nadávat. Poslužte si.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Řádně přihlášený je pan poslanec Cyril Svoboda, připraví se pan poslanec Mareš.
Poslanec Cyril Svoboda: Vážená paní předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, pan poslanec Jičínský říkal, že se neposloucháme. Poslouchám ho s velkým napětím a žasnu, co slyším. Žasnu, že rozhazujeme rukama nad tím, že to byly vnější okolnosti, že se s tím nedá nic dělat, že taková byla doba - takže o co tu jde?
Zdá se mi, že bychom měli říkat věci tak, jak jsou. Tím chci reagovat na kolegu Ransdorfa. To, co říkal k diferenciaci mezi jednotlivými lidmi, kteří žijí v České republice, a o své dobré vůli k odškodnění, je to jen jasně zastřený manévr, že nechceme odškodnit těchto několik lidí, kteří tu jsou.
Co je obecný princip a co by mělo platit v roce 2001, je, že jsme demokraté a že pro nás platí univerzalita určitých osobních svobod. Jedna z nich je také ochrana lidského života a ochrana lidské svobody. V tomto smyslu mě vůbec nezajímá, co ten člověk dělal nebo nedělal, ale zajímají mě fakta: byl občanem, který žil v Československu, byl zavlečen na území cizího státu, byl uvězněn a byl tam případně mučen. To je jediný argument, který platí. V tom případě říkejte jasně, že nechcete odškodnit tuto skupinu osob, a nemá smysl vést debaty o tom, kdo byl nebo nebyl součástí ruské emigrace v České republice.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Slovo má pan poslanec Mareš.
Poslanec Petr Mareš: Vážená paní předsedající, kolegyně a kolegové, nebojte se, nebudu polemizovat s kolegou Jičínským, charakter období 1945 - 1948. Biologicky to tak bývá, že čím více si člověk pamatuje, tím méně je schopen hodnotit to, co si pamatuje.
Považuji za nutné vystoupit s poznámkou toho, co řekl pan kolega Ransdorf.
Dámy a pánové, neexistují žádné příklady toho, že by Francie, Anglie, Velká Británie nebo USA vydávaly své občany Sovětskému svazu. Nevím, o jakých smlouvách, o jakých zjištěních a zákonných normách pan kolega Ransdorf mluví. To, že došlo k předávání sovětských občanů z okupačních zón v Rakousku a Německu britskými a americkými orgány, je dnes považováno Brity a Američany za jednu z nejsmutnějších etap jejich historie. Důvod byl takový, že vydávaly sovětské občany, aby své občany, především letce, kteří uvázli na územích okupovaných Rudou armádou, dostali zpátky do Británie, Francie a USA. Není zde třeba hledat žádné analogie, v demokratickém světě je to zcela zbytečné.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Faktická poznámka pan poslanec Ransdorf.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, musím kategoricky popřít to, co tu řekl kolega Mareš. Hodně emigrantů bylo vydáno Sovětskému svazu z rukou amerických, britských a francouzských úřadů. Samozřejmě, jestliže je to politováníhodné, v tomto směru má asi kolega Mareš pravdu. Co je ale základní věc, na kterou se musím zeptat: udělala americká, britská nebo francouzská vláda nebo parlamenty těchto zemí gesto odškodnění v této záležitosti? Na to se musím ptát. Jaká je právní úprava v této věci? Proto jsem volal k tomu, abychom postupovali, pokud chceme tuto záležitost vyřešit, koordinovaně.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Slovo má pan poslanec Martínek, připraví se pan poslanec Filip. Pan poslanec Filip si přeje využít svého přednostního práva, má slovo.
Poslanec Vojtěch Filip: Vážená paní předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové, myslím, že debata se vede o věcech, které nejsou v zákoně. Debata, která by se měla vést v tuto chvíli, je debatou základní otázky, jestli Česká republika má zájem změnit datum, od kterého se uvažují v České republice restituční nároky, jestli platí nebo neplatí 25. únor 1948. Jestliže neplatí, potom nemůže platit ani 9. květen 1945 nebo 5. květen 1945, a pak se musíme bavit o tom, jakým způsobem budeme restituovat občany vyhnané z českého pohraničí v roce 1938, a to jak před 30. 9. 1938, tak po 30. 9. 1938 do 15. března 1939. Jestli tuto debatu chcete vést, jsem ochoten se jí účastnit.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Slovo má pan poslanec Martínek, připraví se pan poslanec Starec.
Poslanec Radko Martínek: Vážená paní předsedající, vážení páni ministři, vážené kolegyně a kolegové, mám někdy dojem z besedy, že tady mluví lidé, kteří o věci moc nevědí, a proto zavlékají různé politické teorie.
Jsem svým způsobem mírně podujatý, protože moje babička po roce 1917 utíkala z Kavkazu. Mohu říci, co za tu dobu zažila. Kromě toho v Moravské Třebové bylo tzv. ruské gymnázium, řada emigrantů, o nichž se tady hovořilo, tam skončila. Všichni si považovali, jak se k nim první republika zachovala. Pravda je, že nikdo nezkoumal jejich politické přesvědčení, ale pravda je, že je spojovalo jedno, a to byla ne zrovna láska k ruskému bolševickému režimu.
Naprosto jasná pravda je, že Československá republika nedokázala tyto lidi ochránit a po příchodu nacistů řada z nich skončila v koncentračních táborech. Je stejná pravda také to, že po příchodu Sovětské armády řada z těchto lidí, podotýkám, že v té době to už byli naši občané, skončila nemilosrdně v gulazích, protože je tam odvlekla Rudá armáda a vyřizovala si tak s nimi své účty z doby před desítkami let, tzn. po roce 1917.
Není pravda to, co říká kolega Svoboda, že československá vláda proti tomu nic nečinila. Znám několik případů, kdy proti tomu reálně protestovala. Dokonce bych mohl citovat i minstra zahraničních věcí Masaryka, který o této záležitosti v Moskvě jednal. Nicméně reálná situace byla taková, že československá moc v té době nebyla tak mocná, aby dokázala změnit věci, které tady dělali vojáci, kteří sem přišli, respektive ta část, která byla pod rozvědkou a která se zde chovala tak, jaké měla dispozice.
***