(12.00 hodin)
(pokračuje Motejl)
Je pravdou, že jsem - ačkoli těžko se dá hovořit, že silou - se domáhal toho, aby výchozí materiál byl vládní návrh, protože se jedná o komplexní text začínající § 1 a končící § 72, a nikoli text poslaneckého návrhu, který je dílčí novelou již několikrát novelizovaného zákona o soudech a soudcích, a přinejmenším z legislativně technického hlediska práce s tímto materiálem by byla práce náročnější nebo obtížnější.Tvrdím a budu tvrdit i nadále, že nikoli pouze souvislý text, ale přeci jenom zhodnocení aktuální situace českého soudnictví a možnosti a potřeby jeho změny reprezentuje lépe vládní návrh, než pozměňovací návrh, resp. návrh na novelu, podaný skupinou poslanců. Tvrdím to s veškerou svojí osobní odpovědností člověka, který doslova stál u založení forem organizace našeho soudnictví zákonem o soudech a soudcích z roku 1991, který v podmínkách tohoto zákona strávil uplynulých deset let a který - dovolím si tvrdit - ví o tom, jak skutečně české soudnictví vypadá, jaké jsou jeho slabiny, jaká je jeho síla, jaké jsou jeho naděje a které pozice jsou ztraceny.
Nechci být osobní, ale tato Poslanecká sněmovna slyší moje slova o tom, že mě skutečně mrzí, že v opozici k tomuto textu stojí lidé, kteří více či méně v minulosti se otázkami soudnictví zabývali, kteří seděli v Poslanecké sněmovně již v předcházejících obdobích a sledovali a kritizovali nedostatky české justice, a v okamžiku, kdy se jedna vláda rozhodla tento problém řešit, se nikoli z důvodů systémových, z důvodů vnitřního přesvědčení, ale z důvodů řekl bych povýtce nešťastného politického dělení stavějí na druhou stranu.
Tvrdím, že vládní osnova vychází z analýzy skutečných problémů a nedostatků a dá se obhájit i bez provedení ústavních změn podstatně lépe proto, že vychází z té znalosti věci. Nechci být osobní, ale předcházející vlády se těmto otázkám vyhýbaly a nechaly věci běžet dále.
Současná úprava nevyhovuje, možnosti korekcí jsou dány zákonem 335/1991 Sb., jako buďto korekce povýtce násilné, povýtce autoritativní, povýtce nedemokratické, nebo dokonce možnosti korekcí politických. Ohromná personální kompetence ministra spravedlnosti ve vztahu k celému soudnictví na jedné straně zavazuje, na druhé straně limituje jakékoli vstupy a možnosti.
Bylo zde kritizováno, že úvaha o reformě soudnictví je úvaha nejen protiústavní, ale i scestná. Ale připusťme si, že nikoli protiústavní, ale krajně pochybný je souběžný návrh na zřizování jakýchsi závodních rad v podobě soudcovských personálních senátů při plném zachování personální autority ministra spravedlnosti v jednotlivých věcech. Ukazuje se, že v mnohých směrech se poslanecký návrh blíží, v některých otázkách dokonce parafrázuje vládní návrh, a že tedy vlastně jsou zde momenty poměrně blízké, které ovšem mají diametrálně odlišná východiska.
A jestliže zde došlo k tomu, že v okamžiku, kdy na půdě ústavně právního výboru se otevřela konsensuálně atmosféra pro to, že se o věcech bude diskutovat, že budou hledána určitá řešení, jestliže se ústavně právní výbor onoho zářijového dne minulý týden rozcházel s pocitem, že se k těmto problémům bude vracet, nepovažuji za důstojné problému tak společensky závažného zvážení většiny jednoho nebo dvou hlasů o tom, že jeden partner z této hry bude vyřazen. Ministr a vláda přestávají mít postavení předkladatele návrhu zamítnutím, stanou se hosty ústavně právního výboru, dochází k jakési schizofrenické situaci, kdy nakonec legislativa Ministerstva spravedlnosti by se měla na takové normě podílet a kdy by tedy se měla ucházet o to, má-li být provedena nějaká změna soudnictví, aby byla konformní se skutečnou situací a s problémy, které za tím stojí.
Není pravdou, že by probíhala nějaká intenzivní jednání o tom, na základě jakého textu bude ústavně právní výbor jednat. S Ministerstvem spravedlnosti o tom prakticky jednáno nebylo, já jsem absolvoval vpředvečer zasedání výboru rozhovor se dvěma členy ústavně právního výboru, aniž bychom v tom hledali nějaký klíčový problém, a rozhodně to neměl být žádný casus belli, že se nebudeme dále kamarádit nebo že nebudeme spolu mluvit a že to poženeme do jisté míry na prestižní ostří nože, které přece jenom narušuje možnost konstruktivní komunikace a hledání konsensu.
Jsem proto přesvědčen, že stojíte do jisté míry před zásadním problémem, jestli chceme společně hledat cestu ke změnám atmosféry a dělnosti justice, anebo jestli budeme stavět ten problém jako stejně ostře vyhrocený politický problém řešení některých sociálních nebo ekonomických problémů této společnosti. Jsou zákony, které je třeba často měnit, jsou zákony, které by měly dlouhou dobu ovládat společenské myšlení. Do té prvé kategorie patří zákony reflektující ekonomický stav, do té druhé by měly patřit především zákony týkající se soudnictví.
Děkuji vám. (Potlesk klubu poslanců ČSSD.)
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane ministře. Hovořit bude pan poslanec Jičínský, připraví se paní poslankyně Rujbrová.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, musím říci, že mě velmi překvapilo stanovisko paní kolegyně, která tady mluvila o tom, že přece ve třetím čtení bychom tento návrh museli zamítnout, protože je protiústavní. Nikdo přece nedal návrh, aby tento návrh zákona byl postoupen do třetího čtení, protože všichni jsme si vědomi problémů, které tu jsou.
Já skutečně jsem překvapen tím, že po hlasování na výboru bylo dosaženo dohody, a zdálo se mi bezproblémové dohodnout se o datu zvláštní schůze, respektive další schůze ústavně právního výboru, která bude tyto návrhy projednávat a posoudí další postup, a pak se postupuje jinak.
***