(12.20 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
A odchýlili jsme se i od praxe, která existovala v zemích Evropské unie, kdy např. Francie nebo Itálie se chovaly v této záležitosti daleko samostatněji, liberálněji a navíc našly i účinné cestičky, jak sankční režim obcházet.
Podobně i v případě Iráku naše země se chovala daleko papežštěji než papež. A kdybychom se např. podívali na strukturu obchodu na základě rezoluce 986, tak zjistíme, že ten, který vyžaduje největší uplatňování sankcí, tj. Spojené státy americké, byly dlouhou dobu na prvním místě čerpání podle uvedené rezoluce, a Česká republika nečerpala na základě uvedeného dokumentu téměř nic. V poslední době Spojené státy tedy klesly z prvního místa, nicméně i tak je jejich podíl velmi významný.
Místopředseda PSP Ivan Langer:
Pane poslanče, promiňte, jakkoliv vás nechci přerušovat. Rozumím sice důvodům zvýšeného ruchu v některých částech tohoto jednacího sálu, kdy si poslanci čtou některý dokument, ale velmi bych žádal všechny kolegy a kolegyně, aby se ztišili, šli si číst dokument někam jinam nebo ho četli potichu. Děkuji. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Miloslav Ransdorf:
Děkuji, pane předsedající. Domnívám se, že případ Jugoslávie je ještě více varující, protože šlo o zemi, která nikoho nenapadla, neohrožovala žádného souseda, a přesto byla podrobena dlouhou dobu sankčnímu režimu na základě prosté libovůle a znamenalo to prakticky narušení centrální ekonomiky Balkánu a její poškození vlastně znamenalo velkou ztrátu i pro sousedy. Nepřímo tedy sankčním režimem vůči jednomu státu nebylo poškozeno jenom jeho obyvatelstvo, ale byly poškozeny i další země, tedy obyvatelé dalších zemí.Chtěl bych v této souvislosti říci, že naopak sankčnímu režimu unikají země, které vysloveně porušují lidská práva, které se každoročně umisťují na čelných místech "černé listiny", ať už to byla Indonésie, se kterou západní společenství pěstovalo vždy velmi dobré obchodní styky, které dodávalo zbraně. A podobně je to třeba Kolumbie, kterou jsem tady i v jiné souvislosti zmiňoval, která má 1 400 000 uprchlíků, kde je porušování lidských práv naprosto běžné, a přesto není vůči ní uplatňován žádný sankční režim a naopak Spojené státy jí dodávají nejvíce zbraní, poskytují jí největší pomoc na celém území západní hemisféry.
Chtěl bych říci, že i když se třeba chování jednotlivých zemí prakticky nemění, tak v jednom případě je nasazen sankční režim a jindy ne. Čím se např. změnil Irák oproti 80. letům, kdy západní pozorovatelé vlastně tvrdili, že existuje likvidace Kurdů, že jsou nasazovány chemické zbraně apod., a přesto v této době, kdy Západ tyto výčitky činil, pan Bush obstaral Saddámu Husajnovi, který byl tehdy v západním tisku označován za váženého spojence, miliardovou půjčku v dolarech? Čím se lišil od situace v 90. letech?
Tvrdím tedy, že celý sankční režim není ničím jiným než součástí nové strategie rozhodujících mocností světa, nové strategie poté, kdy se ukázalo, že konflikty vysoké intenzity jsou velice nebezpečné, že za určitých okolností mohou znamenat riziko pro ty, kteří se rozhodnou zasáhnout vojensky, se tedy využívá ve zvýšené míře tzv. low intensity conflict, konflikt nízké intenzity, kdy vlastně ty státy, které jakoby svou samostatnou politikou vadí, jsou dlouhodobě vysilovány např. finančním tlakem, odpíráním úvěrů a nakonec třeba i sankčním režimem.
My navíc nevíme, pokud jde o Evropskou unii i Radu bezpečnosti do budoucna, jaký tam bude schvalovací mechanismus. O novém schvalovacím mechanismu v Evropské unii se teprve diskutuje, a pokud jde o Radu bezpečnosti, nevíme do budoucna, jaké bude její složení. Nicméně je tedy pravda, že se do rukou vlády dostává odvolávka na určitý schvalovací postup, který se teprve bude formovat.
