Neautorizováno !

(12.20 hodin)

(pokračuje Kučera st.)

Pak budeme mít zemědělskou deklaraci z Bukurešti, pak bůhvíjakou deklaraci odněkud odjinud a Poslanecká sněmovna nebude dělat nic jiného, než že bude jenom povinně a poslušně schvalovat kdejakou deklaraci kdejakého města prostě proto, že se na tom někteří páni ministři shodli. A nám nezbude nic jiného, než to vzít na vědomí.

Vím, že věc v tuto chvíli trochu zlehčuji, ale je mi líto. Vnímám Boloňskou deklaraci jako prohlášení, které má obsah spíše filozofický, spíše koncepční, v žádném případě ji nevnímám, že by to byl jeden z dalších povinných tvrdých kroků vůči zemi, která se chce ucházet o členství v Evropské unii.

Bod číslo dvě - celoživotní vzdělávání. Prý tomu současný systém brání. Ve skutečnosti, a už to tady také zaznělo, se tady nabízí, že by si školy tímto způsobem vzdělávání mohly řešit svoji ekonomickou situaci. A nenápadně se nám tady podsouvá myšlenka školného. Už tady bylo řečeno, že v některých zemích, konkrétně bylo citováno Polsko, začíná potom převažovat placené studium nad studiem neplaceným.

Ale mě v této souvislosti napadá jiná věc. Jakkoliv jsem velký nepřítel toho, aby soukromý sektor vstupoval do hájemství, které patří veřejnoprávním školám, v tuto chvíli si myslím, že toto by např. byla velmi přesná parketa pro nejrůznější kvalifikované a schopné soukromé vzdělávací agentury. Pokud by nám ovšem, dámy a pánové, šlo o obsah, a nikoliv o formu, protože už dnes přece mnozí z nás mohou pokračovat v desítkách nejrůznějších vzdělávacích kursů. Pravda, jsou to kursy, které nám umožní prohloubit si kvalifikaci, rozšířit si vzdělání a obzor, jenom s jednou nepatrnou maličkostí - neumožní nám, abychom si po absolvování tohoto kursu před jménem nebo za jménem psali zkratku nově nabytého vysokoškolského titulu. I když ani to není pravda, zrovna teď jsem našel v poště nabídku jedné školy, která mi umožní za poměrně slušný peníz získat titul, na jehož konci je zkratka MBA. Takže je-li tady taková touha po celoživotním vzdělávání a po spolupráci se soukromým sektorem, nabídl bych právě tuto možnost a myslím si, že tam by to šlo. Pravda, opakuji znovu, těžko bychom potom mohli získat titul třeba PhD. Ale myslím si, že o ty tituly panu předkladateli určitě nešlo.

Pokud jde o vstupování vysokých škol do společnosti, to kouzlo nechtěného v tom přebreptu, který tady pan předkladatel předvedl, bylo naprosto dokonalé. Ano, jde také o hmotný majetek.

Dámy a pánové, zapomněl jsem v úvodu, ale ono asi není nebezpečí, že bych tady byl ve střetu zájmů, přesto musím říci pro přesnost, že jsem členem správní rady Univerzity Pardubice, kam mě jmenoval pan ministr na návrh rektora této školy. Tudíž cosi o možnosti vstupovat do společnosti a vkládání finančních prostředků vím. Okamžitě bych odešel z jakékoliv správní rady, kdyby měla tato správní rada schvalovat univerzitě možnost zacházení s hmotným majetkem, s finančními prostředky.

Jde-li o myšlenkové bohatství vysoké školy, tedy o tzv. know-how, proč ne. Ale ani o krok dál. Jako kdyby nám nestačily příklady vytunelovaných bank, jako kdyby nám nestačily příklady vytunelovaných kampeliček. Tak budeme ještě tunelovat vysoké školy? A nejenom to, uvedu vám další příklad. Také by se nám mohlo stát, že ve spolupráci s těmito privátními firmami, jak je navrhováno, by začaly firmy podnikat na majetku, v laboratořích, na přístrojích vysokých škol. Vysokým školám by to nepochybně přineslo vylepšení jejich finanční situace. Problém je pouze v tom, že časem by studenti neměli laboratoře, do kterých by mohli chodit, neměli by přístroje, na kterých by mohli zkoumat, protože v tu chvíli by tam pracovaly buď soukromé firmy, nebo by studenti v rámci studia pracovali pro tyto firmy. Opravdu chceme jít tímto směrem?

