Neautorizováno !

(10.50 hodin)

Poslanec Jaroslav Štrait: Chci jen konstatovat, že v rozpravě vystoupili dva poslanci, máme to v živé paměti. K tomu chci jen přičinit několik poznámek, že nikdo žádné rady pracujících nezakládá. To je matení pojmů, matení posluchačů. Vracíme se jen k obvyklým evropským, potažmo československým standardům. To už jsem tady říkal. Je to vynález, který vznikl v zahraničí a trvale se tam osvědčuje a je zcela běžný. Budu s chutí informovat při svých cestách sem tam po zahraničí, jaké je stanovisko některých poslanců, že mají zaplevelené právní řády takovými normami. Konkrétně to s gustem udělám ve Francii.

Připomínám v této souvislosti své vystoupení předevčírem, kde jsem tady říkal, že bez práce je 508 tisíc lidí v České republice a situace je velice kritická. Bohužel, a říkám to s těžkým srdcem, odbory funkci ochrany zatím neplní. Věřím, že i ony se zmátoří. Kdyby odbory byly na odpovídající evropské úrovni, jejich autorita, nepřicházel bych se zákonem, který jste tu právě slyšeli.

Předseda PSP Václav Klaus: Pan navrhovatel tady pronesl opět netradiční výhrůžku, stěžování si ve Francii. Netypické.

Budeme hlasovat o návrhu na zamítnutí tohoto návrhu.

Zahájil jsem hlasování. Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu?

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 108 z přítomných 188 poslanců 120 poslanců hlasovalo pro, 49 hlasovalo proti. Návrh byl přijat. Tento návrh byl zamítnut.

Děkuji panu navrhovateli, děkuji paní zpravodajce.

Přistoupíme k bodu 47, kterým je

Stanovisko vlády jsme obdrželi jako sněmovní tisk 464/1. Prosím pana poslance Matějů, aby za navrhovatele tento návrh uvedl.

Poslanec Petr Matějů: Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, milé kolegyně, vážení kolegové, předstupuji před vás jménem tří navrhovatelů novely zákona 111/98 Sb., o vysokých školách, a chtěl bych se pokusit o něco, co nebývá v této sněmovně zrovna snadné. Chtěl bych oslovit zejména ty z vás, kteří jste rozhodnuti zamítnout tento zákon už v prvním čtení.

Nepochybuji ani trochu, že jste se seznámili s argumenty, které svědčí ve prospěch vašeho rozhodnutí. Předpokládám, že budete jednat v dobré víře, že zamítnutí tohoto zákona přispěje našemu vysokému školství a zejména těm mladým lidem, kteří chtějí studovat, mají pro studium předpoklady, ale na našich vysokých školách zatím pro ně nebylo místo.

Rád bych uvěřil, že v dobré víře jedná i vláda, která letos snížila rozpočet vysokých škol v běžných výdajích o téměř 450 mil., z čehož 366 mil. je jakýsi trest za to, že některé vysoké školy překročily kvótu stanovující, že ročně mohou přijmout pouze o 5 % více uchazečů než v předchozím roce. Připouštím, že jsem si dal velmi nesnadný úkol. V dobré víře, že jednám v zájmu budoucích studentů našich vysokých škol, bych vás chtěl přesvědčit o tom, že přijetí navrhované novely, byť možná v pozměněné podobě, ke které můžeme dospět ve druhém čtení, by již v nedaleké budoucnosti mohlo významně přispět k otevření našich vysokých škol tendencím, které formují evropský prostor vysokoškolského vzdělání.

Určitě mnohé z vás teď napadlo, že to, co jsem teď řekl, byla přesně jedna z těch typicky evropských frází, kterými si pomáhají ti, kterým chybějí věcné argumenty. Víte dobře, že nechci patřit do této skupiny. Myslím, že mám dost věcných argumentů ve prospěch propuštění projednávaného zákona do druhého čtení a nemusím si pomáhat prázdnými evropskými frázemi.

