(18.20 hodin)
(pokračuje Motejl)
Dále po rozhodnutí o povolení obnovy řízení ze 3. 11. 1969 pod stejnou spisovou značkou vznesl obvinění pro uvedené trestné činy proti témuž Antonu Mallothovi. Anton Malloth byl tedy obviněn z toho, že od roku 1940 až do 9. května 1945 se podílel v bývalé policejní věznici pražského gestapa, v Malé pevnosti Terezín, na mučení a zavraždění odbojových pracovníků, válečných zajatců, Židů a jiných osob v této pevnosti vězněných. Byly přesně specifikovány jednotlivé skutky. Šlo celkem o 37 skutků převážně popisujících úmyslné usmrcení osoby vlastním jednáním nebo ve spolupachatelství. Během vyšetřování byly opatřeny svědecké výpovědi z materiálů mimořádných lidových soudů z období 1945 - 1948, protože převážná většina tehdy vyslechnutých osob mezitím již zemřela a nemohla být proto znovu vyslechnuta.
Dále byly v průběhu tohoto řízení - hovořím stále o řízení, které probíhalo v letech 1967 až 1969 - výslechy i žijících svědků, z nichž ovšem většina i přes značný časový odstup popisovala konkrétní případy jednání obviněných a jednotlivé dozorce identifikovali. To se týkalo i obviněného Antona Mallotha, který v tomto řízení je trochu paradoxně a nesmyslně zmiňován a uváděn v počeštěné formě křestního jména jako Antonín Malloth. Sama tato skutečnost, zdánlivě zcela okrajová, při mezinárodních jednáních může mít hlubší a dalekosáhlejší význam, než který se na první pohled podává.
Tenkrát celá skupina dozorců v Malé pevnosti se nacházela v době trestního řízení za hranicemi našeho státu, především v tehdejší NSR, a nebylo možno pro jejich nepřítomnost věci náležitě objasnit. Proto byl vypracován tehdejší Generální prokuraturou ČSSR tzv. pamětní spis, který byl předán sekretariátu československé vládní komise pro stíhání nacistických zločinců k postoupení do tehdy NSR. V návaznosti na to bylo potom 7. března 1972 podle § 183 odst. 1 písm. a) trestního řádu trestní stíhání proti všem obviněným přerušeno a tento stav do současné doby se nezměnil.
Pokud jde o trestní řízení vedené v NSR, resp. Spolkové republice Německo, státní zastupitelství v Dortmundu vedlo celkem třikrát proti obviněnému Mallothovi a dalším osobám trestní stíhání. Stíhání bylo vedeno pro různé skutky, avšak ve všech třech případech bylo posléze státním zástupcem zastaveno. Mám tím na mysli rozhodnutí jednak z 23. dubna 1979, ze dne 17. ledna 1990 a poslední vámi zmiňované a poměrně dost mediálně známé rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z 1. dubna letošního roku. Tímto posledním rozhodnutím došlo k zastavení trestního stíhání z toho důvodu, že se nepodařilo prokázat orgánům prokuratury SRN, že by se Anton Malloth dopustil jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako trestný čin vraždy. Státní zástupce v Dortumundu se totiž domnívá, že pokud není prokázán takovýto trestný čin a jde pouze o usmrcení z nedbalosti, bití, urážky nebo týrání jiného druhu, nejde o trestný čin, který by nepodléhal promlčení. Připouštím, že nepřihlíží k tomu, že i jediný čin nebo určitý komplex takových mírnějších jednání by nepochybně mohl být zločinem proti lidskosti, který promlčení nepodléhá. Přitom ovšem je třeba uvést, že Německo není členskou zemí Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti z 26. listopadu 1968 a článek 25 Ústavy SRN o nutnosti respektovat pravidla mezinárodního práva se dá vykládat různým způsobem.
Jinak řečeno, jiná jednání než vražda jsou podle názoru německého státního zástupce jako obecné kriminální trestné činy promlčena. Nad rámec tohoto hodnocení z předběžného překladu zastavovacího rozhodnutí vyplývá, že jeden ze skutků popisovaných v usnesení by podle našeho práva mohl být kvalifikován jako trestný čin vraždy podle § 219 našeho trestního zákona, ačkoli podle německého práva takto kvalifikován není.
Ke způsobu rozhodování státního zástupce v Dortmundu podotýkám, že zastavení trestního stíhání státním zástupcem v průběhu přípravného řízení není považováno v SRN na rozdíl od nás a naší právní úpravy za věc pravomocně rozhodnutou, a proto může být v řízení kdykoli pokračováno i bez zrušení předcházejícího rozhodnutí o zastavení právní pomoci. Jedná se tedy o situaci, která odpovídá našemu ustanovení § 159 platného trestního řádu o odložení věci.
Je ovšem obtížné zvolit správnou metodu, která by nyní k pokračování řízení německou stranu donutila. Porovnávání důkazů provedených u nás s důkazy provedenými v Německu není aktuálně možné, protože stále nemáme k dispozici kompletní, velice rozsáhlý příslušný spis německé strany, o jehož zaslání, resp. zapůjčení jsme požádali.
Další otázkou, která je v této věci více než relevantní, je otázka možného vydání Mallotha do České republiky a s ním spojovaný problém jeho státního občanství. Podle aktuálních zjištění získávaných zejména spoluprací s konzulárním oddělením zastupitelského úřadu ČR v Bonnu - je to zpráva z 5. října 1999 - se stav v otázce určení občanství jmenovaného nezměnil. Jinak řečeno, po vyhoštění Mallotha z Itálie v roce 1949 proběhlo ohledně jeho občanství následující řízení.
Nejprve obecní úřad v Pulachu, což je místo současného pobytu Antona Mallotha, mu odňal průkaz totožnosti. Malloth se odvolal k zemské radě jako druhé správní instanci, ta rozhodnutí o odnětí potvrdila. Anton Malloth podal žalobu u správního soudu v Mnichově. Ten řízení posléze zastavil, když bylo zjištěno, že průkaz totožnosti Mallotha mezičasem ztratil platnost, resp. že proběhla jeho platnost, přičemž otázku státního občanství Antona Mallotha v tomto řízení neřešil. Anton Malloth potom u správního orgánu v Pulachu podal žádost o vydání nového občanského průkazu totožnosti. Tato žádost mu byla zamítnuta. Potom se odvolal k zemské radě, která rozhodne - říkám v budoucím čase - s největší pravděpodobností tento nebo příští týden. Dá se předpokládat, že rozhodnutí správního orgánu v Pulachu potvrdí. Dá se rovněž předpokládat, že bude následovat Mallothova žaloba ke správnímu soudu v Mnichově o přezkoumání pravomocného rozhodnutí správního orgánu o nevydání průkazu totožnosti státního příslušníka SRN.
Musím vyslovit uspokojení a uznání, že naše velvyslanectví v Bonnu nadále tuto záležitost sleduje a že nás průběžně informuje. V každém případě se ovšem domnívám, že je obtížné již nyní konstatovat, že absolutně Malloth není státní občan SR, a tedy že se na něj nevztahuje všeobecně uznávané pravidlo týkající se nevydávání vlastních státních příslušníků.
***