(11.40 hodin)
(pokračuje Doležal)
Dalším předmětem sporu předložených dvou koncepcí je vztah vlastnictví k vytváření honiteb a v návaznosti potom na velikost honiteb. V současné době je celková výměra honiteb více než 6,7 milionu hektarů, z toho je necelých 260 tisíc hektarů na pozemcích soukromých vlastníků, lesních družstev, obcí a měst. Tento poměr se však stále mění postupným převodem pozemků na obce a města a dokončováním vydávání pozemků oprávněným osobám podle předpisů o restitucích. Výrazný zásah do tohoto poměru přinese zákon o prodeji státní půdy a případné vydávání majetku církvím, popřípadě sudetským Němcům. Proto je nezbytné již nyní exaktně stanovit zákonná pravidla pro vytváření honiteb a stanovit minimální hranice výměru honiteb pro jednotlivé druhy zvěře.
Měl být stanoven princip, že honitbu ustavuje pověřený orgán státní správy na návrh vlastníka nebo sdružení vlastníků, avšak pokud vlastník návrh nepodá, státní orgán může rozhodnout sám. Pokud jde o velikost honiteb podle druhu zvěře, chtěl bych jenom připomenout, že kandidátské země pro vstup do Evropské unie, to je Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Bulharsko a Slovensko, buď již nové zákony mají, nebo je připravují. Přístup všech těchto zemí spočívá jednak ve zvýšení minimální výměry honiteb - Maďarsko, Polsko, Slovinsko a Bulharsko 3000 ha, Slovensko v jeleních oblastech 2000 ha, v ostatních 1000 ha - jednak ve zvětšení ingerence státní správy do oblasti myslivosti.
Několik poznámek k dalšímu rozdílu obou koncepcí, a to je otázka, kdo má mít rozhodující slovo pro určování plánu lovu a chovu.
Z hlediska péče o zvěř, zajištění zdraví její populace a zajištění její genetické variability, to je heterozygotnosti, to jednoznačně musí být státní orgán. Tomuto pojetí opět odpovídají výsledky již dříve zmíněného průzkumu, kdy se 85 % respondentů vyjádřilo pro to, aby rozhodující slovo pro určování plánu lovu a chovu měl státní orgán. Pokud jde o voliče nebo sympatizanty parlamentních stran, má názor, že rozhodující slovo by měl mít vlastník, pouze 16 % respondentů orientovaných na KDU-ČSL a US, 12 % orientovaných na ČSSD, 10 % orientovaných na ODS a 8 % orientovaných na KSČM.
Z hlediska vlastníka je přitom rozhodující, aby zákon upravoval jeho právo žádat státní orgán o mimořádnou regulaci zvěře v případě jejího přemnožení a povinnost státního orgánu v takovém případě vlastníkovi vyhovět. Dále musí zákon garantovat právo vlastníka na náhradu škody způsobenou zvěří nad úroveň, kterou vlastník musí strpět z pohledu toho, že zvěř je přírodním bohatstvím a musí jí být zachovány podmínky k životu a reprodukci tak, jak jsem již dříve uvedl. Zároveň musí být ústřední orgán státní správy na úseku myslivosti ze zákona povinen zajistit objektivní metodiku pro výpočet škod působených zvěří.
Závěrem již jenom několik poznámek k otázce nájemného. Osobně se mi nelíbí řešení ani jednoho z předložených návrhů. V ekonomických podmínkách České republiky do doby, než se příjmy srovnatelných kategorií obyvatelstva České republiky a průměru Evropské unie vyrovnají, asi nelze řešit nájemné pouze smluvní formou. Protože jsou si všechny druhy vlastnictví rovny, nelze zákonem řešit nájemné jinak u honebních pozemků ve vlastnictví soukromém, jinak ve vlastnictví obcí a měst a jinak u pozemků vlastněných státem. Neumím si představit ani způsob stanovení nájemného z hektaru. Proto asi nejsprávnější metodou je odvíjet nájemné od produkce, a to od produkce normované. Pravdou je, že bude-li odstřel vyšší než plánovaný, bude jen velmi těžko vytvořitelný mechanismus, který by tuto skutečnost postihl a promítl ji do výše nájemného.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, mnoho různých zaručených expertů tvrdí v médiích, že předložený návrh, sněmovní tisk 788, je neopravitelný. Já si však myslím pravý opak. Myslím si, že propuštěním obou předložených návrhů zákona o myslivosti do druhého čtení a přikázáním jejich projednání v některých výborech Poslanecké sněmovny bude vytvořen dostatečný prostor pro zpracování kvalitní právní normy upravující současné pozornosti neodpovídající a pouze okrajovou oblast života naší společnosti, jakou myslivost bezesporu je.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane poslanče. S faktickou poznámkou se hlásí pan kolega Stanislav Němec. Už nechce hovořit. Slovo má paní poslankyně Parkanová a připraví se pan poslanec Cyril Svoboda.
