(18.10 hodin)
(pokračuje Payne)
Připadá mi, že je to zvláštní situace a že by stálo za to se nad celým § 8 znovu zamyslet, přeformulovat jej, přepracovat jej a dospět k nějakému příznivějšímu řešení.
Další poznámka se týká odst. 8 § 8, kde se říká, že na jedné straně existuje právo nahlížet do evidence periodického tisku, na druhé straně toto právo je popřeno tím, že nebude umožněno pořizovat si výpisy a opisy, které podléhají ochraně podle zvláštního právního předpisu. Tomu nerozumím. Buď mám právo seznámit se s rodným číslem vydavatele, stejně jako mám právo se seznámit s údaji o kterémkoliv podnikateli, který podniká v obchodním rejstříku, a mohu se dokonce seznámit s údaji o všech podnikatelích a udělat si statistiku o jejich průměrném věku, když mě to bude zajímat, nebo o jejich bydlišti, budu-li to potřebovat. Proto ten rejstřík zřizujeme. Každá právnická osoba, každý subjekt, který tady vystupuje v našem ekonomickém prostředí, musí být dohledatelný v rejstříku. Neexistuje žádný důvod, proč by někomu mělo být odepřeno právo nahlížet do rejstříku a třeba si ho celý opsat. Vždyť už dnes rejstříky máme na internetu. Takovéto nesmysly se do verze, kterou máme projednávat, dostaly.
Znovu opakuji - je nezbytné přeformulovat celý zákon, přepsat celý § 8, ale přinejmenším vypustit závěr věty odst. 8 v § 8 od slova "s výjimkou údajů, které podléhají ochraně podle zvláštního právního předpisu" a odkaz pod čarou.
Další je návrh na vypuštění odst. 2 v § 9, což se týká právě zahraničního vydavatele, který nemá sídlo na území České republiky. Je to ten případ, o kterém jsem již hovořil. Pokud tedy nějaký zahraniční vydavatel chce k nám dovážet Financial Times nebo Herald Tribune, tak musí tisknout zvláštní českou mutaci, kde bude podle tohoto odstavce uveden název a adresa, umístění organizační složky na území České republiky.
Dále bych se rád zmínil o § 11, kde v odst. 4 se říká, že čest přechází z jedné osoby na druhou, pokud jsou to osoby, které jsou v nějakém rodinném vztahu. Okruh osob, jak přechází čest, je zde namátkou nějak stanoven. Je stanoven jinak, než je stanoven trestním zákonem nebo občanským zákoníkem. Je stanoven jinak, než to máme v jiných právních předpisech. Já se ptám: kdyby řekněme podnikatel typu Viktora Koženého zanechal po sobě jmění a zdědí ho tetička kdesi na malé vesnici - dědí samotné jmění, ale čest dědí někdo jiný? Neměl by být uveden návrh zákona do souladu s tím, jak rozumíme dědictví v normálním smyslu? Jestliže někdo chce očistit čest svého otce, mělo by to být společně s tím, jestliže přijímá nebo nepřijímá dědictví. Myslím si, že § 12, kde máme tyto odkazy na rodinné příslušníky, není možné v této podobě schválit a nezbývá, než to uvést do souladu s ostatními právními předpisy platnými v České republice.
Paragraf 13 mi připadá obzvláště komický a přiznám se, že neumím navrhnout pozměňovací návrh, protože to prostě nejde. Jestliže se chci podle tohoto návrhu domáhat zveřejnění odpovědi podle odst. 2, tak musím uvést, v čem se dotýká mé cti to, co v daném periodickém tisku napadám. Problém je, jak se popisuje, v čem se něco dotýká mé cti. Když o mně napíšou, že jsem vůl, tak mám dokládat, že se to dotýká mé cti, že byl-li jsem nazván volem, může to vypadat, jako že jsem blbec? Jak se popisuje, že se něco dotýká mé cti? To prostě nevím. Neumím si představit ani jediný případ, jak by někdo mohl popsat, jak se něco dotklo jeho cti. Připadá mi, že jsme u dědictví minulého režimu, že čest nic neznamená a že s ní podle toho je také nakládáno.
