(11.00 hodin)
(pokračuje Beneš)
Je fascinující, když pan poslanec Exner nás srovnává s rozvojovými zeměmi. Je fascinující, když zapomíná, že ty efekty, o kterých hovoří, tedy neplacení mezd, neplacení důchodů můžeme sledovat především v zemích postkomunistických, v Rusku, v Bělorusku, na Ukrajině.
Já bych chtěl do té diskuse přispět z trochu jiné roviny. Z roviny člověka, který se podílel na restrukturalizaci firmy. Z roviny člověka, který na základě z kuponové privatizace vzešlých vlastníků působil ve firmě Jihostroj Velešín. Ve firmě, která v roce 1992 měla ztrátu 220 milionů, v roce 1993 pak 80 milionů a v roce 1994 byla na nule. V roce 1995 měla zisk 30 milionů. Dál ta čísla neznám, já jsem tam totiž působil v letech 1993 a v první polovině roku 1994. Na této věci chci dokumentovat jedno. Celý proces je velmi dlouhodobý. Byly to čtyři roky, než se firma z hlubokého propadu dostala do kladných čísel. Byly to roky velmi zajímavé práce, kdy jsem velmi intenzivně přemýšlel nad rolí odborů, protože situace byla velmi komplikovaná. Dospěl jsem tam k závěru, že rolí odborů není jenom plnit náměstí, není jenom plnit galerie, ale že rolí odborů je především zastávat se zájmů zaměstnanců. Já si myslím, že historek o tom, jak odbory naložily se svým majetkem, který získaly po roce 1990, je více než dost. Byl bych velmi rád, aby zaměstnanci - kromě dobrých vlastníků a dobrých manažerů - našli také dobré odborové předáky.
O návrhu zákona o konkursu a vyrovnání, který pan předseda Zeman označil jako jeden z důvodů, proč situaci nelze řešit díky zločinné Poslanecké sněmovně, tady hovořila již kolegyně Dundáčková. Já bych to chtěl jen velmi stručně zopakovat.
Za prvé: Poslanecká iniciativa z řad klubu ODS, podporovaná i kluby Unie svobody a KDU-ČSL, byla předložena do této sněmovny v červenci letošního roku. Vláda v září přislíbila předložit vládní návrh. Předložila jej v listopadu. Na rozdíl od poslanecké iniciativy oněch panem premiérem vyzývaných liberálně konzervativních poslanců, kteří pamatovali na zaměstnance a z hlediska nároků je předřadili státnímu zájmu, tak toto vládní návrh neobsahoval. Na rozdíl od poslaneckého návrhu vládní návrh hovořil o institucionalizaci v podstatě revitalizačního programu. Tedy mimochodem jím tolik kritizovaného programu vyhovování Marouškům a ostatním.
Tato Poslanecká sněmovna v řadě případů celou řadou hlasů neschválila návrhy poslance Tlustého, které měly postihovat neplatiče. V této Poslanecké sněmovně často zněla slova o rodinném stříbru, o rodinném zlatu, když se hovořilo o privatizaci. Já bych chtěl na závěr svého vystoupení vyslovit potěšení, že z úst pana premiéra slyším o hledání strategických partnerů v zahraničí. Chtěl bych vyjádřit naději, že nebudeme muset sahat k legislativní nouzi, ale že prostě vezmeme poslaneckou aktivitu návrhu zákona o konkursu a vyrovnání a na lednové schůzi bez jakéhokoli uspěchávání můžeme projednávat tento návrh zákona, a můžeme jej projednávat tak, aby v lednu opustil tuto Poslaneckou sněmovnu.
Doufám, že naše projevy nebudou směrovány ke galerii, ale k řešení tohoto problému. Děkuji. (Potlesk v části sálu.)
Předseda PSP Václav Klaus: Pan místopředseda vlády Mertlík. (Současně se o slovo hlásí předseda klubu KSČM pan poslanec Filip.)
Místopředseda vlády a ministr financí ČR Pavel Mertlík: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, nejdříve bych vzkázal panu poslanci Filipovi, že i já jsem se s přednostním právem přihlásil, a to dříve než on. Přihlásil jsem se v okamžiku, kdy nastupoval pan poslanec Beneš, a pan předseda Poslanecké sněmovny mě poprosil, zda bych nevystoupil až po něm, a já jsem to akceptoval. Čili skutečně jsem na řadě nyní já.