Dámy a pánové, domnívám se, že je předčasné, aby se parlament v této situaci zbavoval svého dohledu, aby se zbavoval práva supervize, a proto navrhuji tuto vládní předlohu odmítnout.
Místopředseda PSP Ivan Langer:
Děkuji pane poslanče, chci se zeptat, kdo se dál hlásí. Kolega Jiří Payne. A opravdu bych poprosil všechny kolegy, kteří stojí a diskutují. Kolegové, prosím, nechtějte, abych vás jmenoval a vedl ke kázni a pořádku, připadne mi to zbytečné. Děkuji za pochopení.Pane poslanče, prosím.
Poslanec Jiří Payne:
Děkuji, pane předsedající.Dovolte pět poznámek k předloženému návrhu zákona.
Za prvé, zamyšlení nad tím, odkud se vlastně bere nástroj k uvalení sankcí na členský stát OSN nebo i nečlenský stát OSN. Tyto sankce byly formulovány na základě zkušeností z prvé a druhé světové války a jsou zakotveny v Chartě OSN jako jeden z nástrojů, který přednostně může používat Rada bezpečnosti OSN k tomu, aby umravnila některého člena či nečlena OSN, tak aby dodržoval mezinárodněprávní závazky a tak aby se dosáhlo nějakého stabilního přiměřeného mezinárodního rámce.
Problém je, že některé studie z posledních let ukazují, že tato praxe zavedení sankcí ne vždy vede k cíli, který byl těmito sankcemi zamýšlen. Vychází to jednak ze zhodnocení toho, jaký byl vlastně dopad ekonomických sankcí např. na Svazovou republiku Jugoslávie, která navzdory tomu, že po dobu několika let byla pod velmi přísnými sankcemi, na jedné straně se jí podařilo vytvořit takové podmínky, že sankce nebyly zcela plně dodržovány, na druhé straně Jugoslávie jako nepříliš velký stát, nebo řekněme stát střední velikosti, přesto vytvořila takovou válečnou ekonomiku, která byla soběstačná, a odborníci říkali, že srbská ekonomika by byla schopna pokračovat v bosenské válce po dobu několika desetiletí.
Ukazuje se tedy, že i v dnešním globalizovaném světě sankce nemusejí být tím nástrojem, který vede k cíli. Obráceně, některé studie ukazují, že pravý opak sankcí by mohl vést k narušení totalitních režimů, a poukazují na to, že historicky už od dob stěhování národů kupecké stezky byly právě tím nástrojem, který šířil myšlenky, zkušenosti, principy volného trhu a demokracie, ochrany lidských práv z míst, kde tomu tak bylo, do míst, kde tomu tak nebylo, a že právě obchodníci a obchodní kontakty vedou k silnému tlaku na totalitní diktátory, aby uvolnili totalitní režim a aby došlo k nějakým politickým změnám. Poslední studie tedy naznačují, že pravý opak sankcí by měl být tím, co bude mezinárodní společenství uplatňovat. Ukazuje se, že snad pouze z krátkodobého hlediska, pokud jsou sankce uplatněny na dobu šesti měsíců, jednoho roku, mohou vést k jistému dílčímu výsledku.
Myslím si, že to je téma, o kterém by se mělo více debatovat, a stálo by za to, abychom se tomu věnovali, třeba v zahraničním výboru, podrobněji.
Bod druhý. Podle našeho právního řádu, jde-li o zavedení sankcí, které jsou uvaleny na nějaký stát v důsledku rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, náš jednací řád umožňuje více méně do tří dnů schválit zákon, který takové sankce zavede. Je pravda, že zrušení takových sankcí nedovedeme provést stejně rychle. A tento nedostatek by řešila drobná novelizace jednacího řádu, pokud bychom zavedli do jednacího řádu stejné ustanovení, jaké máme pro zavedení sankcí, že by bylo možné také ve stavu legislativní nouze nebo stavu obdobném stavu legislativní nouzi zrušit sankce, které byly mezinárodně zrušeny. Nic by nebránilo tomu, abychom opakovaně podobný zákon znovu schválili, znovu zrušili.
