(9.30 hodin)
(pokračuje Janeček)
Čili upozorňuji na to proto, abychom, když v roce 1999 projednáváme návrh ocenění některých odbojářů, že ti - a je jich naprostá většina - si skutečně zaslouží naši úctu, a to o to více, že měli jednu vlastnost, totiž že prodělali dva totalitní režimy a celý život zůstali stát rovně. Proto se stali trnem v oku a proto museli projít oněmi koncentráky. Bohužel někteří z nich - a opakuji, bylo to v podstatě celé 5. oddělení, vedené Reicinem, kde pracoval i onen dr. Vaš, který, pokud tento zákon bude přijat, dostane oněch 120 tisíc Kč - zklamali, a já myslím, že je potřeba se nad tím zamyslet.
Já jsem navrhl v okamžiku, kdy byl schválen tento návrh zákona ve vládě, panu ministrovi lepší řešení. To je, aby do rozpočtu, a je jedno, jestli do kapitoly Ministerstva práce a sociálních věcí, nebo obrany, vložil dotaci organizacím sdružujícím tyto naše hrdiny. Ať potom oni samy rozhodnou o tom, komu tato částka a podpora má či nemá být přidělena. Osobně se domnívám, že by to bylo mnohem čestnější, poněvadž i já jsem hovořil s řadou oněch odbojářů a řada z nich mi řekla: nedokážu si představit, že s těmito lidmi budu stát ze zákona v jedné řadě.
Mě by velmi potěšilo kdyby pan ministr obrany řekl svůj názor na takovéto řešení. Děkuji vám.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. Prosím pana poslance Šuláka.
Poslanec Petr Šulák: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci, vážená vládo, chtěl bych reagovat na to, co řekl pan poslanec Svoboda.
Domnívám se, že není možné nyní dělat rozdíl mezi těmi, kteří bojovali proti stejnému nepříteli, tj. fašismu, na východní frontě a na západních frontách. Život v tomto boji, který neznal hranic, pokládali všichni. Jestli takovéto rozdíly dělali komunisté, pak je nemusíme dělat my. Domnívám se, že těch křivd už bylo dost, a já osobně nejsem zastáncem metody "oko za oko, zub za zub". Je třeba udělat za takovým přístupem tlustou čáru.
Takže nepovažuji vystoupení pana kolegy Svobody za přesvědčivé.
Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. Jako další je pan poslanec Martínek.
Poslanec Radko Martínek: Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, město Moravská Třebová, ze kterého pocházím, je městem, ve kterém se pravidelně setkávají legionáři východních i západních armád a já jsem měl to potěšení a čest, že jsem byl na toto jednání pozván zhruba před třemi nedělemi. Je to vždycky pozoruhodná událost, když se setkáte s lidmi, kteří neváhali za nás nasazovat své životy a v době, kdy se takto rozhodovali, nevěděli, co to přinese pro ně nebo co to přinese pro jejich rodiny.
Pan zpravodaj a pan kolega Cyril Svoboda měli pravdu. Minulý režim skutečně rozdělil lidi, ne podle toho, jestli nasazovali za svůj národ životy, nebo jestli kolaborovali, ale podle toho, jaký měli vztah k minulému režimu. Myslím si, že je dobře, že nyní, v roce 1999, nastává, jak jsem pevně přesvědčen, doba, kdy už přestaneme rozlišovat, kdy lidi začneme hodnotit podle toho, co v konkrétním okamžiku pro tento národ, pro tento stát a pro naše lidi udělali. Myslím si, že bychom měli nechat historikům, kteří budou jednotlivé osobnosti hodnotit, aby je zhodnotili komplexně. My v tomto okamžiku je hodnotíme za něco, co udělali a co znamenalo, že tady můžeme sedět.
Myslím si, že je tedy potřeba, abychom měli velkorysost a nepostupovali tak, jak postupoval minulý režim, že budeme tyto lidi rozdělovat podle loajálnosti nebo neloajálnosti, podle toho, jak v dalším životě postupovali.
Dámy a pánové, myslím si, že lidé této země neustále hodnotí to, co bylo za minulého režimu a co je za současného režimu. Stále nás hodnotí, jak činíme. Myslím si, že bychom měli přispět k tomu, abychom řekli a ukázali, že tento režim je lepší. Lepší v tom, že nerozděluje lidi podle jejich jiných skutků, ale hodnotí je podle toho, co udělali. Tento zákon nám k tomu dává dobrou příležitost a buďme, prosím vás, takoví, že nebudeme rozdělovat lidi na vojáky východní a západní fronty, protože mrtví a postižení minulým režimem byli na obou stranách a mnohdy nezáleželo na nich, ale záleželo na konkrétních okolnostech, jestli bojovali v Africe, jestli bojovali v ruských stepích, nebo jako letci v Anglii.
Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Václav Klaus: Ano, jako poslední formálně přihlášený je pan ministr Grégr, takže mu dávám slovo.
Ministr průmyslu a obchodu ČR Miroslav Grégr: Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dámy a pánové, dovolte, abych podpořil tento návrh zákona, který podporuji jednak z hlediska ryze objektivního, jednak z hlediska velmi citového.
Můj otec a jeho dva sourozenci byli od samého počátku příslušníky československých vojenských jednotek druhého zahraničního odboje a bojovali na různých bojištích druhé světové války. Můj otec bojoval nejprve na Středním východě, bojoval v obleženém Tobruku, po skončení afrického tažení byl přeložen do SSSR, vrátil se přes Duklu do Československé republiky, v padesátých letech byl vězněn, to bych chtěl také zdůraznit, aby nebyl zahrnován do té nesprávné kategorie.
Jeden můj strýc se vracel přes Dunkerque, druhý byl příslušníkem RAF.
Já se s lidmi, kteří na těchto bojištích bojovali, pravidelně každý rok také scházím a znám je. Jsou to lidé, kterým je dneska kolem osmdesáti let a více. Řekl bych, že velice těžce citově nesou, že nejsou oceněni, že po útrapách, které prožili jak na bojištích, tak následně ve své vlasti, nejsou oceněni tak jako lidé, kteří byli vězněni, lidé kteří jsou navrženi na odškodnění jako příslušníci PTP, lidé, kteří dneska budou dostávat - i když samozřejmě nedostatečné - odškodnění za totální nasazení ve druhé světové válce.
Myslím, že není potřeba, abych zdůrazňoval všechny důvody, proč chceme, aby tito lidé byli po zásluze oceněni, aby jim byla projevena i s velkým zpožděním touto formou náležitá úcta. Rok od roku těchto lidí ubývá s ohledem na jejich věk.
Nepodporuji tento zákon z osobních důvodů, protože jak můj otec, tak i sourozenci jsou již dávno mrtvi.
***