(14.40 hodin)
(pokračuje Payne)
Začíná rozdělovat český národ na občany prvé kategorie, kteří jsou české národnosti, a to je ta jediná, která má údajně mít privilegované postavení. Tato privilegovaná menšina má právo se sdružovat pouze podle spolčovacího zákona a pouze podle zákona o politických stranách. Jsou některé jiné menšiny, které se za menšinu samy prohlásí, a ty mají práva jiná, podle jiného zákona. Definice menšiny je stejná jako v zamítnutém návrhu zákona a překvapuje mě odvaha vlády, že nám předkládá návrh zákona, který se v této věci neliší od návrhu, o kterém už sněmovna jednou řekla, že si jej nepřeje.
Mohl bych zde nyní zopakovat historku o jedné známé šlechtické rodině, která, když se prohlásí za národnostní menšinu, tak získá obrovská práva, a veřejná správa a stát bude povinen tato práva naplňovat. Oproti tomu původnímu návrhu, o kterém sněmovna již jednou řekla, že prostě jej nechce projednávat, a vláda má tu drzost přijít se stejným návrhem, nebo v zásadě se stejným návrhem podruhé. Vláda doplnila to, že se pokouší nepřímo novelizovat zákon o sčítání lidu, o kterém už tehdy jsme říkali, že to je zákon nemravný. Tak teď se snaží vláda nám v tomto zákoně nenápadně, nepřímo novelizovat zákon o sčítání lidu, že po sečtení statistických údajů mají být zničeny údaje, které se dotýkají národnostních menšin. Milí přátelé, to ale do tohoto zákona nepatří. To vláda se pokouší nenápadně, aby si toho nikdo nevšiml, odstraňovat hříchy, které způsobila před dvěma lety.
Tady pan zpravodaj mně našeptává, že to tam není. Tak já říkám, že to je v § 4 odst. 3 ve druhé části textu.
Chceme-li přiznávat příslušníkům národnostních menšin právo sdružování, pak já tvrdím, že to nemá být v § 5 tohoto návrhu zákona, ale má to být ve spolčovacím zákoně, který stanoví obecná kritéria pro každého občana ČR, který se chce spolu s dalšími sdružovat za účelem společného života, dosahování svých zájmů, svých potřeb, kultury nebo čehokoliv jiného. Není sebemenší důvod, aby existovalo v jakémkoliv jiném zákoně diskriminační opatření, které jedněm přiznává jiná práva než druhým, byť jen jednou jedinou interpunkční tečkou nebo čárkou. Není k tomu sebemenší důvod. Všichni občané ČR mají mít stejná práva se spolčovat.
Takto bychom mohli jít paragraf po paragrafu po celém tom zákoně a zjistili bychom, že většina těch ustanovení, namísto aby řešila problém, tak vytváří problém nový, a obráceně. Jsou zde některé typické projevy byrokratického bujení. Zatímco rada, kterou si vláda zřizuje jako poradní orgán v těchto věcech, doposud existovala na základě vládního usnesení a docela dobře fungovala. A docela dobře fungovat může. Pokud nefunguje, tak pak je potřeba, aby vláda v té věci něco dělala. Ovšem známe byrokraty. Oni jsou stejní po celém světě a v okamžiku, kdy dostanou šanci provést zákopovou kruhovou obranu, jak se tomu říká ve vojenské terminologii, okamžitě se zakopou. To se pak děje v tomto zákoně, zejména v § 6, kde se vytváří instituce zakotvená v zákoně. Aby už nikdo nikdy nemohl na tyto úředníky sáhnout.
