(15.30 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Všichni víte, že vztahy České a Slovenské republiky prošly po rozdělení poměrně složitým vývojem, i když po rozchodu měly reprezentace obou zemí zájem na tom, aby nemusely situaci vyhrocovat. Samotné rozdělení bylo poměrně rychlé a efektivní a ještě před rozchodem se podařilo uzavřít mnoho desítek smluv vymezujících mezistátní vztahy i vzájemné nároky fyzických a právnických osob. Podařilo se dohodnout rozdělení více než 90 % bývalého federálního majetku. Nicméně v časové tísni se leccos nedotáhlo do konce anebo nebylo vždy nalezeno nejlepší řešení.
Jedna z těch věcí, která zůstává, bylo nedokončené dělení federálního majetku, což pak léta opravdu komplikovalo vzájemné vztahy. Připadá mně důležité říci, že kvalita vztahů obou zemí se výrazně proměnila po nástupu nových vládních garnitur; mám na mysli obě poslední nové vlády.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Promiňte, pane poslanče, myslím si, že význam dokumentu, který projednáváme, je v tuto chvíli nesporný, a byl bych rád, kdyby tomu také odpovídala atmosféra v jednacím sále. Znovu oznamuji v tuto chvíli, že jsem pevně rozhodnut o tom, přerušovat jednání Poslanecké sněmovny v okamžiku, kdy zde atmosféra nebude umožňovat projednávání jednotlivých norem nebo dokumentů takovéhoto charakteru, jako projednáváme nyní. Opakuji to ještě jednou, nechci říkat, že naposledy, ale myslím to skutečně tak. Budu přerušovat jednání sněmovny, pokud v jednacím sále nebude klid. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Lubomír Zaorálek: Děkuji. Ještě jednou tedy zopakuji, že jsem přesvědčen, že důležité je, že kvalita vztahů mezi oběma zeměmi se výrazně proměnila po nástupu nových dvou posledních vlád, kdy došlo k tomu, že obě země si redefinovaly národní zájmy, a víme, že pro Slovensko se stalo prioritou dohnat zpoždění v přístupovém procesu do Evropské unie i do Severoatlantické aliance, což odpovídá i českým národním zájmům. Styky mezi našimi zeměmi mimořádně zintenzivnily včetně styků na nejvyšší úrovni. Dneska jsou velice časté a otevřely vlastně cestu i k řešení praktických problémů. A mezi těmito problémy podle mě jeden z klíčových byla také otázka nedokončeného dělení majetku bývalé Československé federativní republiky.
Je faktem, že to, že se toto dělení nepodařilo ukončit, poměrně vážně otravovalo a komplikovalo naše vztahy. Dá se říci, že díky tomuto nedokončenému dělení byly relativizovány nadstandardní vztahy mezi Českou a Slovenskou republikou. Je to něco, co odčerpávalo energii i při našich diplomatických politických stycích a co snižovalo potenciál pro řešení toho, co se týká budoucnosti spolupráce mezi našimi zeměmi.
Proto si myslím, že je z politického hlediska velice významné, že 24. listopadu 1999 se vlastně zakončila závěrečná etapa procesu dělení a že se podařilo překonat ty problémy které při diskusích a jednáních vyvstávaly a že se našlo řešení, které myslím je schůdné, vyrovnané a které umožňuje celou kauzu zakončit. Myslím si, že zahraničněpolitický význam tohoto kroku je nesporný a je to tečka, která by definitivně potvrdila, že Česká a Slovenská republika dokázaly důstojným způsobem ukončit svoje federální soužití.
Takže tolik k úvodu a otevírá se prostor k diskusi.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Otevírám obecnou rozpravu, do které mám v tuto chvíli čtyři písemné přihlášky v pořadí: Zdeněk Jičínský, Bohuslav Záruba, Ivan Pilip a Jiří Payne. Prvně jmenovanému uděluji slovo.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, vážené shromáždění, jsem jedním z těch členů tohoto sboru, který se i na podzim roku 1992 jako člen Federálního shromáždění účastnil tehdy velmi složitých, mnohdy vášnivých a bouřlivých diskusí spojených s rozdělením společného státu. Víte, že až do poslední chvíle nebylo jasné, zda ústavní zákon o rozdělení Československa projde. Nakonec prošel velmi těsnou většinou, nicméně prošel a já, ačkoliv jsem byl proti rozdělení státu, jsem považoval za dobré, že přece jenom to bylo Federální shromáždění, které přijalo tento zákon, že to nebyly národní rady, které rozhodly o ustanovení vlastní státnosti, protože by to nepochybně komplikovalo mezinárodněprávní procesy spojené s jejich uznáním, komplikovalo by to nepochybně jejich proces uznání jako následovníků Československé republiky.
Spolu s ústavním zákonem o rozdělení Československa se souběžně připravoval i ústavní zákon o dělení společného majetku. I tehdy jsme upozorňovali na to, že rychlá příprava a rychlé schválení tohoto zákona nese s sebou riziko, že ne všechny problémy budou moci být dořešeny a že nedořešené problémy mohou po rozdělení státu nepříjemně působit na vzájemné vztahy obou zemí, že mohou dávat příležitost různým silám k rozehrávání české nebo slovenské karty.
Už v samém ústavním zákoně o rozdělení Československa byla určitá ustanovení, která k takovému užití přímo inspirovala, protože na podnět ze slovenské strany se tam dostalo ustanovení, které pro českou stranu přijatelné nebylo, a již tehdy bylo zřejmé, že se jím nehodlá řídit. Mám na mysli ustanovení, že symboly Československé republiky žádná z následnických republik nebude používat jak své státní symboly. Zřejmě jenom proto, aby se tento ústavní zákon schválil, byl přijat i s tímto ustanovením, které, jak říkám, pro českou stranu bylo nepřijatelné z toho hlediska, že nepochybně měla zájem užívat vlajku Československé republiky jako vlajku republiky České. V tomto směru už v tom vlastním ústavním zákonu byl zakomponován zdroj možných sporů.
Nechci teď rekriminovat. S odstupem doby bych chtěl říci, že nebezpečí rozehrávání české nebo slovenské karty se v minulých letech sice projevovalo, ale přesto - a to považuji za pozitivum - nedokázalo vážně narušit česko-slovenské vztahy, a jsem rád, že je nám předkládána tato smlouva, která má ukončit ty problémy, které až dosud zůstávaly sporné.
Upozorňuji na to, že tento politický moment je v tomto ohledu skutečně velmi důležitý a podle mého názoru rozhodně převažuje nad čistě hospodářským nebo finančním přístupem k těm problémům, které tato smlouva řeší ve smyslu vzájemného vypořádání nároků.
Sledujete-li trochu slovenský tisk, tak víte, že v této souvislosti v časopise Slovenská republika se opět objevil odkaz na ono ustanovení, o kterém jsem mluvil, a mluví se o tom, že Slovenská republika má miliardové pohledávky vůči České republice, protože ta neoprávněně používá právě oněch státních symbolů, které jí usnadnily i působení v mezinárodní veřejnosti.
Chci říci, že nepochybně vstup obou republik na mezinárodní fórum nebyl pro obě republiky stejný.
***