(10.10 hodin)
Poslankyně Miroslava Němcová: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, jak předkladatel zmiňuje v důvodové zprávě k tomuto návrhu zákona, vycházel z věcného záměru novely zákona o pojišťovnictví, schváleného usnesením vlády v listopadu 1997, tedy ze záměru, který počítal pouze s novelou zákona, nikoliv s návrhem nového zákona. Přestože je zde zdůrazněno, že i přes obsažnost změn je předložený návrh v souladu se schváleným věcným záměrem, jako zpravodajka mám k tomuto tvrzení některé výhrady. Vyhnu se poznámkám technicky legislativním a budu se věnovat pouze závažným okruhům, které by v tuto chvíli měly být zmíněny.
První z nich se týká § 13, který řeší otázku technických rezerv pojišťoven a zajišťoven. Domnívám se, že uvedený výčet těchto technických rezerv nemůže být taxativní a pojišťovna by měla mít možnost v závislosti na charakteru provozované činnosti a na vývoji pojistných produktů vytvářet i jiné druhy technických rezerv, např. v souvislosti s pojištěním odpovědnosti z provozu vozidla, nové pojistné produkty s vracením části pojistného, např. úrazové pojištění, pojištění vážných chorob apod. Způsob tvorby a užití jiných rezerv by podléhaly schválení Ministerstvem financí a jejich režim by měl stejná pravidla, která platí pro všechny technické rezervy. Bude tak upřesněno znění dosavadního zákona v § 14 odst. 3, který s těmito jinými rezervami počítal, a navíc zavedení jiných rezerv je i v souladu s článkem 26 směrnice EHS č. 91/674.
Dalším takovým trochu bolavým místem je § 22, který řeší solventnost pojišťoven a zajišťoven a týká se umístění části technických zdrojů. Obávám se toho, že poskytnutí výjimky z povinnosti umístit část technických zdrojů v České republice pro organizační složky pojišťovny se sídlem na území členských států Evropské unie zakládá nerovné zacházení v rozporu s mezinárodními smlouvami. Tato nerovnost je v současné době o to závažnější, že Česká republika není dosud členem Evropské unie. Vzniká rozdílný režim, v němž se budou pohybovat pojišťovny se sídlem v Evropské unii nebo ty, které mají sídlo mimo Evropskou unii.
§ 24, který řeší účetnictví, přináší problém, který může být zásadní pro fungování pojišťoven. Týká se zejména problematického ustanovení odst. 4, který si dovolím citovat: "Ministerstvo je oprávněno požadovat kdykoliv v průběhu činnosti pojišťovny nebo zajišťovny ověření auditu auditorem, kterého určí ministerstvo, jestliže existují důvody zpochybňující správnost původního auditu nebo to vyžadují zhoršené výsledky hospodaření pojišťovny nebo zajišťovny. Náklady auditu nese pojišťovna nebo zajišťovna. Ministerstvo hradí náklady pouze tehdy, jestliže tento audit nepotvrdí důvody, pro které ministerstvo zpochybnilo správnost původního auditu."
Problém vidím zejména v tom, že auditorských firem je velké množství, a postrádám v souvislosti s tímto ustanovením v příloze seznam těch, které by na základě tohoto zákona a přesně daných kvalifikačních předpokladů v oblasti pojišťovnictví mohly tyto audity vykonávat, a také vymezení těch, které by z různých, i kolizních důvodů takovou činnost vykonávat nesměly. Otázkou je, zda lze souhlasit s tím, aby náklady auditu nesla pojišťovna nebo zajišťovna, a nikoliv např. původní auditorská firma, která vykonávala původní audit. Jakou zodpovědnost za práci jiného subjektu, v našem případě původního auditora, nese objednavatel auditu, neprokáží-li se skutečnosti potvrzující jeho pochybení?