To je myšlenka, která byla původně v konceptu našeho ústavního pořádku. Když se psala ústava, psal jednací řád, tak jsme měli za to, že takto by se situace měla pravidelně řešit. Vycházelo to také ze zkušenosti, že v těchto věcech český národ po specifických historických zkušenostech možná vyžaduje daleko silnější parlamentní kontrolu, než je tomu v jiných zemích. Já se domnívám, že tento argument nepominul a že na veřejné mínění a zájmy českého národa, zájmy občanů České republiky musíme nadále brát ohled.
Třetí poznámka. Podle navrhovaného zákona se má vláda zmocnit k tomu, aby sankce, ať už na základě rozhodnutí OSN, nebo Evropské unie, zaváděla pouhým nařízením. Každopádně chci zdůraznit, že zavedení sankcí není mechanickou záležitostí, to znamená, pokud se Rada bezpečnosti nebo Rada Evropské unie rozhodne zavést sankce, my automaticky sankce provedeme. Tak by to nemělo být, my jsme stále ještě suverénní stát a měli bychom o takové věci rozhodovat sami. Je pravda, že máme silné zahraničněpolitické důvody respektovat rozhodnutí jak Rady bezpečnosti, tak Evropské unie. Nicméně ne vždy je nutné je respektovat v přesném znění, my máme určitou volnost, i mandát Rady bezpečnosti OSN ponechává někdy určitou volnost pro národní úpravu. A myslím si, že tento prostor si musíme hájit. A proto zavedení nebo zrušení sankcí vůči kterémukoli státu zůstává nadále navýsost politickým rozhodnutím. Není to administrativní akt, je to navýsost politické rozhodnutí.
A teď se dostáváme k tomuto postupu, kdy navrhovaný zákon by vlastně zcela eliminoval zákonodárnou moc z tohoto procesu zavedení nebo zrušení sankcí. A to je bod čtvrtý, o kterém jsem se chtěl zmínit.
V této věci mám za to, že musíme vyjít svým způsobem vstříc tradici, která byla již v roce 1992 - 1993 nastolena. Musíme brát ohled na dosavadní tradice u nás, a mám za to, že v plné podobě, jak to vláda navrhuje, to podpořit nemůžeme. Pokud by návrh měl zůstat v původním znění, hlásil bych se pro to, abychom jej zcela zamítli a řešili problematiku úpravou jednacího řádu.
Na druhé straně vnímám naléhavé volání Ministerstva zahraničních věcí po hledání nějakého kompromisu a snažím se najít nějaké vstřícné kompromisní řešení. Pokud bychom nalezli pozměňovací návrh, a vím, že takové návrhy máme připravené, kde by zůstal v nějaké podobě zachován prvek parlamentního partnerství ve věcech uvalování nebo odvolávání sankcí, možná bychom o takovém řešení mohli uvažovat.
Poslední poznámka. Otázka souladu tohoto zákona s ústavou. Pouhým tvrzením v důvodové zprávě je konstatováno, že to v souladu je. Nejsou uvedeny žádné podrobné argumenty, není podrobně rozebráno, proč ano či ne.
Některé rozpory jsme viděli v jiných vládních návrzích. Přesto mám pocit, že jsou to rozpory, kde jsme na hraně ústavnosti z hlediska českého právního řádu.
A v této věci, pokud nalezneme kompromisní řešení a pokud bude schváleno Poslaneckou sněmovnou, myslím si, že zůstane otevřená otázka, zda někdo nedá podání k Ústavnímu soudu, aby přezkoumal ústavnost takového řešení, které je v důvodové zprávě velmi elegantně vyřešeno tím, že se konstatuje, že rozpor není, ale argumenty nejsou podrobně rozebrány. Myslím si, že nakonec Ústavní soud bude mít i v této věci poslední slovo. Kdyby Ústavní soud zrušil takovéto ustanovení zákona s odůvodněním, že vláda nemůže nařízením se dotýkat přímo zájmů jednotlivých podnikatelských subjektů nebo fyzických osob, a mám pocit, že to je opravdu na pováženou, dát vládě obecné zmocnění, aby vlastně to, co jinde vláda musí dělat zákonem - a vezměme v úvahu například to, že prezidentské smlouvy jsou ty smlouvy, které se dotýkají občanů, podnikatelských subjektů ve věcech, které by jinak musely být řešeny zákonem - tak v takovém případě vždy podléhají tyto smlouvy ratifikaci Parlamentem.
***