(18.00 hodin)
(pokračuje Müllerová)
Dále zakotvuje vztah subsidiarity zákona vůči mezinárodním smlouvám, jimiž je Česká republika vázána, a umožňuje tedy tak i plnit závazky, k nimž se naše republika přihlásila. Samozřejmě v poslední řadě také prodlužuje zmíněnou platnost zákona o veřejném zdravotním pojištění vypuštěním v podstatě jeho omezené účinnosti.
Mezi nejdůležitější části této novely patří úprava dohodovacího řízení o stanovení hodnoty bodu a výše úhrad za zdravotní péči hrazené ze zdravotního pojištění. Předkladatelé v podstatě tak zvolili koncepci, kterou použila i vláda ve svém návrhu nového zákona, a jejím základem je v podstatě omezení přístupu exekutivy do dohodovacího řízení tím, že prolonguje dohodnuté hodnoty bodu, a pouze v případě, že výše úhrad za zdravotní péči hrazené ze zdravotního pojištění (sloveso?), tak pak svěřuje pravomoc Ministerstvu zdravotnictví stanovit jejich výši vyhláškou v případě, že dohodovací řízení skončí neúspěšně.
Je tedy třeba konstatovat, že toto řešení vlastně je v souladu s odůvodněním nálezu Ústavního soudu, ale nedomnívám se osobně, že je řešením zcela dokonalým. Chci totiž upozornit na to, že ve svých důsledcích může zmrazit stav, který bude existovat vlastně v první polovině roku 2001.
V nově stanoveném § 17 odst. 5 chybí zejména stanovení doby platnosti dohodnuté hodnoty bodu a výše úhrad na rozdíl od vládního návrhu, kde je stanoveno, že výsledky dohodovacího řízení jsou platné jen pro jedno pololetí nebo jeden rok. Poslanecký návrh v § 17 odst. 6 vlastně počítá i s konkrétním obdobím platnosti hodnot bodu a výše úhrad, přičemž ukládá lhůtu 60 dnů před vypršením platného období pro ukončení nového dohodovacího řízení. Důsledkem absence časového omezení platnosti výsledků dohodovacího řízení ve spojení s prolongací zákona může být popření smyslu dohodovacího řízení. To je vlastně reakce na změněné podmínky financování zdravotních služeb.
Domnívám se, že je tedy nutné včlenit časové omezení platnosti důsledků dohodovacího řízení do § 17 odst. 5 a nesvěřovat tuto úpravu pouze jednacímu řádu dohodovacího řízení, nebo i samostatné dohodě o hodnotě bodů a výši úhrad.
Ještě dalším problémem, na který bych chtěla upozornit, je i nedostatečná konkretizace počtu nebo účastníků dohodovacího řízení, a myslím si, že by bylo vhodné v zákoně upravit počty zástupců zdravotních pojišťoven a zástupců profesních sdružení smluvních zdravotnických zařízení. Je tomu tak ostatně i ve vládní novele zákona.
Takže, dámy a pánové, dovolila jsem si upozornit na tyto dva problémy, které podle mého názoru předkládaná novela zákona má, a pokud tedy bude návrh schválen podle § 90 odst. 2, pak osobně si myslím, že by bylo vhodné, a iniciovala bych novelu k tomuto zákonu, která by měla zmíněné nedostatky odstranit. Děkuji.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, paní poslankyně. Hovořit bude pan kolega Milan Cabrnoch.
Poslanec Milan Cabrnoch: Vážený pane předsedající, členové vlády, kolegyně a kolegové. Leží před námi návrh zákona, kterým se mění, jak zde bylo již řečeno, často velmi diskutovaný zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Je mi líto, že musím konstatovat, že návrh zákona je předkládán v rozporu s jednacím řádem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Součástí návrhu zákona totiž podle § 86 odst. 5 našeho jednacího řádu musí být současné znění zákona s vyznačenými navrhovanými změnami. Tato podmínka není splněna, neboť v příloze není vyznačena jedna ze tří navrhovaných změn, a to změna navrhovaná v bodě 3 čl. 1 navrhovaného zákona.
Předkládaný návrh je podle mého názoru zpracován špatně. Některé chyby navrhuje ve svém stanovisku již odstranit vláda, základní technickou chybou však je odkaz na odst. 1 v nově navrhovaném odst. 8 § 17. Tento zcela nesmyslný odkaz by v případě přijetí zákona způsobil nemožnost realizace celého postupu zákonem upraveného. Je zřejmé, že jde o technickou chybu. Přesto by se předkladatel tak závažné chyby měl vyvarovat, zvláště po tom, když navrhuje přijetí zákona již v prvním čtení.
Podstatnější, dámy a pánové, než mnohé technické chyby je věcný obsah návrhu zákona. Předkladatelé vědomě zneužívají možnosti dané jednacím řádem. Návrhem přijmout zákon v prvním čtení vědomě blokují možnost řešit problémy stávající právní úpravy ve zdravotním pojištění. Prosté prodloužení účinnosti zákona o veřejném zdravotním pojištění je ve skutečnosti úplnou rezignací na možnost změnit alespoň něco z toho, co je ve stávající právní úpravě nevyhovující. Sněmovna, tedy my, dámy a pánové, jsme se dostali do přesně stejné situace, ve které jsme být neměli a nechtěli. Z časových důvodů totiž nyní musíme přijmout jediné možné - a musím říci, že již pouze proto špatné - řešení.
Navrhovaná úprava dohodovacího řízení o cenách není fatální, je však mírným, ale jasným zhoršením současného stavu. Dnes podle mého názoru chybně rozhodne v případě nedohody o cenách člen vlády. Ministr na jedné straně rozhoduje o cenách, na druhé straně je zřizovatelem významné části poskytovatelů zdravotní péče a na třetí straně slibuje odborářům zvýšení platu a vyhrožuje ředitelům nemocnic, pokud tyto sliby neuposlechnou. Je jisté a praxe to potvrzuje, že zřizovatel rozhodne vždy o cenách výhodněji, než by se o nich nemocnice mohly kdy dohodnout s pojišťovnami, ale především ostatními nestátními poskytovateli zdravotní péče.
Praktickému užívání zákona dnes vadí, že stát své rozhodnutí téměř nikdy nedokáže přijmout a zveřejnit s dostatečným předstihem. Je obvyklé, že zdravotnická zařízení poskytují péči a přitom neznají ceny, v jakých jim bude tato péče uhrazena. Navrhovaná úprava tento stav zhoršuje. Umožňuje v případě nedohody ministrovi podle jeho uvážení ponechat v platnosti ceny minulé nebo - a to podtrhuji - kdykoliv v průběhu období rozhodnout o cenách jiných. Nejistota, která se v systému opakovala, se stane nejistotou trvalou.
Nepochybuji, že i s touto úpravou se uživatelé zákona naučí žít a že ani tentokrát české zdravotnictví nezkolabuje.
Vážené kolegyně a vážení kolegové, konstatuji, že s největší pravděpodobností za několik okamžiků přijmeme společně špatný návrh zákona. Přejmeme jej, protože nás k tomu nutí odpovědnost a protože nás k tomu nutí čas. Vinu za toto špatné řešení nenesou ani předkladatelé, ani my, kteří jejich návrh podpoříme v časové tísni.
***