(11.00 hodin)
(pokračuje Buzková)
Nepopírám, asi existují takoví novináři a takoví politici. V obou případech je poznáme velmi snadno - nechovají se profesionálně a z výstupů, které poskytují, to každý soudný člověk ihned vidí. Nicméně pokud bychom přijali předsudečně, že takový vztah je obecným pravidlem, pak můžeme zapomenout na pojmy, jako je všestrannost, objektivita či vyváženost informací, a můžeme nejvýše uvažovat o vyváženosti působené konkurencí politických tlaků. Lituji ty, kteří se dobrovolně rozhodli žít ve světě, ve kterém toto platí.
Ale nyní zpět k věcnému problému. Poslanecká sněmovna má pouze dva legální prostředky, jak posílit všestrannost, objektivitu atd. ve zpravodajství České televize. Jedním je případná novela zákona, druhým je volba veřejně respektovaných osobností do Rady České televize, protože profesionalitu v instituci tak postižené, jako je Česká televize, může vnějšími prostředky vynucovat pouze silný a profesionální ředitel, který má respekt odborné veřejnosti a který se opírá o reprezentativní Radu České televize. I tak jistě představuje pouze extrémní záruku kvality, která musí být v prvé řadě vynucována náročným publikem. V tuto chvíli jakékoli moralizující apely či postoje sněmovny ve prospěch či v neprospěch stávkujících zaměstnanců České televize by byly sice politicky působivé, ale podle mého soudu věcně neúčinné.
Dámy a pánové, ze všech těchto důvodů, které jsem uvedla ve svém příspěvku, plně podporuji stanovisko, které přednesl předseda poslaneckého klubu sociální demokracie. (Potlesk.)
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, paní místopředsedkyně. Slova se ujme předseda poslaneckého klubu KSČM Vojtěch Filip, připraví se místopředseda sněmovny Ivan Langer.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji. Pane předsedající, pane premiére, vládo, dámy a pánové, mohl bych tady mluvit o způsobu referování, kterým začal pan kolega Křeček, o tom, jak se dvě, tři, pět minut mluví o demonstraci, které se účastní 15 lidí, na podporu nezávislých iniciativ a pomine se desetitisícové shromáždění např. proti nelegitimnímu a neústavnímu rozbití společného státu nebo jiných věcech, kterého se účastní politické strany, které nemají oporu v České televizi. Mohl bych mluvit o tom, jakým způsobem se začala budovat Rada České televize, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, jak se popíral princip poměrného zastoupení a neustále se vylučovaly jednotlivé politické strany. Mohl bych mluvit i o tom, co zde začal pan předseda Klaus, o nenávisti k jiným politickým soupeřům. Buď ji budeme pěstovat, nebo budeme pěstovat skutečný politický dialog. O tom to je.
Mohl bych také mluvit o výzvách radě a o politických nátlacích. Nebudu o tom mluvit, chci mluvit o legalitě politického boje o Českou televizi. Chci mluvit právě proto o legalitě, aby bylo zřejmé, že mám trochu jiný názor, než který zde prezentoval ve velmi dobrém vystoupení pan předseda sněmovny. Mám skutečně jiný názor a týká se právě práv zaměstnanců. Je totiž nepochybné, že boj o Českou televizi je bojem politickým. Nakolik tam rozhodují ekonomické zájmy, nejsem schopen rozeznat. Naše politická strana nemá nikoho v žádné Radě pro Českou televizi ani v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. A nevíme, jakým způsobem se hraje o ohromné zakázky mezi digitálním přenosem pomocí optokabelů a přenosem radiokomunikačním, vzduchem. Nevím a nemám ani povědomí o tom, jaké zakázky měli přislíbené různí umělci v České televizi.
Přesto si myslím, že politický boj, který jsem konstatoval, je otázka legitimní. Chápeme-li totiž politiku jako aktivní účast občanů na správě věcí veřejných a jako soutěž politických sil v demokratické společnosti. Ať boj o Českou televizi dopadne jakkoli, a pominu-li slogan, že vítěz má vždy pravdu, je a do budoucna bude nutné odpovědět na otázku, zda šlo o boj legální a legitimní. To znamená, zda proběhl na základě ústavního pořádku a v mezích zákona.
Především je třeba konstatovat, že v České republice nenastal stav ústavní nouze ani nebyl oficiálně vyhlášen krizový stav podle příslušného zákona. Vzbouřenci - jak samu sebe nazývá část revoltujících a stávkujících zaměstnanců České televize - prohlásili, že bojují za svobodu slova, za právo šířit informace, za nezávislost televize a za odvolání generálního ředitele České televize a Rady České televize.
Naposledy klub KSČM navrhoval usnesení, že Česká televize neplní své veřejnoprávní poslání, velmi nedávno a nebudu to tady připomínat. Ale faktem je, že špatný stav v České televizi již existoval. Česká republika se ale deklarovala za právní stát, naše usnesení neprošlo a Rada České televize hlasováním sněmovny byla potvrzena. Proto si zopakujeme jen ty otázky, které jsou upraveny v platném právu.
Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách zaručuje každému právo na svobodu projevu a právo přijímat a rozšiřovat informace. Hromadným sdělovacím prostředkům se jako samozřejmé přiznává právo rozvíjet politickou diskusi o veřejných otázkách a šířit informace a názory na nedostatky v činnosti veřejných činitelů a veřejných institucí. Evropská úmluva však zároveň stanoví, že svoboda projevu nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým a televizním nebo filmovým společnostem, a že její výkon zahrnuje také povinnosti. A zároveň těmto povinnostem i odpovědnost za šíření informací. Protože může podléhat zákonem stanoveným formalitám, podmínkám a dokonce i sankcím. Je to v každé normální společnosti. Svoboda projevu a právo šířit informace jsou též zaručeny podle Listiny základních práv a svobod. V České republice je můžeme omezit jen zákonem, a to za předpokladu, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost nebo ochranu veřejného zdraví nebo mravnosti. Mravnost jsem si nechal na závěr, abychom si uvědomili, čeho jsme bývali také často svědky.
Právní regulace svobody projevu a stanovení podmínek nezávislosti všech hromadných sdělovacích prostředků při jejich provozování se samozřejmě vztahuje také na Českou televizi. Chtělo by se říci - především vztahuje na Českou televizi.
Práva a povinnosti právnických a fyzických osob a státních orgánů při provozování televizního vysílání upravují zejména zákon č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, a zákon 103/1992 Sb., o Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Zároveň po rozbití společného státu byl přijat zákon 36/1993 Sb., o některých opatřeních v oblasti rozhlasového a televizního vysílání. Z těchto zákonů vyplývá, že Česká televize je provozovatelem televizního vysílání ze zákona. Její zákonné povinnosti - nikoliv práva, ale jenom oprávnění - vyplývají ze základního poslání sloužit veřejným zájmům, přispívat k utváření demokratické společnosti a odrážet její názorovou pluralitu.
Připomínám zprávu Rady České televize za rok 1999, která uznala diskriminaci naší politické strany a diskriminaci jiných neparlamentních politických stran. Nakonec toto konstatování se objevilo i v průběžné zprávě Evropské komise o stavu lidských práv v České republice.
***