Pokusím se ukázat, že v rámci otevření se evropským tendencím, tak jak jsou popsány např. v Boloňské deklaraci, by došlo k otevření našich vysokých škol mnohem většímu počtu mladých lidí, kteří správně tuší, že maturita pro životní úspěch nestačí, zatímco klasické univerzitní vzdělání je pro ně možná zbytečným luxusem. A to je přesně to, oč nám všem musí jít v prvé řadě, otevřít vysoké školy mnohem většímu počtu mladých lidí a přitom udržet vysokou kvalitu univerzitního vzdělání, ale pouze tam, kde prokazatelně existuje.

V diskusích o problémech a perspektivách našeho vysokého školství často slýchávám názor, že otevření našich vysokých škol mnohem většímu počtu uchazečů by nevyhnutelně vedlo k poklesu kvality poskytovaného vzdělání a že si takový krok nemůžeme dovolit ani z ekonomických důvodů. Nezřídka se přitom dovídám, že počet mladých lidí schopných studovat na vysoké škole je geneticky omezen, přičemž z nejvyšších míst státní exekutivy dokonce nedávno zazněl názor, že další růst počtu mladých lidí s vyšším vzděláním je omezen, cituji "nižším IQ v nižších sociálních skupinách". Ano, dámy a pánové, až tak daleko může dojít debata, která implicitně odpovídá na špatně položenou otázku, která, pokud ji trochu vyhrotím, zní: "Máme se vydat cestou k masovému, anebo k elitnímu vysokoškolskému vzdělání?"

Dámy a pánové, jistě víte, že logika nás učí, že na špatně položenou otázku nelze dát správnou odpověď. Otázka, kterou jsem právě parafrázoval, je dnes na počátku 21. století evidentně špatně položenou otázkou. Zkusme si ale položit jinou otázku. Jak docílit toho, aby se vysokoškolské vzdělání dostalo mnohem většímu počtu mladých lidí než dnes a přitom aby se na našich univerzitách vytvořily mnohem příznivější podmínky pro reprodukci intelektuální elity této země. Pokud si otázku položíme takto, zjistíme, že stejný problém řešily vyspělé země na počátku sedmdesátých let. Americký sociolog Martin Trow tehdy přinesl argumenty ve prospěch teze, že přechod z elitního na masové a později na univerzální vysokoškolské vzdělání vůbec nemusí znamenat úpadek kvality elitního univerzitního vzdělání. K tomu ovšem musí být splněna jedna důležitá podmínka. Tento přechod se musí uskutečnit na pozadí hluboké proměny školského systému, jeho struktury, financování, proměny obsahu i změn v přístupu ke vzdělávání. Jistě dobře víte, že vývoj ve vyspělých zemích ukázal, že hlavní argumenty tohoto odborníka byly naprosto správné. Většina vyspělých zemí je dnes už ve fázi, kterou on tehdy označil za masové vysoké školství, a přitom elitní univerzitní vzdělání si zachovalo své opodstatnění, kvalitu a prestiž.

Dovolte mi v této souvislosti otázku. Myslí si někdo z vás, že diplomy, které dnes poskytuje Oxford, Sorbonna, Heidelberg, Harvard, Yale, Cornell, Wisconsin Madison mají nižší hodnotu a prestiž, než měly tytéž diplomy před 15 či 20 lety? Předpokládám, že si to nikdo z vás nemyslí. Je mezi námi někdo, kdo může popřít skutečnost, že podíl mladých lidí dosahujících terciárního vzdělání právě v těchto zemích vzrostl minimálně na dvojnásobek? Doufám, že to nikdo z vás nepopře.

Nezbývá mi, než se zeptat přímo a jasně. Půjdeme stejným směrem jako vyspělé země, nebo se raději schováme do zajetí dědické komunistické éry, která z našich vysokých škol postupně udělala vysoce selektivní bašty průměrnosti?

***