(12.00 hodin)
(pokračuje Bašta)
Máme vybudovanou a funkční síť archivů a muzeí. Existuje Památník Terezín, existuje Památník třetího odboje v Příbrami, existuje Ústav novodobých dějin akademie věd, které toto období zpracovávají. Zákon teď navrhuje, že zřídíme památník, kterému dáme do vínku budovy, pozemky a hlavně právo vyžadovat na ostatních institucích předměty a písemnosti. Ale to už tady bylo. To byly Ústav dějin KSČ a Muzeum Klementa Gottwalda. To už tady bylo! (Potlesk.)
To je první poznámka.
Druhá poznámka se týká vymezení doby nesvobody. Promiňte, ale pokud budete považovat období po mnichovském diktátu za dobu svobody, v rozporu s našimi zákony, a období let 1945 - 1948 za dobu nesvobody, tak vy tady naznačujete, že vlastně de iure Mnichovská dohoda platí. A to snad také ne! (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji kolegovi Baštovi. Nyní bude hovořit pan kolega Radko Martínek, připraví se pan kolega Miloslav Ransdorf.
Poslanec Radko Martínek: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové. Musím s politováním říci, že je málo příkladů, kdy je podán zákon tak zmatený, věcně nesprávný a nesmyslný. Je málo příkladů tak velkého selhání, profesionálního selhání předkladatele, jako je v tomto případě.
Jak už tady bylo v rozsáhlých expozé mých předřečníků řečeno, tento zákon má mnoho rovin. Má rovinu historickou, má rovinu politickou, jak o ní hovořil kolega Zahradil, a to nejenom z hlediska zahraničního, ale i vnitropolitického. Ale má i rovinu odbornou.
Nebudu se tady zabývat otázkou historickou, protože bych o tom mohl mluvit hodiny, ale chci upozornit především na tu třetí část, a sice na otázku odbornou. Upozornil na to tady již můj předřečník kolega Bašta.
Prosím, abyste si uvědomili jednu věc. A mám řadu prohlášení a dopisů kapacit z této oblasti, to znamená historiků a zejména archivářů, kteří upozorňují na to, že takto vytvořený památník nás ve své podstatě vrací tam, kde jsme kdysi byli, to znamená do té doby, o které autoři tohoto zákona v dobré víře chtějí hovořit. Protože právě v té době bylo typické, že jednotné plošné shromažďování archiválií, jednotný přístup k archiváliím byl porušen, byl porušen ve jménu ideologie. A máme zde řadu příkladů, kdy právě tento způsob vedl k naprostému zkreslení historie.
Historie, moje milovaná historie, kterou se zabývám určitou dobu profesionálně, ale hlavně je to i můj koníček, má řadu přívlastků. Ale dva se používají nejčastěji. Ten jeden, kdy se o ní říká, že historie je děvka poplatná. Poplatná těm, kteří mají moc. A druhý, který říká, že historie je matka poznání, že historie je matka věd.
Historie, vážené kolegyně a vážení kolegové, je vždycky jenom jedna. Má však jeden velký problém. Vykládají ji lidé. A ti lidé ji mohou vykládat buďto jedním, nebo druhým způsobem.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, protože vím a za tu dobu, co jsem v této ctihodné síni, seznámil jsem se s řadou z vás i více než jenom jako kolegů, které vidím v jiné lavici, a vím, že je zde řada přemýšlivých a rozumných lidí. A proto vás snažně prosím právě ve jménu té třetí roviny tohoto zákona, abyste se přidali k těm, kteří navrhují, aby tento zákon byl zamítnut v prvém čtení. Protože právě v té třetí rovině, v rovině, která bude likvidovat jednotnou péči o archiválie, se dostáváme na naprosté scestí, a tenhle zákon není přepracovatelný.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji kolegovi Radko Martínkovi. Nyní bude hovořit se stručným vystoupením pan kolega Miloslav Ransdorf, připraví se pan kolega Kučera starší.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Děkuji, pane předsedající, že čtete mé myšlenky, protože já opravdu budu stručný.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Já vás znám, pane kolego.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Omezím se na sedm poznámek k předkládanému textu. Jak již říkali předřečníci, bylo by totiž o tomto návrhu, nepřepracovatelném návrhu, možné mluvit celé hodiny.
Poznámka první. Jestliže byste nevěřili předřečníkům, že daný zákon je absurditou, věřte alespoň známému kritiku Šaldovi, který pět let po vzniku republiky napsal článek "Mor pomníkový", kde se pozastavuje nad tím, že Češi mají zvyk, když už si něco chtějí připomenout, zřídit instituci nebo postavit pomník. Nad produktivností tohoto zvyku právě Šalda velmi silně pochybuje.
Poznámka druhá. Týká se případu, který v Evropě byl mnohem bolestnější, Španělska, kde byl milion mrtvých v občanské válce. Aby byla zřízena instituce, která by znamenala ne rozdělení společnosti, jak předpokládá vlastně tento návrh, ale smíření společnosti, byl vytvořen Monumento de lo Scaidos, Památník padlých, který měl úplně jiné poslání než navrhovaná instituce.
Poznámka třetí. Ta se týká mezinárodněprávního kontextu, o kterém tady právem a velice přesvědčivě mluvilo víc lidí, od kolegy Zahradila až po pana ministra Dostála. Připomněl bych, že pro mezinárodně právní rámec jsou rozhodující Pařížské dohody, které nikdo nezrušil, a my jdeme tedy proti duchu nejenom vlastního domácího práva, ale i mezinárodního práva, a koneckonců, i v těchto Pařížských dohodách jsme se zavázali, že neučiníme nic, co by umožnilo návrat majetku do původních rukou.
Poznámka k mezinárodněprávnímu kontextu se týká také toho, že, jak připomněl kolega Jičínský, brzo bychom mohli mít v našem okolí v čele států politiky, kteří mají dejme tomu revizionistický pohled, jak se tomu říká, na dějiny, to znamená, že se přiklánějí k požadavkům právě těch krajanstev, jako jsou lidé typu pana Haidera nebo Schäubla, kteří jsou známí tím, že jsou ostře proti dekretům.
Dále bych řekl, že je to v rozporu i s deklarací, ale dokonce i s Československo-německou smlouvou z 27. února 1992, která byla schválena ve Federálním shromáždění.
Dál bych v poznámce čtvrté připomněl, že bychom tímto způsobem vyšli vstříc tezím sudetoněmeckých historiků a právních expertů, kteří nazývají Edvarda Beneše jedním z největších masových vrahů a zločinců ve 20. století. Octl by se, jak už tady bylo řečeno, na čele tzv. totalitního státu.
Poznámka pátá se týká toho, jak je možné v zemi, kde je ze zákona zaručena svoboda bádání vědeckého, tedy i historického bádání, zákonem určit, jaký je charakter doby, o které se mluví, stanovit, co je a co není pravda. Myslím si, že to je samo o sobě absurdní a blížíme se onomu zákonu z 9. července 1993, který byl přetřásán kriticky i v zahraničí.
Poznámka šestá se týká toho, že ony ty diskuse o historii nejsou tak vůbec nevinné a nejsou vzdálené od politiky.
***