(9.50 hodin)
(pokračuje Langer)
Je to proto, že poválečný vývoj evropského ústavního práva vycházel z poněkud odlišných zdrojů. Tato skutečnost se zvláště projevila v zemích, které měly dějinnou zkušenost s totalitním režimem, kde došlo k odlišné genezi ústavního práva ve srovnání se zeměmi, u kterých docházelo ke kontinuálnímu konstitucionalismu po několik století. V těchto zemích je v prvé řadě kladen důraz na co nejjasnější definování pravomocí subjektů veřejného života, provázanost rozhodování jednotlivých složek státních mocí a jednoznačné respektování vlády práva, tedy nadřazenosti práva nad veřejnou mocí.
Z toho, co jsem řekl, je zjevné, že platná Ústava České republiky není bez vad. Toto není spílání a kritika za každou cenu směrem k autorům platné ústavy; toto je konstatování faktu, jakkoliv je třeba současně s ním ocenit i práci, kterou v době, kdy ústava vznikala, všichni vykonali. Takové poznání, o kterém jsem hovořil, bylo i východiskem navrhovatelů.
Ještě než samotný návrh konkrétněji a podrobněji uvedu, musím konstatovat, že jakkoliv je okruh oněch problematických pasáží ústavy široký, tento návrh, i když se jedná prakticky o nejširší a nejkomplexnější návrh, který kdy byl předložen od doby existence ústavy, se zabývá pouze jednou částí problému, ustanoveními - zjednodušeně řečeno - státoprávními, tedy vnitřními. Naproti tomu otázky spojené se závazky České republiky v oblasti mezinárodních vztahů, to znamená členství v Severoatlantické alianci a začleňování do Evropské unie, tento návrh neřeší, nebylo to ani ambicí tohoto návrhu, neboť navrhovatelé se domnívají, že zmíněná problematika by měla být dořešena především na základě vládního návrhu podstatně kvalitnějšího, ale přesto vládního návrhu, jak jsme byli jeho příjemci již před časem.
Nyní mi dovolte, abych jednotlivé návrhy, resp. návrh jako celek uvedl konkrétněji a podrobněji. Navrhované změny sledují následující principy.
1. Posílení vlády práva.
2. Posílení veřejné kontroly v rozhodovacích procesech.
3. Posílení významu voleb.
4. Předcházení krizím ústavního systému.
Dovolte mi, abych jednotlivé navrhované změny a jejich význam z hlediska navrhovateli sledovaných principů přednesl podrobně.
První princip - posílení vlády práva. Navrhovatelé jsou přesvědčeni, že právní jistota a důvěra v právo jsou zajištěny jen tehdy, je-li naplněn princip vlády práva. Jeho základem je rovnost v právech, a proto navrhovatelé sledují svými návrhy dva základní cíle v této oblasti. Jsou jimi jednak omezení, ale především sjednocení rozsahu imunity ústavních činitelů - zdůrazňuji sjednocení - neboť až dosud jsme jako sněmovna projednávali několik návrhů na omezení imunity ústavních činitelů, ale nikdy v takové komplexní a sjednocené podobě, jak je tomu nyní. Druhým cílem, který je sledován, je omezení prezidentova práva udílet milost před pravomocným rozhodnutím soudu.
K prvnímu principu. Přijetím návrhu by došlo jednak k omezení imunity na dobu výkonu funkce nebo mandátu a současně by se úprava rozsahu imunity sjednotila u všech ústavních činitelů. Tedy poslanců, senátorů, soudců Ústavního soudu, ale i prezidenta. Stávající rozsah imunity je dlouhodobě kritizován, ale stejně tak dlouho neřešen. Myslím, že konečně předchozí projednávané body jsou toho důkazem. Imunita v takové podobě, v jaké ji známe, znamená neodůvodněné zvýhodnění určité skupiny osob a je třeba ji řešit tak, aby skutečně sloužila výlučně účelu, pro který se taková výjimka ústavním činitelům ústavou poskytuje, a chránit je tak pro výkon funkce či mandátu.
Druhým cílem navrhovatelů bylo upravit pravomoci prezidenta udílet milost tak, aby se napříště toto oprávnění vztahovalo pouze na soudem pravomocně vyřešené případy. Toto je myslím jasná deklarace a potvrzení cíle, který je sledován, tedy naplnění rovnosti před zákonem.