Samozřejmě, že jakmile to dáme do zákona, tak se dostáváme do jiných právních obtíží. Zatímco vládní usnesení může ke spolupráci přizvat kohokoliv a může to provést dynamicky v kterémkoliv okamžiku podle úvahy a právní odpovědnost za to nese vláda, jakmile to dáme do zákona, tak odpovědnost bude ležet na Parlamentu. A my potom musíme stanovit pravidla, jak se budou reprezentanti těch menšin vybírat, a to zde stanoveno není ani v nejmenším. Vláda se vyvlíkne ze své politické odpovědnosti, shodí odpovědnost na Parlament. A já tvrdím, že my nejsme schopni dopsat volební mechanismy, jak se bude vybírat představitel té které menšiny, zvláště když ty menšiny mohou být rozrůzněny ještě do dalších organizačních skupin. Například máme tady romskou menšinu, ale Romové jsou u nás minimálně rozděleni do dvou etnických skupin a možná ještě více a nikdo jim nemůže bránit v tom, aby tady nevzniklo 87 romských skupin, každá z nich se prohlásí za samostatnou národnostní menšinu, a má právo být tedy reprezentována.
Jak tedy provedeme výběr toho omezeného počtu představitelů této menšiny? Kdo vybere? Pokud to bylo na úvaze vlády, pak vláda musela politicky řešit výběr takovým způsobem, aby nevznikl problém. V okamžiku, kdy to dáme do zákona, tuto odpovědnost máme jako Parlament, a já znovu říkám, to je legislativně neřešitelný problém.
Pokud vláda chce zřizovat nějaké nové orgány, tak já tvrdím, že to patří do kompetenčního zákona, který konstituuje státní orgány. Není důvod, aby se konstituoval orgán v tomto zákoně. Pan místopředseda Rychetský, který je zodpovědný za legislativu, beze sporu mi dá za pravdu, že z hlediska právního tato věc patří úplně někam jinam a ne do tohoto zákona.
Podobně bychom mohli postupovat od paragrafu k paragrafu dále, hovořit o právech na vzdělávání, právu na rozvoj kultury, právu na rozšiřování a přijímání informací. Je snad vůlí vlády, aby některá skupina obyvatelstva měla jiná práva na přijímání a rozšiřování informací než jiné skupiny obyvatelstva? Anebo mají být všechna práva pro všechny stejná? Pak ale takový zákon nepotřebujeme.
Na těchto několika případech jsem demonstroval, že mně připadá, že ten zákon je filozoficky špatně založen, principiálně špatně založen, že takový zákon způsobí více napětí, než aby něco řešil. Chceme-li problémy řešit, pak se řeší tím, že vláda je zařadí na pořad svého jednání a bude se jim věnovat. Považuje-li to za tak důležité, pak ať se tomu věnuje na svých jednáních a ať zruší jakoukoliv radu pro menšiny, protože je-li to prioritou vlády, tak ať to řeší vláda sama. Zřizování nových institucí, nových úřednických míst zakotvených v zákoně - mně připadá, že naopak je to postup, kdy vláda se snaží vyvlíknout z odpovědnosti.
Z toho důvodu se přihlašuji k předchozím návrhům na zamítnutí nebo odročení této předlohy. Děkuji. (Ojedinělý potlesk.)
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Paynovi. Hlásí se dále někdo do obecné rozpravy? Pan poslanec Pejřil má slovo.
Poslanec František Pejřil: Vážená paní předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, chtěl bych k svým předřečníkům krátce reagovat v tom, že tento návrh zákona nevznikl za posledních 14 dnů nebo za týden, ale naopak se táhne roky. Táhne se roky a mnoho práce na ní odvedl svého času pan Petr Uhl se svou společností nebo se svými společníky, poté pan Rychetský, Rada pro národnosti.
Tento návrh zákona se cizeloval a mohu říci, že poté, jak vypadal zprvu a teď, jak je navržen a předložen Poslanecké sněmovně, tak doznal velkých změn, podle mého názoru k lepšímu, tím, že se zestručnil, zobecnil, stal se takovým zákonem odkazovým, tzn. podle mého názoru méně problematickým. Pokud budeme zasahovat do detailů, pokud se budeme snažit každý problém cizelovat, tak se dostaneme do situace, která bude neuskutečnitelná. Tento návrh zákona, jak jsem už říkal při svém prvním vstupu, pokládám víceméně za symbolický, takový návrh zákona, který se tolerantně staví k národnostním menšinám u nás.
***