(11.30 hodin)
(pokračuje Bartoš)
Vedle uvedené principiální výhrady vůči termínu a pořadí projednávání věcně souvisejících právních předpisů však existují i další výhrady k samotnému textu návrhu zákona. Návrh zákona např. pojednává o tzv. preventivně výchovné péči jako o jakési integrální soustavě a běžně z prostředků kapitoly školství je tato péče podporována ve vyjmenovaných školských zařízeních. Samotná skutečnost prevence ve výchově jistě je velmi důležitá a o jejím významu a podpoře není žádného sporu. Je však problematické, proč má být podobná činnost ze zákona nově vykonávána právě a možná téměř výlučně školskými zařízeními, když stávající právní úprava zákona č. 359/1999 Sb., což je zákon o sociálně-právní ochraně dětí, tato úprava logicky směřuje poradenskou a preventivní péči o děti okresním úřadům. Okresním úřadům dokonce uvedený zákon umožňuje za tímto účelem zřizovat příslušná zařízení. Jistě by bylo účelnější, když už resort školství disponuje nadbytečnými prostředky na činnost, kterou je ze zákona povinen zajišťovat někdo jiný, aby tyto finanční prostředky delimitoval prostřednictvím Ministerstva vnitra na okresní úřady a ponechal na jejich rozhodnutí, zda využijí odborného a personálního potenciálu školských zařízení.
Je nepochybné, že na rozdíl od centrálně řízených školských zařízení by podobná preventivní poradenská a výchovná péče byla lokálními orgány státní správy vykonávána efektivněji, protože by to bylo se znalostí konkrétních potřeb a podmínek.
Další spornou částí navrhovaného zákona je záměr stanovit jisté pravomoci diagnostickým ústavům. V důsledku se navrhuje, aby diagnostické ústavy vůči ostatním zdravotnickým zařízením, kde se vykonává ústavní nebo ochranná výchova, vykonávaly funkce, které náleží spíš orgánům státní správy. Jedná se o funkce koordinační a do jisté míry i o funkce kontrolní a rozhodovací ve věcech určení zařízení, kde má být ústavní nebo ochranná výchova vykonávána.
V této souvislosti je důležité připomenout, že návrh zákona zřejmě vědomě nevnímá klíčové kompetence, které mají vůči dětem s nařízenou ústavní a ochrannou výchovou a které mají i vůči zařízením, kde je výkon soudního nařízení vykonáván, právě orgány sociálně-právní ochrany dětí podle již zmiňovaného zákona č. 359.
Nesystémové je i navrhované třídění školských zařízení. Logicky je pro účely diagnostiky dětí, tedy ve věku od 3 do 18 let, navrhováno zřídit diagnostické ústavy. Ty samozřejmě mohou být různě specializovány, např. podle věku nebo pohlaví dětí, nebo jsou určeny všem bez rozdílu. Název zařízení je však vždy týž.
Podobně a s podobnou možností funkční diferenciace je pro děti s nařízenou ústavní výchovou navrhováno zřídit specificky nazvané školské nařízení dětský domov. Dalo by se očekávat, a to je důležitá věc, že pro děti s uloženou ochrannou výchovou bude zákon navrhovat podobně specificky pojmenované zařízení. Není tomu tak. V případě dětí s uloženou ochrannou výchovou se z nějakého důvodu předpokládá, že k podobnému účelu mohou být zřizovány dva druhy školských zařízení. Jednak je to dětský domov se základní školou pro děti mladší a jednak je to výchovný ústav pro děti starší. Důvody pro integrální spojení školského zařízení školy, a to i se speciálním názvem, nejsou uvedeny nebo jsou zmíněny spíše jakýmsi zastřeným způsobem. Obecně platí, že jakýkoliv zřizovatel po splnění podmínek může zřídit školu, tedy i zřizovatel všech předmětných školských zařízení, pokud jsou tyto důvody pro jejich zřízení. Návrh zákona však v tomto případě jakoby navrhuje v některých případech automaticky zřídit školu, která navíc má být jen organizační součástí školského zařízení a nemá tedy být - a to je vážná věc - samostatným právním subjektem. S jistou mírou nadsázky se jedná o totéž jako o požadavek na zřízení střední školy, která by byla součástí domů dětí a mládeže.
