(14.12 hodin)
(pokračuje Matějů)
Musím říci, že to byli zejména někteří kolegové z řad sociální demokracie, kteří mě velmi příjemně překvapili, neboť se spolu s námi snažili hledat takovou podobu nové verze vysokoškolského zákona, která by vedla ke kýženému cíli a přitom předešla nechtěným účinkům.
Dámy a pánové, při projednávání první verze této novely jsem udělal velikou chybu. Mluvil jsem příliš dlouho a snažil jsem se přesvědčit ty, kteří byli rozhodnuti o tom, jak hlasovat, již dávno předem. Ve snaze vyvarovat se této chyby budu dnes velmi stručný.
S odvoláním na všechny diskuse a články, které vyšly k této věci, bych se nejprve chtěl pokusit shrnout to, na čem se podle mého názoru bez problémů všichni shodneme. Myslím, že se všichni shodneme na tom, že převis poptávky po vysokoškolském vzdělání trvá, přestože jsme byli ujištěni, že začne prudce klesat. Měl klesat proto, že klesá demografická křivka a dokonce letos chyběl jeden ročník, který mohl teoreticky vstupovat na vysoké školy. Nedošlo k tomu proto, že naprosto logicky a v souladu se světovým trendem se stále více na vysoké školy hlásí pochopitelně i ti, kteří jednak nemohli studovat v minulosti, ale také ti, kteří se rozhodnou studovat téměř v dospělém věku, kteří dnes již vydělávají. Trh práce k tomu prostě nutí.
Myslím, že se shodneme i v tom, že ve srovnání s vyspělými zeměmi, se kterými bychom se jistě chtěli jednou rovnat, jako je např. Finsko, Irsko nebo Nizozemí, je náš deficit v podílu absolventů vysokých škol stále ještě příliš veliký. Vím, že čísla jsou ošidná, nechci je tady opakovat, ale téměř všechny statistiky o tom svědčí.
Myslím, že mezi námi není nikdo, kdo by si nepřál, aby se naše vysoké školy otevřely všem, kteří studovat chtějí a kteří na to mají aspoň základní předpoklady.
Dále věřím, že se shodneme i na tom, že větší otevření vysokých škol bude stát mnohem více prostředků, než kolik v současné době může tato vláda uvolnit. Ačkoliv to tak někdy vypadá, nežijeme v rozpočtovém ráji a musíme hledat kompromisy. I v zemích, kde jde do vysokoškolského vzdělání mnohem více prostředků než u nás, i tam se postupně vysokým školám otevírají i jiné zdroje financování než pouze státní kasa. Myslím, že bychom se měli shodnout na tom, že první krůčky tímto směrem bychom mohli - a teď zdůrazňuji: za přísně stanovených podmínek - udělat i my. Diskuse ukázala, že není sporu o tom, zda tyto zdroje otevírat, či nikoli, ale samozřejmě musíme diskutovat o tom, jak předejít nechtěným účinkům a jak zabránit zneužití otevření tohoto prostoru pro financování vysokých škol.
Dále nepochybuji, že se shodneme na tom - a teď použiji slova Anthony Giddense, která nedávno pronesl právě tady v Praze, že ačkoliv vysoké školy jsou v prvé řadě místem, kde se znalosti předávají z generace na generaci, ve stále větší míře se stávají místem, kde se know-how produkuje a kde se také know-how postupně zhodnocuje. Myslím, že kdo tento vývoj pozoruje, nepochybuje o tom, že právě zhodnocování know-how na vysokých školách vede k zrychlování inovačního cyklu, k posilování konkurenceschopnosti země, dává vysokým školám šance zaměstnávat ty nejkvalitnější odborníky, kteří nejenom samozřejmě dělají výzkum, ale i učí. Samozřejmě to otevírá studentům obrovské možnosti, jak participovat na dobře placeném výzkumu.
Doufám, že se shodneme, i na tom, že do doby, než budou existovat podmínky pro zrušení přijímacích zkoušek, musíme učinit všechno pro to, aby byly transparentní a kvalitně připravované. Toho podle mého soudu jde dosáhnout tak, že nad těmito zkouškami bude trochu větší veřejná kontrola. Proto v navrhované novele zůstává i ta část, která umožňuje větší veřejnou kontrolu nad přijímacími zkouškami.
Dámy a pánové, věřím, že nad tímto vším se bez problému shodneme. Řekl jsem, že problém je v tom, shodnout se, jak dosáhnout těchto změn a jaké kompromisy bychom měli učinit, aby tyto změny byly prosazeny co nejrychleji. My jsme několik závažných kompromisů učinili. Ze srovnání s první novelou bych citoval čtyři.
V prvé řadě jsme učinili velký krok vstříc těm, kteří se obávali, že k důslednější strukturaci studijních programů na tzv. krátké bakalářské a krátké magisterské programy je třeba mnohem více času. Navrhovaná novela poskytuje čas do roku 2003 a současně není již tak striktní v tom, že všechny dlouhé magisterské programy musí přejít na model "krátký bakalářský, krátký magisterský". Vysoká škola může požádat akreditační komisi o vyslovení souhlasu s udělením akreditace pro dlouhý magisterský program a ministerstvo školství za těchto okolností povolí pokračování dlouhodobého magisterského programu. Právě s ohledem na tuto změnu, jak jistě dobře víte, novelu vysokoškolského zákona podpořila i Česká konference rektorů.
Za druhé, zejména díky kolegům ze sociální demokracie bylo významného kompromisu dosaženo v té části novely, kde se navrhuje otevření prostoru pro kapitalizaci know-how, tj. podmínky pro vkládání přísně vymezeného okruhu peněžních i nepeněžních prostředků do obchodních společností. Ti z vás, kteří se do novely podívali, nepochybně shledali, že současné znění § 20 zákona umožní sice vysokým školám vkládat peněžní a nepeněžní prostředky, ale současně vytváří neobyčejně silné prostředky proti tomu, aby byl ohrožen majetek vysokých škol a aby mohly být tunelovány finance vysokých škol, které získávají od státu.
A nyní se dostávám k té části novely, která vyvolává stále ještě v tuto chvíli veliké obavy. Jedná se o to, aby účastníci tzv. programů celoživotního vzdělávání mohli absolvovat kurzy, které jsou akreditovány, tedy akreditovány pro tzv. denní studium. Šlo nám o dvě věci. Jak jistě dobře víte, řada lidí, kteří nemohli studovat v minulosti a dnes se rozhodli studovat, požádá do zapsání do programu celoživotního vzdělávání a usilují samozřejmě o to, aby mohli získat diplom.
***