§ 26 a § 30, které se týkají kontrolní činnosti ministerstva a nucené správy, mají jednu shodnou okolnost, nebo obsahují něco, čím jsou si podobné, a to je problematická ustanovení, jejichž kladné působení se může projevit pouze za předpokladu, že bude u všech členů kontrolní skupiny garantována odborná kvalifikace a erudice, daná zkušenostmi plynoucími z práce právě v pojišťovnictví. Je třeba mít na zřeteli dvojí základní činnost kontrolorů, to je jednak udělování licencí subjektům na poli pojišťovnictví, jednak činnost kontrolní. Z obou těchto činností vyplývá základní odpovědnost kontrolora vůči stavu celé této sféry.
V § 32 nacházíme závažná ustanovení, která se týkají převodu pojistného kmene. Není zde uvedena jasná vazba pojistného kmene na technické rezervy. Tyto rezervy musí být převáděny s pojistným kmenem, jinak budou převedeny pouze uzavřené pojistky, nikoliv však finanční prostředky, tedy technické rezervy na jejich krytí. Nikde také není řečeno - a to si myslím, že je podstatné - jak bude postupováno v případě, že o převod pojistného kmene nebude mít nikdo zájem. Jak tento zájem podpoří Ministerstvo financí?
Otázky vzbuzuje také § 35, který v odst. 3 říká: "Za porušení ostatních povinností stanovených tímto zákonem může ministerstvo uložit fyzické nebo právnické osobě pokutu až do výše 1 mil. Kč. Považuji tuto formulaci až za nebezpečně obecnou, nerozlišující porušení drobné od závažného. Přesně tato porušení nespecifikuje, neexistuje ani sazebník pokut. Uděluje se zde široká kompetence rozhodujícímu orgánu, aniž by byly vymezeny a přesně definovány parametry rozhodovacího procesu.
Také v § 36 se obávám, že postrádám ustanovení, které by řešilo např. otázku toho, co se stane s technickými rezervami, dojde-li k fúzi, tedy k zániku pojišťovny bez likvidace. Musí zde být opět jednoznačně řečena vazba pojistného kmene a technických rezerv.
§ 42 se týká rozdělení univerzálních pojišťoven na ty, které budou moci provozovat pojišťování životní, a ty, které budou moci provozovat pojišťování pouze neživotní. Domnívám se, že nelze souhlasit se záměrem, že současné univerzální pojišťovny bude nezbytné do stanovené doby rozdělit na životní a neživotní, popřípadě jednu z těchto činností ukončit. Není to ani požadavek směrnic EHS, které předpokládají kromě rozdělení i další existenci univerzálních pojišťoven při oddělené správě a účetnictví. Rozdělení na pojišťovnu provozující životní a pojišťovnu provozující neživotní pojištění je spojeno s nepřiměřenými náklady těchto pojišťoven, které se mohou promítnout i do finanční stability menších pojišťoven, přičemž následky takové nestability ponese vždy klient. Evropské směrnice sice umožňují obě řešení, ovšem existuje několik důvodů, proč tyto pojišťovny v ČR nedělit.
Prvním důvodem je zvýšení nákladů na činnost pojišťovny. Druhým důvodem je fakt, že není třeba dělit pojišťovnu, která se jako univerzální osvědčila a funguje bez problémů. Byl by to zbytečný zásah do činnosti tohoto subjektu, do pojišťovny, která spojením prokazuje svoji velikost, a tím i konkurenceschopnost v návaznosti na vstup ČR do Evropské unie.
Je třeba zdůraznit, že ve světě existuje řada univerzálních pojišťoven. Zároveň neexistují podle analýz Evropské komise důkazy o tom, že by specializovaný systém mohl v praxi poskytnout pojistníkům majícím uzavřené životní pojišťění větší ochranu než u univerzálních pojišťoven. Je proto otázkou, zda v budoucnosti zůstane v Evropské unii zachováno omezení pro zakládání nových univerzálních pojišťoven či pro zakládání tzv. univerzálních poboček atd.
Také chci zmínit jednu věc, a to, že zákon neřeší a ani nepředpokládá situaci, že některý ze subjektů koupí např. veřejně obchodovatelné akcie pojišťovny, stane se jejím vlastníkem, ale tyto akcie koupí jako investici, a nikoliv jako účel svého budoucího podnikání a provozování pojišťovnické činnosti.
***