(pokračuje Zajíček)
Vzpomínáte jistě spolu se mnou, že u ústavního zákona samozřejmě nepřijatelná cesta se tady v této sněmovně již jednou projevila v okamžiku, kdy jsme přemýšleli o další cestě navrhované reformy veřejné správy. I tady parlament byl nucen přemýšlet o výběru z variant. V době, kdy se mluví o koncepci, tak pak jistě chápeme, že taková cesta je podmínečně možná, ale v případě předlohy zákona bez ohledu na to, jestli to splňuje podmínky nebo ustanovení jednacího řádu, jsem přesvědčen, že to možné není.
Jestli nyní mluvíme o tom a pamětníci se z tohoto místa se dohadují, zda byla možná jiná politická vůle k jinému ustavení počtu VÚSC nebo dnes krajů, pak je to jistě zajímavá vzpomínka a je to podnětné především pro ty, kteří jsou tady mnohem kratší dobu, a je tedy nutné projednávání. Já se jenom vracím k tomuto problému především proto, že tento problém budeme řešit samozřejmě do budoucna do nekonečna. Celá reorganizace státní správy, její finální podoba neexistuje. Je to nekonečný proces a nám šlo jenom o to, aby určení počtu vyšších územně samosprávných celků nebo dnes krajů, aby byl určen na základě jakési racionální analýzy a vyjádření občanů z těchto míst. Takovou analýzu jsme neudělali nikdy a nečiníme ji, ani ji nečiní představitelé v návrhu tohoto ústavního zákona. A to je důvod, který mě vede k tomu, abych jej navrhl zamítnout v prvním čtení.
Děkuji vám.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: V tuto chvíli udílím slovo panu poslanci Václavkovi, připraví se pan poslanec Fischer.
Poslanec Jiří Václavek: Vážená paní předsedající, pane premiére, dámy a pánové, dovolte i mně, abych z několika aspektů se podíval na návrh, který máme před sebou. Samozřejmě je to v první řadě otázka financování. Je to otázka financování zřizovacích nákladů na budoucí kraje a už tato otázka 2 až 3 miliard, která je v návrhu rozpočtu na rok 2000, irituje řadu poslanců. Samozřejmě s větším počtem krajů bude nutně tato částka větší a naopak.
Plnohodnotné kraje ovšem neznamenají jenom zřízení krajských úřadů, znamenají zřízení dalších institucí, jak už zde bylo řečeno - otázka krajských soudů, krajských hygieniků, krajských zastupitelství, policejních ředitelství apod. A dá se očekávat, že při dnešní několikaúrovňové zdravotní síti to bude znamenat dovybavit další krajská města příslušnou technikou, která bude stát další stamiliony v dalších zařízeních.
Počet má samozřejmě vliv i na velikost dotací ze státního rozpočtu na zřízení a má na to vliv i to, kde ty krajské úřady budou, jestli budou pouze ve městech, kde byly do roku 1990, anebo se budou zřizovat i v dalších městech.
Při řadě propočtů - a tady bych oponoval panu zpravodaji: propočty byly dělány v době, kdy se tento původní ústavní zákon přijímal - nám vycházelo, že optimální z hlediska státního rozpočtu by bylo zachovat dosavadní kraje, ať už z hlediska zřizování, nebo daňové výnosnosti na obyvatele v jednotlivých krajích.
Další otázkou jsou provozní náklady. Samozřejmě zase - čím více krajů, tím větší budou náklady na mzdy, energie a služby, které tyto úřady budou potřebovat, i když se dá předpokládat, že naprostá většina těchto nákladů bude kryta nebo půjde na vrub redukovaných centrálních úřadů, protože z hlediska budoucích kompetencí by k redukci centrálních úřadů.
Další aspekt z hlediska financování je i to, že rozhodování samosprávy na úrovni krajů bude samozřejmě větší, protože půjde o větší rozpočty. Dá se při financování investic lépe kalkulovat s rozložením do časů, a to podle priorit, které v daném kraji budou. Znamenalo by to i menší přerozdělování dotací ze státního rozpočtu. Víte, jaké problémy dělá územní vyrovnávací dotace mezi dnešními okresy; toto by zřejmě muselo fungovat i na úrovni krajů a je zbytečné si tyto problémy přidělávat.
