(16.50 hodin)
(pokračuje Parkanová)
Tam, kde většina členů rady není volena samotnými soudci, existuje také více pravomocí pro tuto radu. Dobrým příkladem může být srovnání francouzského a španělského modelu. Ve Francii je rada pro soudnictví prakticky z poloviny volena samotnými soudci. Fakticky je to ale orgán, který se podílí pouze na jmenování, resp. povyšování soudců a na kárném řízení. Žádné další kompetence ve správním soudnictví nemá. Naproti tomu ve Španělsku má rada velmi široké kompetence. Provádí výběr, vzdělávání, služební postup, disciplinární řízení soudců. Návrhy na jmenování soudců Nejvyššího soudu, předsedů soudů a soudců předkládá králi spolupodepsané ministrem spravedlnosti.
Z tohoto srovnání je zřejmé, že si předkladatelé návrhu této vládní koncepce ne tak docela systémově vybírali z různých národních úprav právě to, co jim připadalo v našich podmínkách pro veřejnost ještě snesitelné. Naopak pomíjeli ty prvky a souvislosti existujících úprav, které jsou v soudcovské veřejnosti málo populární či zcela nepopulární. Výsledkem jsou návrhy s minimem odpovědnosti a maximem pravomocí. Taková podoba nemá nikde v Evropě svoji obdobu.
Již při projednávání návrhu novely ústavního zákona, která se týkala soudnictví, jsem zde hovořila o tom, že koncepce správy soudnictví prostřednictvím specifických právních orgánů soudní moci není ani zdaleka v Evropě jediná. Hovořila jsem zde o personálních senátech v Rakousku a v Německu, které jsou garantem určitého podílu soudců na správě soudnictví v regionu, který je nám svou tradicí i právní kulturou nesrovnatelně blíže než románské země.
I přesto obhájci modelu navrhovaného Ministerstvem spravedlnosti stále znovu na svoji podporu uvádějí argumenty o požadavcích Evropské unie, resp. Rady Evropy. Proto považuji za důležité zdůraznit, že dokumenty Rady Evropy jednoznačně připouštějí obě varianty správy soudnictví. Ráda bych to doložila následující citací z jednoho doporučení Rady Evropy, která se týká nezávislosti, efektivnosti a role soudců, přijatého výborem ministrů členských zemí Rady Evropy 13. října 1994. Cituji:
Orgán rozhodující o výběru a kariéře soudců by měl být nezávislý na vládě a na veřejné správě. Pro zabezpečení nezávislosti tohoto orgánu se doporučuje, aby příslušná právní úprava, která se ho bude týkat, zajišťovala například, že členové tohoto orgánu budou voleni soudcovským stavem a že orgán sám bude při svém rozhodování postupovat podle vlastních procesních pravidel.
Tolik první část doporučení, které ale vzápětí pokračuje tím, co už tak často z úst zastánců této koncepce neslyšíme. Opět cituji:
Nicméně tam, kde ústavní či zákonná úprava a tradice dovoluje, aby soudci byli ustavováni vládou, musí být zároveň zajištěno, aby veškeré postupy, podle nichž jsou soudci ustanovováni, byly transparentní a při praktické realizaci nezávislé a aby příslušná rozhodnutí nebyla ovlivňována žádnými jinými důvody než těmi, jež se vztahují ke shora uvedeným objektivním kritériím.
Uvedené argumenty proti ustavení Nejvyšší rady soudnictví často jakoby vedou k odmítnutí její navrhované podoby, a nikoli samotného principu správy soudnictví prostřednictvím tohoto orgánu. Nabízí se tedy otázka, zda by nestačilo jen náležitě upravit způsob volby členů rady a tím veškeré námitky eliminovat. Jsem přesvědčena, že tomu tak není. Proti ustavení jakéhokoli orgánu, který bude vykonávat státní správu soudnictví namísto Ministerstva spravedlnosti, hovoří důvody i veskrze praktické.
Pravda je, že spravedlnost něco stojí. Osobně bych zvýšené prostředky pro justici velmi uvítala. Tyto peníze je ale nutno použít tam, kde povedou ke zrychlení a zefektivnění soudního řízení. O ničem takovém ale při zřízení Nejvyšší rady soudnictví hovořit nelze.