A není to tak nereálná vize. Něco podobného jsem poznal při pokusech v některých divadlech v 90. letech, kdy tady byla taky tendence všechno hr-hr privatizovat, svěřovat soukromým firmám. A pak se stávalo, že vlastní truhlárna nemohla vyrobit pro divadlo ani jedny obyčejné dveře, protože na svých soustruzích a ve svém čase a svou energií vyráběla repliky historického nábytku na kšeft. Takže dámy a pánové, toto ani náhodou.

Co mě velmi zaujalo, je věta pana předkladatele, že vysoké školy nemají mnohdy chuť přistupovat k vědeckotechnickým parkům, a tak je tímto zákonem k tomu prostě přinutíme. To je tedy věru zvláštní přístup ke svobodě akademické půdy.

Poznámka čtvrtá - k posílení větších pravomocí rektora oproti děkanům fakult. Pominu-li omezení suverenity těchto fakult, tak mě až mrazí, chce-li pan navrhovatel svěřovat přijímací testy soukromým firmám. Mrazí mě hned z několika důvodů. Za prvé při představě, že sama vysoká škola nemá dostatečnou mozkovou kapacitu a potenciál, aby její pedagogové nebyli schopni vytvořit kvalitní přijímací testy, a musela by si je zadávat u soukromé firmy. Pak bych tedy tuto vysokou školu okamžitě zrušil a rozpustil, protože nemá právo na život. A má-li na to tuto kapacitu - a já si myslím, že to je jedna z jejích prvních povinností - pak nechápu, proč svěřovat přijímací testy soukromým firmám. Možná proto, že firmy by na tom mohly získat finanční prostředky z veřejných zdrojů, které jsou jinak určeny vysoké škole. Ale jestli si pan navrhovatel myslí, že by tímto způsobem nemohlo dojít ke zneužití přijímacích testů, protože by je chránila čest soukromé firmy, tak o tom si tedy velmi velmi dovolím pochybovat.

V řadě věcí souhlasím s paní zpravodajkou, zvláště pak s tím, co se týká toho, že některé bakalářské studium, které by mělo být povinné, prostě na určitém typu vysokých škol nejde. Jinak si také myslím, že v záležitosti volání po celoživotním vzdělávání by bylo dobré si uvědomit, že někteří absolventi vysokých škol a typu studia na to nepotřebují zákon a celoživotně se vzdělávají - např. naši lékaři, naši právníci. Ale mám pocit, že i naši technici a strojaři, protože chtějí-li udržet krok se světem, jsou ochotni tyto poznatky buďto cestou reálného typu studia, které umožňuje školský zákon, nebo i cestou jiných placených možností dokáží zvládnout.

Dámy a pánové, ještě než řeknu svoji poslední větu, chci říci, že jsem samozřejmě přítelem toho, aby se o věcech diskutovalo. Jenom mám obavu, že tady v tuto chvíli chodíme trochu s kanonem na zajíce a zbytečně spěcháme. Jestliže jsem podporoval zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, aby prošel do druhého čtení, právě proto, že nás tlačí čas, v tuto chvíli v tomto zákoně nás žádný čas netlačí a na diskusi máme nejméně ještě dva roky, než začnou první řádné cykly bakalářského studia.

Z tohoto důvodu navrhuji uvedený zákon v prvním čtení buďto zamítnout, nebude-li toto usnesení přijato, tak vrátit navrhovateli k přepracování v těch bodech, o kterých mluvila paní zpravodajka a pan ministr.

Dámy a pánové, celý návrh, jak je konstruován a jak nám byl předložen panem předkladatelem, po mém soudu vede k jedinému - k destrukci našeho vysokého školství. Místo aby šlo k prohloubení intenzivního studia, vede k extenzivní rozplizlosti, a toho bych se nechtěl dočkat. Proto opakuji znova - navrhuji tento zákon zamítnout.

Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji. Jenom konstatuji, že jste, pane kolego, dal návrh na zamítnutí, alternativně vrácení k dopracování.

Faktická kolega Bartoš, poté se hlásí řádně do rozpravy pan kolega Matějů.

Poslanec Walter Bartoš: Dámy a pánové, dovolte, abych jenom fakticky zareagoval na pana kolegu Kučeru. Již zmiňovaná Boloňská deklarace není žádnou direktivou. Je to pouze dohoda ministrů o vytvoření jakéhosi společného evropského vzdělávacího prostoru. Když tyto principy nebudeme respektovat, tak bohužel našim občanům vytváříme složitější a komplikovanější situaci při vstupu do Evropy. Toť vše.

***