(9.40 hodin)
(pokračuje Bureš)
Výsledek tohoto jednání logicky musí každého ministra spravedlnosti vést k zamyšlení, jakou reformu justice společnost, jejímž reprezentativním obrazem je nepochybně Poslanecká sněmovna, očekává.
Já nechci žádným způsobem zde opakovat to, co se můžete dočíst v důvodové zprávě. Mou ambicí je osvětlit vám filozofii této reformy. Především bych zdůraznil, že zákon je připraven na základě filozofie otevřené reformy justice, tedy otevřené v tom slova smyslu, že respektuje představu společnosti o tom, že justice není organismus, který lze jednou provždy uzavřít do nějakých velkolepých organizačních a jiných představ, ale že společnost klade na justici takové požadavky, jaké odpovídají vývoji společnosti, sociální, sociologické a ekonomické situaci. Jsme svědky toho, že v celé Evropě se justice vyvíjí, mění se pravidla řízení před soudem, mění se i organizační uspořádání a vždy tak, aby na jedné straně byla zachována funkčnost, protože jde o živý organismus, a na druhé straně aby změny přispěly k lepšímu fungování justice podle představ společnosti.
Soudní moc má jako moc výkonná a zákonodárná stránku institucionální a stránku funkční. Já jsem hluboce přesvědčen, že rozhodnutí o tom, jakou podobu má reforma justice a jakou má mít podobu, nutně musí vycházet z analýzy současného stavu, nutně musí odpovídat na otázku, jaké cíle reforma sleduje. Já jsem hluboce přesvědčen, že společnost očekává takovou reformu, která přispěje k lepšímu fungování soudnictví. Fungování soudnictví zahrnuje především pravidla řízení před soudem a způsob, jakým jsou uvnitř soudní moci - v tom nejširším slova smyslu - zajištěny podmínky pro fungování soudnictví. Jaký cíl tedy musí podle mého hlubokého přesvědčení reforma sledovat?
Musí směřovat k justici rychlé, spravedlivé a jednotné. Jak toho dosáhnout, na tu otázku nelze odpovědět bez analýzy současného stavu. Já jsem hluboce přesvědčen, že rychlejšího soudnictví, spravedlivého a jednotného soudnictví nedosáhneme tím, že budeme budovat nové institucionální soustavy, že rozrušíme stávající soudní soustavu, nýbrž že se budeme věnovat tomu, co je základem rychlého a jednotného soudnictví, a to je podle mého hlubokého přesvědčení odbornost soudců.
Proto je mnou předkládaná reforma justice založena - a to i v zákoně, kterým se zasahuje do zákona o státním zastupitelství - na odbornosti soudců jako základu záruk kvalitního výkonu soudnictví. Proto přichází za prvé s programem celoživotního vzdělávání soudců v justiční akademii, tedy takového vzdělávání, které na rozdíl od současného nebude nahodilé, chaotické a málo cílené, vzdělávání, které dá všem soudcům a státním zástupcům stejnou šanci, aby bez ohledu na to, zda pracují ve více či méně inspirativním prostředí, si osvojili odpovídající odborné profesní návyky.
Náš systém staré rakouské přípravy soudních čekatelů - který je samozřejmě postupem doby vylepšován, ale je založen na tom, že justice si své budoucí soudce vychovává - i kdyby byl sebelépe nastaven, přece jenom bude v sobě skrývat jistou výhradu, totiž že během přípravné služby justičního čekatele je zde část agend, ke kterým se nelze dostat, a je zde jistý prostor, který brání tomu, aby se tomu, co bude budoucí soudce z hlediska zákona rozhodovat v taláru, to je těmto agendám, věnoval jako čekatel. Já tu situaci přirovnávám k medicíně a ona je s ní velmi dobře srovnatelná. Justiční čekatel z hlediska chirurgické terminologie v lepším případě drží háky, v horším případě jenom okénkem nahlíží do operačního sálu, a přitom, jakmile si oblékne talár, tak má předvádět špičkové chirurgické výkony, má být šéfem operačního týmu.