Z koncepčního hlediska je podobných problémových oblastí v navrhovaném zákonu více. Například kontrola je svěřena České školní inspekci, i když z dikce již zmíněného zákona o sociální ochraně dítěte má výkon ústavní a ochranné výchovy kontrolovat okresní úřad příslušný podle místa bydliště dítěte. Diagnostickým ústavům mají být přiděleny jakési blíže neurčené obvody působnosti, v jejichž rámci mají vykonávat koordinační a rozhodovací pravomoci, které však zřejmě nemusí být v souladu s krajským uspořádáním.
Návrhem zákona jsou navrhovány různé formy intenzity péče o děti, samozřejmě i různě finančně náročné, a o zařazení dítěte do příslušného režimu péče má rozhodovat buď smluvní lékař, nebo diagnostický ústav, tedy instituce, které mají vždy zájem na co nejvyšší státní dotaci a v důsledku nenesou odpovědnost za účelné čerpání prostředků státního rozpočtu.
Zákon vůbec neřeší zásady finančního zajištění poskytované péče, zřejmě je spoléháno na dosud neexistující zákon. Z dikce návrhu není zřejmé, zda se ustanovení navrhovaného zákona mají vztahovat i na zařízení jiných zřizovatelů, než je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a na jiná než školská zařízení, kde je i dnes ústavní ochranná výchova zajišťována.
V přílohách k předloženému textu jsou uvedeny ekonomické dopady. Podle mého názoru jsou podhodnocené, neboť nejen snížení počtu dětí ve výchovných skupinách, ale zejména zákonem stanovená tzv. preventivní péče bude vyžadovat výrazně vyšší mzdové náklady. Rovněž uváděný odhad potřebné výše investičních prostředků je podle mého názoru taktéž v návrhu zákona v důvodové zprávě podhodnocen.
V neposlední řadě se dá říci, že zákon obsahuje řadu jakýchsi formálních chyb, které samozřejmě se dají legislativně technicky ošetřit. V textu jsou určité nelogické odkazy na neexistující nebo obtížně identifikovatelné paragrafy a odstavce textu, v některých odstavcích chybějí dokonce slova.
Z řady uvedených ale i dalších důvodů není vhodné tento návrh v této podobě takto přijmout. Návrh je předložen s řadou systémových, věcných i formálních chyb, je zpracován tak trochu ledabyle a především v předstihu před projednáváním návrhu zákona, který má být pro předloženou speciální právní úpravu předmětného segmentu školské soustavy obecnou právní normou.
Z tohoto důvodu bych, dámy a pánové, si dovolil podat návrh a ten návrh zní: vrátit vládě tento návrh k dopracování. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, vám pane poslanče. Bude hovořit paní poslankyně Alena Svobodová, připraví se Václav Brousek.
Poslankyně Alena Svobodová: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové k projednávanému zákonu mám řadu připomínek. Domnívám se však že v průběhu projednávání v příslušných výborech, a to v prodloužené lhůtě, jak zde navrhovala paní zpravodajka, což podporuji, lze dopracovat tento návrh tak, aby se stal kvalitní legislativní normou pro oblast nařízené ústavní a ochranné výchovy. Proto také klub KSČM nepodpoří zamítnutí ani vrácení.
Dovolte však, abych se zmínila o problému, který úzce souvisí s tímto zákonem a týká se zřizovatelských kompetencí k jednotlivým zařízením pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Zmíněný zákon projednávaný v této chvíli obsahuje systém zařízení - jak už tady bylo řečeno - pro výkon ústavní a ochranné výchovy, tedy diagnostické ústavy, dětské domovy, dětské domovy se základní školou a výchovné ústavy. Tato zařízení dnes vytvářejí fungující síť náhradní výchovy pro děti s nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovou, a to ve směru horizontálním i vertikálním. Tato síť je nastavena tak, že všechna tato zařízení tvoří jeden funkční celek, vzájemně se doplňují a je mezi nimi nezbytná vzájemná spolupráce.
***