Mimochodem, už dnes se objevily na různých úrovních otázky, zda nezačít budovat silnici například z Třebíče do Jihlavy jenom proto, aby toto okresní město mělo s eventuálním krajským městem spojení. Přitom všichni víme, že z hlediska fungování, z hlediska občana takováto komunikace nebude potřeba, protože občan pojede na krajský úřad jenom v případě, že se bude odvolávat proti rozhodnutí okresního úřadu.
Druhý aspekt, o kterém bych se chtěl zmínit - a to je zase poznámka na pana zpravodaje, když hovořil, že číslo 14 bude jenom číslo - je otázka, jak znovu říkám, že dosavadní počet krajů, tak jak je zabudován v ústavním zákoně, vyvolá potřebu sdružování krajů do statistických a dotačních celků, tzv. NUTS 2. Kvůli nim vznikly i regionální řídící a monitorovací výbory. Všichni víme, za jakých problémů, jakým způsobem vznikaly, jaká roztrpčení vznikala u řady orgánů proto, jestli mají, nebo nemají zastoupení v těchto výborech, a v zásadě je to cizorodý prvek této správy, který sdružuje někde dva až tři kraje, to znamená - zase vyvolává jenom problémy. Obdobně to vypadá u dalších dotačních programů - SAPART v resortu ministerstva zemědělství či ISPA v resortu životního prostředí, kde si už nyní centrální orgány budují předpolí pro další budoucí nepostradatelnost při posuzování či rozhodování pro financování projektů ze zdrojů EU, ať už ze strukturálních, nebo přestrukturálních fondů. Přitom by to do budoucnosti měly být právě a výhradně volené samosprávné orgány, a ne jejich umělé, různě klíčované a za státní asistence vznikající orgány. Aspektů by zde mohlo být i více. Je tady aspekt historického vývoje, aspoň přibližná česko-moravská hranice, je tady otázka vůle občanů, vznikají různé petice, o kterých už byla řeč, o tom, kdo chce kam patřit apod.
Nicméně při předběžných jednáních s řadou z vás jsme slyšeli, že 14 krajů je sice nesmysl - hovořil o tom i pan kolega Výborný - ale už do toho raději nesahat, že to zbrzdí přípravu reformy státní správy, už do toho byly investovány peníze apod. K tomu několik poznámek.
V první řadě bych se zeptal, kde se vzaly peníze, které už byly investovány do krajů.
Na druhé straně pokud jde o brzdění reformy státní správy, i dle názoru ministra vnitra, který zde byl řečen na posledních jednáních, změna budoucích orgánů nezbrzdí přípravu reformy, může probíhat paralelně a v podstatě na tom až tak moc nezáleží. Je to zase spíše otázka politická, že tímto argumentem tady někdo přesvědčuje.
Je to na příští desítky let poslední možnost v současné době v podstatě rozhodnout o přiměřeném počtu krajů pro ČR s ohledem na její velikost, s ohledem na různá kritéria pro velikost samosprávných regionů v EU i s ohledem na ufinancovatelnost jejich zřízení a následné provozní náklady. Pustíme-li tento návrh do druhého čtení, lze samozřejmě návrh upravit tak, aby byla respektována letitá problematika např. mezi městy Ústí nad Labem a Libercem, Hradcem Králové či Pardubicemi, případně s Olomoucí. I redukce např. na 11 krajů nás přiblíží předběžné velikosti v EU pro regiony, to je - ze zatím v ústavním zákoně zakotvené velikosti kraje o průměrném počtu 730 000 obyvatel se dostáváme např. při 11 krajích na 930 000, čímž se blížíme k jednomu milionu, který EU uznává jako přiměřený.
Do budoucna by se tím odstranila potřeba nevolených orgánů nad samosprávnými kraji, a tím i vyvolaná potřeba participace státních úředníků v umělých orgánech veřejné správy nad krajskými samosprávami.
Závěrem, dámy a pánové, mi dovolte říci, že rozhodnutí zřídit krajské či regionální samosprávy je správné systémově i v mezinárodním kontextu.
***