Poslankyně Vlasta Parkanová: Kolegové a kolegyně, dovolte mi podívat se na projednávanou problematiku z obecnějšího pohledu. Já nejsem ani myslivec, ani vlastník pozemku, nejsem ani členkou Svazu ochránců přírody, a mou snahou je nalezení nezaujatého pohledu na věc.
Na myslivost lze nahlížet z celé řady hledisek a na jejich základě dospět k velmi rozdílnému hodnocení této činnosti. Z hlediska státní správy můžeme na výkon myslivosti pohlížet jako na veřejně prospěšnou činnost, která v obecném slova smyslu bývá státem všemožně podporována či dokonce dotována. Stejně tak ji ale lze považovat za aktivitu, která může být založena čistě na komerčních základech, kdy lze zpeněžovat nejen ulovenou zvěř, ale i samotný zážitek s chovem a lovem zvěře spojený.
Dalším pohledem na problematiku je nepochybně hledisko různých, často protichůdných zájmů. Na jedné straně jsou zde zájmy těch, kteří dnes drží právo myslivosti ve svých rukou. Je jen přirozené, že mají zájem na co nejvyšších stavech zvěře a své postavení při jejich chovu a lovu si bedlivě střeží. Tento zájem je přirozený, logický a nikomu jej nelze vyčítat. Na druhé straně jej nelze považovat za zájem jediný a oprávněný a už vůbec ne za zájem celé společnosti. Zcela jiným zájmem může být zájem zemědělsky nebo lesnicky hospodařících osob, kterým přemíra zvěře škodí, a ještě jiný je zájem, který reprezentují ochránci přírody.
Je zcela zřejmé, že myslivecké hospodaření provozované některou z těchto zájmových skupin se bude do značné míry lišit. Asi se všichni shodneme v tom, že chceme, aby v našich lesích žila divoká zvěř. Rozhodnout o tom, jakým způsobem to zařídit, není jednoduché. Neexistují žádná jednoznačná a objektivní kritéria, která by určovala, jaká zvěř to má být, kolik jí má být a kdo na to všechno má dohlížet. Z hlediska funkčnosti určitého ekosystému můžeme oscilovat mezi dvěma krajními názory, z nichž jeden zastává teorii, že příroda je schopná regulovat stavy zvěře sama svými přirozenými mechanismy, tedy predátory. Ten druhý naopak vysílá do přírody početné hospodáře, kteří - s trochou nadsázky - dohlížejí na každého zajíce od jeho narození až po regulovaný odstřel.
Existuje ale ještě jedno kritérium, podle kterého je myslivost nahlížena, a bylo by chybou ho nezmínit. Je to pohled, kterým lidovou myslivost nahlíží veřejnost. Jedna její část chápe myslivce jako zájmová společenství lidí, kteří mají rádi přírodu, chtějí se podílet na její ochraně a přirozeně i na tradičních společenských událostech a obřadech, které tato činnost přináší. V řadě obcí jsou to právě myslivecká sdružení, která vedle hasičských spolků zajišťují společenský život v obci a pomáhají vytvářet tolik potřebné sousedské vztahy a vazby. Nelze ale pominout ani druhý pohled, který má myslivce za privilegované skupiny svátečních střelců, kteří čas od času chodí do lesa si zastřílet a někdy střílejí po všem, co se hýbe, včetně houbařů nebo sáňkujících dětí.
Na všech těchto protichůdných pohledech je zvláštní to, že jsou svým způsobem všechny pravdivé. Opravdu záleží především na tom, kdo a z jakého úhlu se na věc dívá. Za určitých okolností je dokonce pravda i to, že žádný speciální zákon o myslivosti není potřebný, neboť chov a lov volně žijící zvěře může být předmětem běžných soukromoprávních vztahů, které by upravoval občanský nebo obchodní zákoník. Předpokladem pro takovou smluvní svobodu je ovšem konstatování, že na existenci volně žijící zvěře neexistuje žádný veřejný zájem, a proto není ani nutná žádná veřejnoprávní regulace. Na této myšlence je paradoxní, že vlastně navazuje na stejné pojetí jako dosud platný zákon z roku 1962, který myslivost vnímal jako běžnou součást výrobní sféry národního hospodářství.
Já jsem přesvědčena, že tomu tak není. Jinými slovy, nemyslím si, že myslivost je podnikání jako každé jiné, že množství zvěře a její druhovou skladbu lze ponechat na volném uvážení či vzájemném smluvním vztahu majitelů honebních pozemků a mysliveckých sdružení.
***