(15.40 hodin)
(pokračuje Machatá)
Naše politika, česká politika vytváří bohužel pravý opak. Je zdrojem skupinových sporů a je mnohdy zdrojem sociálního napětí. A myslím si, že tady je zakopaný pes civilizace České republiky. Cílem naší snahy musí být vytváření prostředí, ve kterém svoboda slova je totožná se svobodou člověka, který této svobody slova využívá. Není možné si představovat, že existuje jakási svoboda slova a jakási nezávislost slova a zpravodajství, jestliže neexistuje svoboda člověka zpravodajce oproštěného od duševního či existenčního spříznění s nějakým politickým směrem.
Je absurdní si představovat, že nezávislé zpravodajství, a tedy svobodné zpravodajství, můžou vykonávat lidé, kteří jsou přesvědčenými zástupci a podporovateli určitého politického projektu, určité politické filozofie a určitého politického stylu, a to ať z jakéhokoli důvodu. Je z tohoto pohledu absurdní hledat v řadách českých žurnalistů celé médium, které by naplňovalo význam slova nezávislý, svobodný a současně tak samozřejmě plnilo roli veřejnoprávní, plnilo úlohu média, které skutečně má být médiem veřejnosti. Od toho slovo veřejné.
Je třeba říci, že televize, která má své správce v Radě ČT, která je volena Poslaneckou sněmovnou této republiky, bude vždy a za každých okolností, při jakémkoli složení Parlamentu, při stávajícím zákonu o České televizi a při způsobu volby této rady podléhat tendencím, preferovat sobě politicky, filozoficky a morálně spřízněné lidi. To nelze vyčítat Radě České televize. To lze vyčítat nám, poslancům, kteří tyto lidi volíme a kteří je vybíráme pro tuto volbu.
V dubnu loňského roku jsem upozorňovala při volbě Rady ČT, že tato rada není složena tak, aby mohla být radou veřejnoprávní občanské České televize, ale je radou politickou, která bude zabezpečovat zájmy politických stran. A ukázalo se být pravdou, že dokud Česká televize vycházela té či oné parlamentní politické straně přiměřeně vstříc, byl klid. V okamžiku, kdy se jedna politická strana v Parlamentu cítila ohrožena v tzv. svém veřejnoprávním médiu, cítila ohrožení svých zájmů, začal tlak na Českou televizi. A proto je ze všeho nejdůležitější znovu a znovu připomínat slovo veřejnoprávní.
V této zemi žije zhruba 10 milionů lidí, z toho zhruba 8 milionů má volební právo. Z těchto 8 milionů toto volební právo v posledních parlamentních volbách využilo zhruba 60 % lidí, to znamená necelých 5 milionů lidí. Z těchto necelých 5 milionů lidí v konečné podobě po přepočtu hlasů Poslanecká sněmovna reprezentuje zhruba 4 miliony. Tyto 4 miliony lidí netvoří většinu veřejnosti České republiky, a proto také televize nemůže být veřejnoprávní, má-li sloužit pouze těmto 4 milionům.
V České republice existují desítky minorit názorových, politických, náboženských, etnických, kterým se v tzv. veřejnoprávní České televizi prostoru nedostává, protože není v zájmu parlamentní lobby, která ovládá Českou televizi, aby byly dávány jakékoli další možnosti vyjádření minoritního názoru, který - nedej bože - v otevřené názorové soutěži by se mohl postupně stát názorem většinovým.
Je třeba při této příležitosti upozornit ještě na další aspekt celé věci, a to jakým způsobem politika a jednotliví politici přistupují k řešení nastalého problému v České televizi. Je potřeba si také říci, jaké jsou příčiny a jaké jsou důsledky, a tyto věci mezi sebou nezaměňovat.
Je bohužel faktem, že v České republice je opovrhování právem oblíbenou disciplínou čelných politiků. A to nejen v dnešních dnech, ale již od roku 1990 je založeno na tento nebezpečný trend a troufám si říci, i když to nebude příliš populární, že dobrým příkladem toho je např. porušení volebního zákona dnešním senátorem Janem Rumlem na tiskové konferenci před volbami v roce 1990, využití veřejnoprávního média k prezentaci informací poškozujících volební stranu - tehdy Čs. stranu lidovou. A tento trend se nesl celým vývojem České republiky, nejenom v jednání mnohých politiků pocházejících z disentu, kteří ke škodě České republiky v sobě mají málokdy zakotven konstruktivní přístup ke tvorbě demokratické společnosti, ač byli vhodnými destruktory totality. Poté co tuto úlohu splnili - a díky jim za to - nenastartovali další část svého politického bytí, mám na mysli konstrukci společnosti nové, společnosti respektující bezvýhradně zákony a pravidla.
A je to nepochybně i opovrhování zákony a přehlížení negativních jevů v české společnosti, zejména v hospodářské sféře nakládání se státním majetkem při privatizaci, všechny možné podvody i jejich netrestání. Vytvořil se zde obraz, že zákon je taková věc, která vlastně omezuje jenom ty, kteří jej chtějí dodržovat, jako pomůcka pro jejich dobrý pocit. Ti, kteří zákon dodržovat nechtějí, nemusí.
Hluboce se mýlí každý politik, který se domnívá, že existuje nějaký vyšší princip mravní nad zákonem demokratické společnosti. Existuje vyšší princip mravní nad zákonem ve společnosti totalitní. Nepochybně. Z toho pohledu nerespektování zákona vnuceného totalitními vládami je srozumitelné, je opodstatněné, je pochopitelné a je správné. Nerespektování zákona ve společnosti demokratické, a tou nesporně z hlediska institucionálního Česká republika je, je neodpustitelné hazardování s něčím, co vytváří základ společenského chování a základ fungování společnosti.
Nyní mi dovolte, abych se zmínila o faktickém řešení současné situace v České televizi a o pohledu České strany národně sociální na možná řešení. Podle našeho názoru existují právní normy, o kterých můžeme pochybovat, že jsou dokonalé, že jsou správné, že řeší tuto nebo onu situaci tak, jak bychom si přáli. Ale je nezpochybnitelné, že existují a že se podle nich musíme zejména my zákonodárci řídit. Proto naše základní východisko je: Tento parlament zvolil Radu ČT a tato rada zvolila generálního ředitele ČT. Že tak učinila rada špatně složená, špatně zvolená, je nepochybné. Stejně tak je nepochybné, že tak učinila způsobem, který neodpovídá významu funkce generálního ředitele ČT, a že svými kroky způsobila Rada ČT, nikoli generální ředitel, situaci, ve které se nyní nacházíme.
Jako zákonodárci máme jen málo možností, jak se chovat jako nositelé zákona, jako jeho tvůrci a také především jako jeho přísní dodržovatelé. A proto si doporučujeme řídit se platným právem, a je na Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, aby rozhodla o tom, zdali rada, kterou si zvolila, je rada správná a postupovala podle takovéhoto záměru. Ale máme možnost zvolit radu jinou, která bude více reprezentovat význam slova Rada České televize, veřejnoprávní televize, a tato rada nechť posoudí postavení generálního ředitele Hodače a jeho odpovědnost za současný stav televize i jeho vhodnost pro výkon této funkce.
***