(15.20 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
V případě Kuby např. česká zahraniční politika se v současné době přiklání k podpoře požadavku, se kterým přišly Spojené státy, tedy abychom přišli s protikubánskou rezolucí na zasedání v Ženevě, s rezolucí, která nebude mít ani latinskoamerickou, ani evropskou podporu, která je v rozporu s tendencí mezinárodního společenství směrem k prohlubování styků s touto zemí. Ale opět vycházíme vstříc požadavku, který na nás klade silnější bratr a který koneckonců nám byl vysvětlit pan Brownfield při své nedávné misi v České republice. Mistr Sun ve své knížce o teorii vojenství se vyjádřil, že největší vojevůdce je ten, který své nepřátele přemáhá rukama jiných. Zdá se, že touto cestou jde i americká politika, která si na práci tohoto druhu vybírá ty země, které jsou buď zavázány, nebo nejsou schopny klást účinný odpor, každopádně jsou to ruce jiných, které dělají to, co samy by nechtěly vykonávat.
Četl jsem zajímavou argumentaci, která má být zdůvodněním amerického postoje, ke kterému se naše republika jak se zdá přihlásí, a sice, že Írán má dostatek plynu a ropy na energetické účely, a tudíž je velmi pochybné, že rozvíjí jaderný program. Na co potřebuje tato země - prý na energetické účely - jakýkoliv reaktor a že toto samo o sobě je svědectvím pochybného charakteru íránského jaderného programu.
Dámy a pánové, tato argumentace přehlíží jeden fakt, že totiž daný projekt byl připravován už od 70. let, od doby šáha, který byl americkým spojencem, a v daném případě by tedy ony pochybné úmysly s jaderným programem musely být už přisuzovány šáhovu režimu.
Myslím si, že je i další aspekt argumentace velice zvláštní. Připomínám, že naše strana plně respektuje všechna mezinárodní ustanovení, která se týkají zákazu proliferace, šíření, jaderných zbraní, ale z tohoto pohledu nelze zařazovat do stejné kategorie právě případ týkající se jaderné elektrárny v Búšehru. Technologicky žádné nebezpečí možnosti zneužití vůbec není a argumentace, ke které se tady nakonec sklouzává, že v oné jaderné elektrárně s lehkovodním reaktorem si vyškolí Írán svůj personál, to je argumentace, která je směšná, argumentace, která by se libovolně dala rozšiřovat i na další komodity, protože podobně mohou být třeba dopravní prostředky, traktory, potraviny atd. řazeny do věci, která se dá vlastně podobným způsobem využít.
Jestli ovšem navíc se opíráme o informace našeho amerického spojence a tyto informace jsou tak spolehlivé, jako tomu bylo v případě Súdánu, který byl bombardován pro údajnou výrobu chemických zbraní, a pak následné inspekce ukázaly, že o žádné výrobě chemických zbraní nemůže být ani řeči, vystavujeme se samozřejmě nejen riziku řekl bych obchodního propadu, ale riziku ztráty důvěryhodnosti jako obchodního partnera, ale také riziku zesměšnění.
Je to, dámy a pánové, nepřípustný zásah do privátní sféry a samozřejmě je zpochybněna i důvěryhodnost České republiky jako obchodního partnera. Samozřejmě že v trojúhelníku je ještě třetí partner, a tím je Ruská federace, která, jak se někdy zapomíná, tvoří polovinu schodku České republiky v oblasti zahraničního obchodu. Domnívám se, že to je záležitost, nad kterou bychom se měli přece jen zamýšlet.
Pro mne osobně je také navíc v předkládaném materiálu a v různých legislativních diskusích kolem něho řada opravdu směšných záležitostí, směšných detailů, např. debata o tom, zda se má mluvit o elektrárně v Búšehru nebo elektrárně Búšehr. Argumentuje se tím, že by mohli Íránci, aby se vyhnuli případným dopadům, přejmenovat danou elektrárnu a že by se mělo hovořit bez ohledu na to, že to není přímo v dané lokalitě, o elektrárně v Búšehru. Ale přece známe i z moderních íránských dějin, že častokrát byla i jednotlivá města podrobena přejmenování.
Dámy a pánové, opět je tu ještě jeden poslední aspekt, o kterém bych se chtěl zmínit. Je to záležitost zklamání řekl bych z vývoje americké politické kultury. Kdysi jsem napsal jako určitý hřích mladších let knížku o americké revoluci, o vzniku americké ústavy a postavy jako Thomas Jefferson nebo Samuel Adams pro mne moc a moc znamenaly. Vím, že jeden z klíčových argumentů pro to, aby se kolonie odtrhly od mateřské země, od britské koruny, spočíval v tom, že - opakuje se to znovu a znovu v různých sumářích, stížnostech i v zakládajících dokumentech Spojených států - to byla britská koruna, která kolonie odřezávala systematicky od světového obchodu, bránila ve svobodě obchodu. A toto je záležitost, postup, který se volí vůči České republice a který se volí i vůči jiným zemím. Připomínám třeba Toricelliho zákon vztahující se vůči Kubě, kde se zasahuje do suverenity jiných zemí a hrozí se sankcemi společností z jiných zemí, pokud budou obchodovat s tímto ostrovem. Toto je záležitost, která sahá na samotné pilíře americké politické kultury, politické tradice, která se ustavila ve Spojených státech. Zdá se mi, že to je jev, který je velice nebezpečný. Připomínám, že některé projevy politické z této strany připomínají klasickou knížku Alexise de Toquil o demokracii v Americe, kde de Toquil říká pozoruhodnou větu, že tato země je málo nakloněna určitému kritickému vidění sebe sama a neustále vyžaduje po vnějších pozorovatelích to, aby skládali hold její velikosti. Myslím si, že toto je záležitost, která se potvrzuje bohužel i v těchto dnech.
Dámy a pánové, nechceme přece dospět k tomu, aby země, které nebudou spokojeny s tímto směřováním politiky svého spojence, vyhlásily jakousi svou obdobu bostonského pití čaje. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. Uděluji slovo poslanci Jiřímu Paynovi. Připraví se kolega Tom Zajíček.
Poslanec Jiří Payne: Děkuji, pane místopředsedo. Vážená sněmovno, vážená vládo, ve svém projevu uvedu některé informace, které se mohou zdát být informacemi citlivými, a proto předem uvádím, že veškeré informace, které budu uvádět, jsou k dispozici v otevřených zdrojích, zejména v knížce Transnacionální nebezpečí z Blízkého východu od pana Cordesmana z loňského roku, dále Zbraně hromadného ničení od pana Lewise a Johnsona z roku 1995, dále Bezpečnostní důsledky šíření zbraní hromadného ničení na Blízkém východě z prosince 1998 a dále Hledání stabilního míru v Perském zálivu z února 1998. Další informace jsem ještě čerpal z internetu.
Za prvé krátké zamyšlení nad Blízkým východem. Současné uspořádání politické rovnováhy na Blízkém východě je dáno jednak jakýmsi napětím a jakousi rovnováhou a pokusem o mírová jednání mezi Izraelem a arabskými národy, na druhé straně v Perském zálivu vidíme dva silné státy, Írán a Irák, které oba dva se pokoušejí dosáhnout hegemonie v Perském zálivu.
***