(11.10 hodin)
(pokračuje Žantovský)
Dobu let 1939 - 1989 chápe návrh zákona jako jedno období především z hlediska nutnosti zabývat se jejím zkoumáním. Nechceme naznačovat, že např. období let 1945 - 1948 bylo obdobím nesvobody ve stejné míře jako léta nacistické okupace či komunistické totality. Nicméně i toto období bylo poznamenáno znaky nesvobody v podobě omezení politické soutěže systémem Národní fronty, omezení hospodářské soutěže rozsáhlým znárodňováním a omezení osobních práv a svobod celých skupin občanů v podobě sílící diskriminace pro jejich sociální, politickou či jinou příslušnost.
Je třeba zdůraznit, že zákon v případě přijetí nebude mít žádný dopad na jiné právní normy či na právní postavení, práva či povinnosti fyzických či právnických osob z tohoto období. Jeho jediným důsledkem bude zřízení instituce, která se obdobím 1939 - 1989 bude zabývat v jeho celistvosti, různorodosti, i v jeho rozpornosti.
Přiznáváme, že žádné přesné chronologické určení nemůže zcela vyčerpat rozsah činnosti tohoto památníku, že je přirozené, že pokud takto bude památník definován, bude se zabývat jistě i obdobím kolem Mnichovské dohody od září roku 1938 a bude jistě i do jisté míry přesahovat za 17. listopad 1989, do dne nebo období, kdy se konaly svobodné volby a kdy byly odstraněny poslední právní a jiné předpoklady nesvobody. Nicméně máme pocit, že z historického hlediska to základní vymezení 1939 - 1989 bez přesného určení kalendářního dne či data je oprávněné.
Senát tento návrh skupiny senátorů, reprezentující všechny senátní kluby politických stran, schválil 50 hlasy při pěti hlasech proti. Tento návrh se samozřejmě přímo nedotýká našeho směřování do Evropské unie ani žádná direktiva Evropské unie nebo směrnice takový zákon nevyžaduje. Nicméně se domníváme jako předkladatelé, že zákon je zcela v duchu našeho směřování do Evropské unie, že dění a události, které v Evropské unii probíhají, ať už je to konference o historickém dědictví holocaustu, která se tento týden konala ve Stockholmu, či chystané otevření Památníku obětí holocaustu v Berlíně, je přesně vyjádřením péče a pozornosti, kterou všechny civilizované evropské národy věnují zkoumání své minulosti a především jejích tragických a rozporných momentů.
Vážený pane předsedající, před dvěma měsíci jsme oslavili desáté výročí událostí, jimiž doba nesvobody skončila, doufejme, že jednou provždy. Věříme, že navrhovaný zákon se stane skromným, leč důstojným příspěvkem Parlamentu ČR k jejímu zhodnocení a zapamatování. Proto vás prosím o jeho postoupení do druhého čtení.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu senátorovi Žantovskému. Nyní prosím zpravodaje pro první čtení pana poslance Jiřího Brtnického, aby se ujal slova a aby poté zaujal pozici vedle pana senátora.
Poslanec Jiří Brtnický: Vážený pane předsedající, pane senátore, vládo, dámy a pánové, účelem senátního návrhu na vydání zákona o Památníku doby nesvobody 1939 - 1989, sněmovní tisk 450, je vytvoření obecně prospěšné společnosti, která by provozovala badatelskou a vzdělávací instituci Památník doby nesvobody 1939 - 1989. Vedle existujících institucí, které se zabývají stejnou problematikou, jako je Historický ústav Akademie věd České republiky nebo Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, mi to připadá nadbytečné.
Návrh předpokládá, že vláda převede na památník nemovitosti pro jeho potřeby, materiály související s předmětem činnosti a další, blíže nespecifikovaný majetek. Hospodaření památníku by mělo být založeno na příspěvku ze státního rozpočtu ve výši jedné desetiny částky poskytované státem na činnost politických stran, to je asi 20 mil. Kč ročně.
Jak vyplývá z nesouhlasného stanoviska vlády, návrh má dílčí věcné a legislativní nedostatky. Nesprávně zahrnuje do doby nesvobody období od května 1945 do února 1948 a naopak opomíjí období od září 1938 do března 1939.
Získání majetku od státu převodem, jak návrh předpokládá, není podle platných právních norem možné. Navrhovaná právní úprava osvobození památníku od daně darovací je nepřímou novelou zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí.
Dále - pokud by památník byl zřízen zákonem, měl by také zákonem zaniknout, a nikoliv na základě rozhodnutí soudu, jak se v návrhu zákona předpokládá.
A konečně - na památník se podle předlohy nemá vztahovat právní úprava v oblasti archivnictví a návrh přitom neukládá povinnost zajištění odborné péče o uchování dokumentů.
A nakonec - právní úprava zakotvená v návrhu zákona znevýhodňuje činnost stávajících muzeí a památníků pečujících o státní muzejní sbírky v tom, že tato muzea a památníky by neměly takovou výhodu přístupu k informacím, jak je to navrženo pro památník. Návrh navíc umožňuje vyčleňování části dokumentace z existujících ucelených archivních fondů, souborů a sbírek, a tím snižování jejich hodnoty.
Nejzávažnějším nedostatkem návrhu zákona je časové vymezení doby nesvobody. Období doby nesvobody vymezené roky 1939 - 1989 je zavádějící a je v rozporu s dosavadním právním řádem. Důvodová zpráva se vysvětlení takového vymezení vyhýbá, když v pouhé jediné větě praví: "Historické události související s nesvobodou jsou natolik provázané a rozvětvené, že si nelze činit nárok na objektivní exaktní vymezení." Zde se nabízí otázka, podle čeho vlastně předkladatel dobu nesvobody v návrhu vymezil. Předkladatel směšuje dvě různé věci - právní vymezení doby nesvobody a tzv. historické události související s nesvobodou a zároveň nepředkládá právní analýzu doby nesvobody tak, jak je tento pojem vymezován v platných právních předpisech. Nesvoboda na našem území nezačala od roku 1939, ale již v roce 1938 podpisem tzv. Mnichovské dohody ze dne 29. 9. 1938, která byla Československé republice vnucena pod nátlakem hrozby silou a byla krokem vedoucím k rozbití územní celistvosti Československa, ale i k proměně demokratického politického systému první republiky na autoritativní systém republiky druhé a konečné ztrátě svobody a samostatnosti okleštěného zbytku republiky v březnu 1939.
Tyto události zajisté nelze posuzovat ve smyslu návrhu zákona, § 1, článek 4, který definuje, co se rozumí dobou nesvobody pro účely zákona jako svobodné rozhodnutí občanů o svém státě. Cituji: "Nesvobodou pro účely tohoto zákona se rozumí stav, kdy občané státu nemají možnost v téže době obvyklou v demokratických zemích rozhodnout svobodně o svém státě a o sobě, kdy je omezena nebo zrušena činnost demokratických institucí a kdy jsou trvale a soustavně porušována lidská práva."
***