(17.33 hodin)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Vážené kolegyně a kolegové, prosím, abyste zaujali svá místa v jednacím sále, neb právě skončila přestávka, kterou si vyžádal poslanecký klub ODS na poradu, jak se zachovat k tomuto návrhu zákona.
Ještě jednou vás prosím, abyste zaujali svá místa. Upozorňuji, že stále ještě je otevřena rozprava, a ptám se, zda má někdo v úmyslu se do takto stále ještě otevřené rozpravy přihlásit. Žádnou přihlášku nevidím, rozpravu končím.
Dávám v tuto chvíli možnost navrhovateli k závěrečnému vystoupení a prosím ho, aby si svůj poslanecký klub uklidnil sám.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Můj poslanecký klube, uklidni se. Ale on je, pane předsedající, klidný, o poznání klidnější nežli jiné poslanecké kluby.
A teď mi dovolte, jestli mám stále slovo, hovořit k předloze zákona.
Kolegyně a kolegové, chtěl bych nejprve říci, že vcelku chápu a děkuji za slova těch, kteří mají vůči předloze nějaké kritické připomínky, ať již obsahové, nebo legislativně technické, a přesto nezpochybňují to, že by mělo dojít ke změně jednacího řádu pro přijímání těchto právních norem.
Myslím si, že pokud jde o legislativně technické chyby, které tam možná jsou, ale to rozhodně není tak hrozné, by stálo za to, že když už někdo má výhrady vůči tomuto návrhu, aby je řekl tak, jak je cítí. A myslím si, že je logické, že tady budou síly, které nebudou mít příliš velkého zájmu na tom, abychom svůj proces přibližování k Evropské unii nějak výrazně urychlovali. Když si totiž vzpomenu třeba na slova pana kolegy Matulky a pana kolegy Filipa, tak pan kolega Filip hovořil o tom, že jsme suverénní stát, který má suverénní zákonodárný proces a tato suverenita nesmí podstoupit určitou hranici. Chápu jeho pozici jako politickou pozici, ale tady je otázka, jak řadíme některé zájmy v rámci určitých priorit. Prostě si myslím, že v tuto chvíli, pokud ČR má takové zpoždění, které má, tak holt budeme muset svoji suverenitu přeci jen podřadit zájmu vyššímu. A pro mě zájem vyšší je přičlenění ČR k Evropským společenstvím. Je to náš politický postoj, přičemž stejně tak chápu politický postoj někoho jiného.
Ke konkrétním připomínkám, které byly vzneseny, bych chtěl dodat několik věcí.
Pan kolega Koháček hovořil o tom, že je zapotřebí najít nějaký mechanismus. Ve svém úvodním slově jsem již prezentoval, že jsem ochoten hledat mechanismus třeba úplně jiný, nežli jsem navrhoval. Sám jsem v úvodním slově jeden takový možný mechanismus zde nastínil, tj. ona věc, která již v dnešním jednacím řádu je, otázka přijímání zákonů pro provedení rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Možná tam se můžeme inspirovat.
Myslím si, že diskuse ve výborech tímto směrem, anebo třeba hledáním úplně jiného řešení jít může, a v žádném případě se jí nebráním a naopak budu velice rád, pokud nějaký proces najdeme, který by získal ve sněmovně poněkud širší podporu.
Nicméně některé argumenty, které pan kolega Koháček uváděl, se o pravdu příliš neopírají, protože argumentoval např. tím, že bude možno zákony zamítat až na konci třetího čtení. Není to pravda, zákony by bylo možno zamítat dokonce již v polovině druhého čtení, tj. po obecné rozpravě.
Ale asi nemá smysl vést v tuto chvíli diskusi nad jednotlivými detaily tohoto návrhu, tak jak v tuto chvíli před námi je.
Musím se zastavit u té kritiky, která zazněla tuším ze dvou úst, tj. že tento návrh měla předkládat vláda, nikoli poslanec. Chtěl bych upozornit na to, že vláda předkládala po mém soudu lepší normu, myslím si, že vláda předkládala normu, která by byla schopna daleko účinněji řešit tento problém. Nicméně výrazná většina sněmovny, tj. vlastně všechny nevládní poslanecké kluby, hlasovala proti přijetí této normy. V tuto chvíli tedy nezbývá nic jiného, nežli sáhnout k jednacímu řádu. A je otázka, jestli vláda by měla navrhovat změny jednacího řádu Poslanecké sněmovny. Myslím si, že pro suverenitu zákonodárného sboru je lepší, pokud změnu svého jednacího řádu budou navrhovat členové tohoto zákonodárného sboru. Ale mohu se mýlit, můžeme o tom vést určitou polemiku.
Pan kolega Matulka argumentoval tím, že je navrhována výrazná nerovnováha mezi předkladateli jednotlivých norem. Ani toto není pravda, nebo alespoň to není pravda potud, pokud by to byl nějaký ojedinělý proces. Vždyť i dnes podle zákona o jednacím řádu má vláda v zákonodárné iniciativě výraznější postavení nežli kterýkoli jiný navrhovatel.
Připomněl bych ustanovení jednacího řádu, kde o legislativní nouzi nemůže žádat nikdo jiný než vláda. Tak proč na jedné straně ta jakási nadřazenost, jak zaznělo, připouštěna je a na jiné straně ta tzv. nadřazenost by připouštěna neměla být?
Chci na těchto příkladech dokumentovat, že výhrady beru vážně, respektuji je, ale nemyslím si, že jsou natolik závažné, že by měly vést k zamítnutí tohoto návrhu zákona, případně k vrácení k přepracování.
K tomu, co říkal kolega Payne, se vyjadřovat nebudu, protože jsem to nepochopil, a myslím si, že se to ani dost dobře pochopit nedalo.
A to, co říkal kolega Jalůvka, si myslím, že má své opodstatnění. V důvodové zprávě hovořím o směrnicích a nařízeních, přičemž u poloviny mého tvrzení je to stoprocentně pravda, u druhé poloviny se o tom dá diskutovat. U nařízení skutečně budeme muset převzít to, co je na stole, a příliš mnoho diskusí nebudeme moci vést nebo dělat příliš mnoho změn, u směrnic samozřejmě určitá vůle existuje. Připouštím tedy, že zde důvodová zpráva mohla být trochu preciznější.
***