Chtěl jsem původně mluvit o něčem jiném, ale nezbývá mi, než abych zareagoval alespoň na některé prvky obou vystoupení pana poslance Exnera. Chtěl bych mu prostřednictvím předsedajícího této schůze vzkázat, že koncem osmdesátých let Československo bývalo řazeno z hlediska stupně svého rozvoje do velmi zvláštní a velmi exkluzivní skupiny zemí, kterým se říkalo nově podrozvinuté země. Co to znamenalo? Tento pojem znamenal, že to byly země jinačí než země vyspělé, ale také odlišné od zemí rozvojových, a s oběma těmito typickými skupinami měly některé společné známky. Se zeměmi vyspělými je spojovaly především civilizační návyky, kultura, určité dosažené prvky rozvoje zděděné v minulosti, leč zakonzervované. Proti tomu stála ekonomická výkonnost, která se rychle přibližovala zemím rozvojovým. Toto je smutná pravda, kterou bohužel pan poslanec Exner pominul ve svém vystoupení. A pominul také fakt, že zdrojem tohoto nebyla dnešní KSČM, kterou z toho v žádném případě neobviňuji, ale systém centrálního plánování, který zde byl vytvořen po roce 1948 a který zejména v letech sedmdesátých a osmdesátých dovedl Československo k oněm trpkým koncům.
Nicméně to, co tady bylo po roce 1990, mělo šanci být dále rozvíjeno efektivněji, než k tomu došlo. Jsem přesvědčen, že pan poslanec Škromach ve svém vystoupení velmi dobře a velmi přesně pojmenoval celou řadu problematických stránek rozvoje České republiky, resp. Československa po roce 1990, které komplikovaly situaci nadále a které vedly i k tomu problému, který byl předmětem zprávy pana předsedy vlády, tedy k problému nevyplacených mezd.
Já bych chtěl především říci to, že to byl rok 1991, kdy prudce začala růst položka pohledávek po lhůtě splatnosti a dnešní nevyplácené mzdy jsou - a to, pamatuji-li si to dobře, v jednom ze svých vystoupení řekl správně pan poslanec Tlustý, abych s ním neměl jenom konflikty - skutečně jakýmsi nejzazším stupněm tohoto problému - nesplacení pohledávek bankám, obchodním partnerům a v posledním stupni i zaměstnancům.
Tento problém nelze řešit ničím jiným než tím, čemu říkáme drobná práce, konkrétním, postupně jdoucím oslovováním konkrétních právních, sociálních a ekonomických problémů.
Vláda sociální demokracie, která nastoupila v létě loňského roku, tyto problémy v rozhodující míře pokryla svým programovým prohlášením a velmi důsledně se snaží toto programové prohlášení plnit. Daří se jí to se střídavými úspěchy, ale v principu ano tam, kde jde o věci exekutivní, které může řešit ve své pravomoci, s mnohem střídavějšími úspěchy v oblastech, kde je závislá na podpoře Poslanecké sněmovny, resp. Senátu Parlamentu ČR, což je přirozené a nestěžuji si na to, je to normální situace vlády menšinové. Z tohoto týdne konkrétně bychom mohli pojmenovat nejenom otázku zákona o konkursu a vyrovnání, který zde padl několikrát, ale třeba i fakt, že Senát vrátil do Poslanecké sněmovny zákon o dražbách, což oddálí České národní bance možnosti snížit stupeň přísnosti a regulace bank v oblasti oceňování nemovitostí, resp. jejich klasifikace jako kvalitních či nekvalitních zástav apod.
To, že jsem teď přešel do takto technického slovníku, svědčí o tom, že skutečně jde o práci drobnou, která je krok po kroku vykonávána posilováním právního prostředí, privatizací a celou řadou dalších kroků.
Je faktem, že kdyby došlo k privatizaci bank někdy kolem roku 1996, kdy byly podstatně příznivější podmínky, kdyby byla od začátku privatizace implantována mezinárodním standardům se blížící regulace kapitálového trhu, měli bychom podstatně stabilizovanější finanční sektor a stejně jako v Polsku, Maďarsku, Slovinsku a v jiných zemích bychom problém pohledávek po lhůtě splatnosti a problém insolvence měli dnes ne zcela vyřešen, ale byl by v mnohem menším rozměru, než jak tomu bohužel je stále u nás.
***