Veškerá východiska podporující myšlenku, že tento model správy soudnictví zajišťuje tzv. větší nezávislost a větší nestrannost v soudnictví a jeho další rozvoj, jsou pouze opřena o přesvědčení jeho zastánců, a nikoli o průkazné argumenty nebo exaktní zjištění.
Dámy a pánové, návrhy zákona o soudech a soudcích nepochybně představují významný posun v reformě soudnictví. Často jsou prezentovány jako jediný možný způsob, jak reformu provést. Jejich odpůrci pak dostávají nepříjemnou nálepku těch, kteří brání potřebným změnám v našem soudnictví. Otevřeně říkám, že tomu tak není.
Můj nesouhlas s těmito návrhy zákonů vychází z přesvědčení, že jsou sice reformou soudnictví, ale podle mého názoru reformou nesprávnou, reformou, která ke zlepšení stavu justice nijak nepřispívá. Opírají se totiž o teorii, která převádí moc soudní, které by se přesněji mělo říkat moc soudit, do sféry výkonné a činí ji zodpovědnou za něco, co jí nepřísluší. Vrcholem moci výkonné je vláda, která vládne, reprezentantem moci zákonodárné je Parlament, který přijímá zákony. Nejvyšším orgánem moci soudní je podle mého přesvědčení Nejvyšší soud, který rozhoduje, tedy soudí o mimořádných opravných prostředcích - mimo jiné.
Z toho bychom v reformě soudnictví měli vycházet a současně hledat taková řešení, která povedou ke skutečnému zkvalitnění a zrychlení celé justice, aniž bychom se snažili dělat z ní něco jiného, než čím skutečně je.
Dámy a pánové, zřejmě se domníváte, že poté, co jsem přednesla tento dlouhý rozbor, musím nutně dojít k názoru, že předložený návrh navrhuji zamítnout. Není tomu tak. Návrh na zamítnutí nepodám, a to zejména proto, že se domnívám, že bude nanejvýš vhodné podrobit tento a všechny další návrhy, ať už ministerské nebo poslanecké, posouzení ve výboru nebo výborech, dobrou vůlí a snahou najít co nejlepší model úpravy této problematiky.
Omlouvám se za své delší slovo, ale považuji řadu věcí z toho, co jsem zde vyslovila, za důležité přinejmenším pro stenozáznam. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji paní poslankyni. Ptám se, kdo další se hlásí. Pan kolega Jičínský, poté pan kolega Koudelka.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, jsem rád, že paní zpravodajka tady přednesla závěr, který se týká podle mého soudu nejen tohoto návrhu, ale i dalšího návrhu, který tu dále odůvodnil ministr spravedlnosti a který se vztahuje i na dva poslanecké návrhy, které by měly následovat po těchto dvou vládních návrzích.
Osobně jsem přesvědčen o tom, že je vhodné, aby Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas s postoupením do druhého čtení jak obou vládních návrhů, tak i obou poslaneckých návrhů. Moje vystoupení se týká všech čtyř návrhů, které budou v nejbližší době předmětem projednávání. Bude vhodné skutečně podrobit je důkladné diskusi včetně diskuse, která chyběla při projednávání vládní novely ústavy týkající se soudní moci. Už tehdy jsem vyslovil lítost, že ústavně právní výbor nevěnoval potřebnou pozornost diskusi.
Samozřejmě jestliže většina Poslanecké sněmovny se vyslovila proti novele ústavy týkající se reformy soudnictví ve smyslu vytvoření nejvyšší rady soudní moci plus jisté soustavy rad soudcovských na tuto nejvyšší radu navazující, pak nemůžeme bez ústavního zakotvení této instituce takovéto instituce nebo v nějaké jejich modifikované podobě je promítnout do zákonné úpravy. To je věc týkající se ústavy. V tomto směru naše úvahy o soudní reformě se musejí pohybovat ve skromnějším rámci. Nepochybně ministr spravedlnosti je si toho vědom. Ministerstvo jistě upraví své dva návrhy v tom smyslu, aby respektovaly vůli většiny sněmovny.
Nicméně protože paní zpravodajka tady podrobně uváděla argumenty proti instituci, kterou je nejvyšší rada soudní moci nebo nejvyšší rada soudnictví - ať už se jmenuje jakkoli - myslím si, že otázka stojí za podrobnější diskusi, byť asi dnes jí tuto pozornost věnovat nebudeme.
***