Tuto okolnost, která je vlastností všech kontinentálních systémů, které jsou založeny na výchově soudců v řadách justice, nemůžeme přehlížet. Naši soudci jsou velmi mladí. Justice je z podstatné části obměněna. Jsou teoreticky dobře připraveni. V této republice nejsou lepší právníci. Absolventi právnických fakult se vykazují určitým standardem. Co ovšem je třeba doplnit - a to je naléhavé - je schopnost osvojit si soudcovské odborné profesní návyky. A to je základ, kterým se soudcovstvo odlišuje od ostatních právníků.
Proto systém celoživotního vzdělávání a proto ověřování odborné způsobilosti soudců nikoli jako nějaký prostor - jak slýchávám - pro kádrování justice a pro zbavování se nepohodlných soudců, ale jako systémová vlastnost, která odpoví na otázku, do jaké míry program vzdělávání, zařazený především do první etapy výkonu soudcovské funkce, přinesl své ovoce.
Druhá podoba ověřování odborné způsobilosti soudců nutně reaguje na stav, který nemůžeme přehlížet, tedy že jsou soudci, kteří se nedopouštějí kárných provinění, rozhodují v relativně přiměřených lhůtách, ovšem jejich rozhodnutí jsou pravidelně rušena odvolacími soudy, účastníci jim nerozumějí, nechápou skutkové a právní závěry. To je stav, který nepochybně nemůžeme skandalizovat v kárném řízení, ale je to stav, který na druhé straně nemůžeme tolerovat, protože i kdyby takový soudce byl jediný v budově okresního soudu, pak dojem z výkonu soudnictví v této budově není dán kvalitou práce 25 soudců, ale nekvalitou práce tohoto jediného. Nejde o prostor pro to, aby celá justice byla tzv. prokádrována. Jde o otevřený prostor pro soudce samotné, protože z hlediska složení Rady pro odbornou způsobilost je zde především příležitost pro soudcovský sbor, aby ukázal, že je schopen vyloučit ze svých řad ty, kteří odborně nestačí, aby společnosti dokázal, že deklarované úsilí o podíl na výkonu správy justice je schopen osvědčit v té oblasti, kterou společnost vnímá nejcitlivěji, tedy v garanci odborné způsobilosti svých kolegů. Tolik k bodu jedna, tedy k justici odborné a spravedlivé.
To ale nemůže být vše. Společnost právem - jestliže klade otázku, co může přispět ke zvýšení důvěryhodnosti justice - očekává rozhodování jednotné. Proto se v návrhu zákona o soudech a soudcích výrazně zdůrazňuje role Nejvyššího soudu jako sjednocujícího orgánu soudní soustavy, institucionalizuje se Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, a přicházím také s něčím, co není ani reminiscencí, ani opisováním zahraničních vzorů. Hovořím teď o stanovisku Nejvyššího soudu k účinnosti právní úpravy.
Nás systém je založen na tom, že moc výkonná rozhoduje o tom, jaká část života společnosti bude podrobena nové úpravě. Moc zákonodárná rozhoduje o tom, jestli legislativní projekty moci výkonné dostanou zelenou, ale chybí zde reflex od toho, kdo je jedině povolán vykládat zákony, to je od moci soudní. A proto Nejvyšší soud je v zákoně, který sněmovně předkládám, vybaven kompetencí podat zprávu o účinnosti zákona, aby moc výkonná nepřipravovala nové úpravy na zelené louce, ale aby od toho, kdo je povolán k výkladu zákonů, získala odpovídající informace.
Za třetí a naposledy. To čemu říkáme podíl soudců na správě justice nebo velmi nepřesně samospráva - ten termín odmítám, protože on je ve vztahu ke státní moci vcelku nepatřičný - se zavádí v podobě soudcovských rad, které nemají za cíl řídit justici, ale mají být konzultativním orgánem.
***