(10.50 hodin)
(pokračuje C. Svoboda)
A pokud mě paměť neklame, je to jeden z článků opoziční smlouvy, který klade toto jako cíl, cíl, ke kterému teď hledáme prostředky.
Je to projednáváno jako jakýkoliv jiný zákon, to znamená - volá-li se po odborné a velmi hluboké diskusi, volá se po ní v časovém rozmezí jako u každého jiného zákona, jako kdybychom projednávali např. zákon o obecních daních nebo něco podobného. Snižujeme základní zákon státu do normální procedury jiných norem, které projednáváme v této Poslanecké sněmovně.
Ptáme se i na formu. O formě mluvil pan kolega Výborný. Myslím si, že tento zákon by měl být vizitkou toho, aby po formální stránce tento návrh snesl nejpřísnější kritéria. A pokud ještě povedeme podrobnou rozpravu, k tomuto se vyjádřím.
Konečně otázka "kým" znamená, že tady zůstává jen a jen iniciativa dvou politických stran. Zdá se mi, že vůle hledat prostředek je silnější než hledat obecné řešení. Vůbec se nezabýváme postavením Senátu. A jsem zvědav, jak takový návrh může vůbec projít Senátem, aniž bychom se nezmínili o vazbě Senát - Poslanecká sněmovna.
Z tohoto důvodu se mi zdá, že to je výsledek účelového politického zadání. A zdá se mi, že tady je jenom jeden jediný termín. Ten termín jsou volby v roce 2002. Mnoha věcem nerozumím. Teď bych chtěl reagovat na to, co řekl pan kolega Langer. Neexistuje něco jako odbornická vláda nebo nepolitická vláda. Existuje jen vláda, která má důvěru Poslanecké sněmovny. Paradoxně vláda Josefa Tošovského byla většinová vláda. Měla největší možnou podporu, jaká tehdy byla možná. Já nevím, jestli nějaká jiná vláda měla podporu Poslanecké sněmovny větší než vláda Josefa Tošovského.
Zužujeme problém této země na problém jediný, a to je úřad prezidenta republiky. Mám obavu, že jestliže přijmeme tuto novelu, může být prezident republiky degradován na někoho, kdo pouze hlídá lhůty a počítá hlasy a počítá mandáty. Nic jiného se po něm nepožaduje. Znamená to, že to nebude klíčový, ale maximálně tak kličkový ústavní činitel v této zemi. Znamená to, že nedůvěřujeme hlavě státu, že hlava státu bude usilovat o to, aby vždycky tato země měla vládu, která má většinovou podporu Poslanecké sněmovny.
Já se připojím k návrhu kolegy Výborného a kolegyně Parkanové. Teď nechci rozebírat jednotlivé články. Byl bych rád, kdybychom si poctivě řekli, co je úmyslem.
Jestliže chceme zahájit vážnou a širokou debatu na toto téma, prosím, vraťme tento návrh předkladateli, utvořme nějaká grémia i mezi politickými stranami a veďme dlouhodobou debatu. Ústava je základním zákonem tohoto státu. Myslím si, že toto by byla jedna z nejhorších historií, kdybychom tzv. komplexní novelu přijímali tímto způsobem. Děkuji. (Potlesk.)
Předseda PSP Václav Klaus: Jako další se do diskuse přihlásil pan poslanec Jiří Payne.
Poslanec Jiří Payne: Děkuji. Pane předsedo, vážená vládo, vážená sněmovno, zaznělo zde, že ústava není dílem dokonalým. Je pravda, že žádné lidské dílo nemůže být dokonalé. Přesto si buďme vědomi zvláštní odpovědnosti, jestliže jsme po několika letech znovu vážně otevřeli rozpravu o celé naší ústavě.
Pravidla demokratického zřízení, zejména rozvržení moci v demokratickém systému, kontrola moci a její rovnováha, mají být stanovena dlouho dopředu, zejména proto, aby byla promyšlena v obecné rovině, nezávisle na konkrétních osobách, na konkrétních okamžitých zájmech, na konkrétní okamžité situaci.
Ze skutečnosti, že byly předloženy tři návrhy na změnu ústavy současně, by se mohlo zdát pro veřejnost, že ústava je jakoby v dezolátním stavu, že Česká republika je vážně ohrožena nedokonalostmi dosavadního ústavního zřízení. Chtěl bych říci, že tomu tak není. Naše ústava není v havarijním stavu a s touto ústavou stát docela dobře fungoval a docela dobře může fungovat i nadále. Rovněž mě netrápí, že ústava není nejmodernějším hitem ústavního práva. Mám za to, že jistá patina ve věci ústavního zřízení je ku prospěchu věci.
Chtěl bych se pozastavit u jistého vnímání demokratického zřízení u nás. Po prvním období po roce 1989, kdy pojem demokracie byl zpravidla chápán jako nastolení a ochrana osobní svobody občana, se dostavila deziluze. Řekl bych, že jsme ji možná mohli očekávat. Byla to deziluze z politiky, z toho, že mizí entuziasmus, že mizí nadšení, že zákony vznikají jako náhodný produkt libovolně ad hoc vytvořené většiny, že se ztrácí vědomí celkového smyslu, celkového směřování, vědomí budování nějakých hodnot. Myslím si, že to není jenom dojem, že náš právní řád je skutečně v takovém rozporuplném stavu, leckdy nevyvážený a leckdy možná nespravedlivý, že ta ztráta nadšení z demokracie je možná na místě. Dokonce se dostavuje zásadní nespokojenost s parlamentní demokracií jako takovou. Důvěra v demokracii dokonce - a teď cituji - klesla tak hluboko, že se dnes obhajuje tvrzení, že je sice špatná, ale jiné formy vlády jsou ještě horší. Napsal to C. King v Londýně.
Myslím si, že ústava by pro nás neměla být jenom jedním ze zákonů, byť nejdůležitějším, ale jde o to, zda pro nás má také nějaký vyšší symbolický význam a zda ústava je pro nás skutečně konstitucí vytvářející hodnoty, řád, systém, na kterém hodláme stavět. Myslím si, že bychom v rozpravě o ústavě měli odstoupit od těch partikulárních zájmů a směřovat k debatě o konstituci.
Dovolte, abych se zastavil u jednoho tématu, které mě v naší ústavě trápí nejvíce, které považuji za nejzásadnější problém. Jestli něco shledávám nefunkčním, pak jde právě o tuto záležitost. Bude sestávat ze dvou součástí. Obecně bych ji nadepsal nadpisem - Posílení pravomocí předsedy vlády.
Za prvé, naše ústava má velmi nevyjasněný vztah mezi prezidentem a vládou jako takovou. Prezident má sice právo přicházet na jednání vlády, ale není zcela zřejmé, zda v takové situaci jako hlava státu předsedá vládě a stává se skutečně hlavou výkonné moci, jak je naše ústava konstituována, či zda je ve vládě hostem, kterému je udělováno slovo podle situace. V této věci nemáme vyjasněný postup a nejde teď jenom o to, zda víme či nevíme, kdo komu má udělovat slovo. Myslím si, že je to problém daleko vážnější.
Prezident podle čl. 63 odst. 1 písm. a) je pověřen zastupovat stát navenek. Tato pravomoc je plná a absolutní. Znamená to, že prezident má a nese plnou odpovědnost za zahraniční politiku. V této věci má naprosto výlučnou pravomoc. Jediná výjimka je, že v krocích, které prezident činí v oblasti zahraniční politiky, v oblasti reprezentace státu navenek, jeho jednání podléhá kontrasignaci předsedou vlády, případně jiným pověřeným členem vlády.
***