Další poznámka, která je také humorná, je k písm. d) odst. 1 § 14, kde se říká, že právo na odpověď je v témže jazyce, ve kterém bylo uveřejněno napadané sdělení. Zkusme si představit polské noviny, které vycházejí někde na severní Moravě, kde je uveřejněn citát v českém jazyce, který je právě tím, který uráží čest. Dovedu si představit, že polští novináři právě tento citát uvedou v doslovném znění, protože Poláci mu rozumějí. Podle tohoto zákona odpověď musí být v českém jazyce, a ne v jazyce polském. Myslím si, že takto komické a nerozumné nápady jsou zde navrženy. Když už tedy chceme určovat, v jakém jazyce to má být provedeno, pak je přece na tom, čí čest byla dotčena, aby si sám určil, v jakém jazyce má být odpověď. To přece v zákoně nemůžeme nikomu přikazovat. Navrhuji proto celé písm. d) vypustit a následující písmeno přepsat tak, aby navazovalo na předchozí.
Kdyby toto nebylo schváleno, tak k písmenu d) připojit slova "pokud žádost o odpověď nebo dodatečné sdělení nenavrhuje něco jiného".
V písm. e) na témže místě se hovoří o tom, že musí být uvedeno v odpovědi nebo v dodatečném sdělení jméno, příjmení nebo název osoby, která uveřejnění opravy nebo odpovědi žádá. Problém je, že tady je nenápadně vytvořena legislativní zkratka, která je jinak v našich právních předpisech velmi neobvyklá. Jde totiž o to, že se tím pravděpodobně myslí jméno a příjmení fyzické osoby a název právnické osoby, pokud to tak předkladatelé skutečně myslí. Já už nevím, jestli předkladatelem je ministerstvo, vláda nebo výbor, nebo jednotlivý poslanec. Skutečně se to už nedá popsat. Pokud všichni tito předkladatelé mají na mysli legislativní zkratku, pak by to měli jasně říci a měli by v závorce uvést, že i nadále se tím bude myslet osoba. V této podobě si to nedovedu představit.
Dále se domnívám, že odst. 2 a 3 v § 14 - když už je to takto napsáno - se týkají téže věci, a když je takto rozdělíme, ztrácejí pravděpodobný záměr předkladatelů, ať je předkladatelem kdokoliv. Bylo by moudré zvážit, zda bychom je neměli spojit do jednoho odstavce.
V § 4 je ustanovení o tom, že když nějaký periodický tisk mezitím zanikne, čest byla poškozena a už není kde zveřejnit příslušnou odpověď nebo dodatečné sdělení, že má vydavatel původního tisku s poškozeným uzavřít dohodu o tom, ve kterém jiném tisku bude jeho čest očištěna. To je krásné, ale dohoda s největší pravděpodobností nebude uzavřena. Co potom? Návrh zákona nestanoví žádné sankce. Já si je skoro ani nedovedu představit. Pustili jsme se do veliké kazuistiky a myslím si, že z ní skoro nejsou žádná východiska. Problém je, že když k dohodě nedojde, není stanovena žádná sankce. To znamená, že opět jako často v našich zákonech, které tvoříme takto narychlo, se dostáváme do stavu, kterému se normálně říká lex imperfecta.
Myslím, že by bylo mnohem jednodušší zcela přepracovat koncepci zákona, vyhnout se celé této kazuistice a spíše se snažit sankce ukládat soudem a stanovit soudu přiměřené krátké lhůty, jako to máme např. ve volebním zákoně, kde je stanoveno, že soud rozhodne v několika málo dnech. Myslím, že by to bylo mnohem praktičtější a jednodušší než se pokoušet v tomto zákoně vypsat všechny jednotlivé dílčí podmínky toho, kdy nastane alternativa taková či onaká.
***