Je nepopiratelnou a myslím i neoddiskutovatelnou skutečností, že podle komparativních studií právo obecné abolice bez nutnosti kontrasignace neexistuje v žádné ústavě v zemích Evropské unie. Byl bych rád, kdyby si to kritici tohoto ustanovení, tohoto návrhu nebo této části návrhu uvědomili v okamžiku, kdy hovoří o tom, jakým způsobem budou omezeny pravomoci prezidenta, neboť důležité je začínat od stávajících pravomocí prezidenta v tomto smyslu a uvědomění si, nakolik se vymykají běžnému standardu zemí EU, a v tomto smyslu se pravomoci českého prezidenta skutečně průměru značným způsobem vymykají.
V dnešních vyhrocených diskusích o právo prezidenta zasahovat do trestního řízení před jeho pravomocným skončením však podle mne nejde o pouhé odstranění přežitku z dob minulých, chcete-li osvíceného absolutismu a později totalitního komunistického režimu. Nejde o jakýsi konflikt historie a současnosti. Především se zde jedná o prosazení vyšší míry respektu k pravomocím a nezávislosti justice. Nevidím žádný důvod, proč by neměl prezident republiky vyčkat rozhodnutí soudu, tím spíše, že justice má vnitřní kontrolní mechanismy, které mají zajistit správnost rozhodnutí soudu. Korektiv justice je tedy v ní samé. Můžeme samozřejmě diskutovat nad některými dílčími pochybeními v dílčích případech, ale myslím, že musí platit princip rovnosti před zákonem. Myslím, že ten, kdo namítá, že i malý trest může být v některých případech příliš tvrdý, by měl jedním dechem říci, že rovnost před zákonem tedy podle něj někdy platí a někdy neplatí. Chceme-li, aby společnost odmítala protiprávní jednání jako nepřijatelné, měl by v této oblasti platit onen princip "padni komu padni".
Posílení principu vlády práva sledují navrhovatelé i změnou okruhu subjektů oprávněných k zákonodárné iniciativě. Vyřazení vyšších územně samosprávných celků ze subjektů se zákonodárnou iniciativou není útokem na decentralizaci a byl bych velmi rád, kdyby to takto bylo vnímáno. Nejde o útok na decentralizaci státu, ale je to projev logického respektu k unitární formě České republiky, neboť takovéto oprávnění ústavní iniciativy, resp. k zákonodárné iniciativě by bylo namístě pouze v případě federálního uspořádání státu a takovým státem Česká republika není. Vláda je mezi těmito subjekty uváděna na místě prvním zcela záměrně, neboť podle názoru předkladatelů by poslanecké aktivity neměly suplovat vládní zákonodárnou iniciativu, neboť vláda svými návrhy zákonů předkládá zákonodárnému sboru své koncepce řešení v duchu svého programového prohlášení.
Bez významu není ani skutečnost, že právě vláda disponuje příslušným odborným legislativním aparátem a že legislativní aktivity z řad poslanců Poslanecké sněmovny by měly být spíše výjimkou než pravidlem, což z mé strany není vyjádřením pochybnosti ke kvalitě a schopnostem členů tohoto zákonodárného sboru, nýbrž respekt k jakémusi obecnému principu, k němuž se hlásím.
V neposlední řadě je naplněním principu vlády práva i úprava článku 87 písm. f), kterým se zařazuje otázka posouzení zániku poslance nebo senátora do působnosti Ústavního soudu. Novela článku 25 zavádí mezi případy zániku mandátu rovněž případ, kdy je poslanec nebo senátor pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, a zdůrazňuji, abychom si uvědomili tuto velmi závažnou díru v naší ústavě, neboť bychom se mohli dostat do paradoxní situace, že některý z našich kolegů by byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin a samozřejmě logicky v duchu ústavy by chtěl svůj mandát vykonávat a byli bychom svědkem velmi pikantních situací, kdyby takový poslanec docházel s eskortou do Poslanecké sněmovny. Obávám se toho, že kdyby se jednalo o vážný trestný čin, potom by společně s ním na poutech hlasoval i onen eskortující policista.
Cílem této změny je zánik mandátu ex lege ex constitutio a vzhledem k tomu, že se jedná o závažný zásah, navrhovatelé současně rozšiřují okruh pravomocí Ústavního soudu i o posouzení takovéhoto zániku mandátu a já věřím, že se shodneme na tom, že by mohlo jít o natolik kuriózní - ale v tom negativním slova smyslu kuriózní - situaci, že takováto změna je skutečně na pořadu dne, jakkoliv si nemyslím, že tento sbor je sborem osob, které jsou více náchylné k páchání závažné trestné činnosti, ale taková věc se skutečně může stát.
***