(12.10 hodin)
(pokračuje Grégr)
Své vyjádření k této záležitosti včetně příslušných dokumentů jsem poskytl ČTK, ale ke zveřejnění došlo pouze v deníku Právo. Přitom vykonstruování a politický aspekt mého obvinění s následnou vazbou v roce 1970 mohu prokázat vyjádřením Generální prokuratury České republiky, odbor dozoru v trestním řízení a vyšetřování, ze dne 2. října 1991. Mohu prokázat mé zařazení do "Jednotné centrální evidence představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní". Mohu prokázat, že na mě byly vedeny dva "svazky NO", tj. nepřátelská osoba, na správě StB, čímž jsem byl ve smyslu zákona 87/1971 Sb. z práce v důsledku politické perzekuce vyhozen, že mi byl odebrán cestovní pas, že jsem byl degradován, domovní prohlídky, že jsem byl rovněž jedním z prvních signatářů Několika vět. Mohu uvést řadu dalších dokladů o svých konkrétních postojích v této době i v době předcházející.
Přesto jsem nikdy neviděl krvavě a nestal se ze mě fanatik. Musím se útrpně usmát, kdy mě hodnotí nebo mají za úkol mě hodnotit lidé, kteří v té době nosili ještě krátké kalhoty nebo v té době bez problémů vystudovali, někdy i redaktoři, kteří s minulým režimem spolupracovali. Komunističtí normalizátoři se jistě mohou potrhat smíchy, že to, co se jim nepodařilo v době normalizace - zdiskreditovat moji osobu - se daří v zemi, která si říká demokratická.
Protože mám zkušenosti, jak se s informacemi, s fakty dá manipulovat, podporuji propuštění tohoto návrhu zákona do druhého čtení. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane ministře. Nyní uděluji slovo místopředsedovi vlády Egonu Lánskému.
Místopředseda vlády Egon T. Lánský: Pane předsedající, vážená vládo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, kdyby nic jiného, tak dosud probíhající diskuse mě přesvědčila o užitečnosti návrhu zákona, který právě diskutujeme. Je to totiž opravdu diskuse užitečná a dobrá. Přesvědčila mě o tom celá řada diskutujících a zdaleka ne jen z levicového tábora.
Chtěl bych poukázat na to, že jako tak často v legislativě a v právním státě jde v tomto případě o zajištění dvou práv - práva na svobodu projevu a práva na ochranu osobnosti. Jde také o to, že je třeba pochopit, že více práva, a nikdo z nás jistě nebude pochybovat - předpokládám, že ani kolegové novináři, ostatně sám jsem také novinář - že více práva musí znamenat také více odpovědnosti. Jde tedy o použití a případně o zneužití té svobody, která je svobodou projevu a která podle jednoho z předřečníků má být absolutní.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Promiňte, pane místopředsedo. Chtěl bych poprosit všechny kolegy, kteří hovoří, aby tuto svoji činnost ukončili, přerušili nebo přenesli mimo tento sál, aby bylo možno ukončit projednávání tohoto bodu. Děkuji vám za pochopení.
Místopředseda vlády Egon T. Lánský: Zaslechl jsem zde poukazy na Švédsko, případně na Skandinávii a jiné západní země, ve kterých jsem náhodou delší dobu žil a působil jako novinář. Ano, je pravdou, že ve švédském tiskovém zákoně - který je mimochodem nejstarším na světě, pochází z 18. století - chybí celá řada zmínek, např. zmínka o právu na odpověď. Rád bych ale poukázal, že ve Švédsku Svaz novinářů a Svaz vydavatelů si vytvořily vlastní etický kodex a vlastní instituci veřejného ombudsmana tisku a médií, která sama kontroluje na základě jednoduchého procesu, ve kterém každý jednotlivec se může přihlásit, když se cítí poškozen tiskem nebo médii, která sama rozhoduje podle svého etického kodexu, a nikdo, žádné tiskové nebo mediální instituce se ještě nepokusily rozhodnutí tohoto institutu ombudsmana, který není státní, ale soukromý, kterého si určili sami vydavatelé a novináři, zpochybnit. Tudíž nic takového jako tiskový zákon v tom smyslu, v jakém o něm diskutujeme zde dnes, nepotřebují.
Slyšel jsem také poukaz na to, že existují země, kde tento zákon vůbec neexistuje. Ano, taková země existuje. Rád bych připomněl, že má několikasetletou tiskovou tradici a také několikasetletou tradici nepsaných zákonů. Ta země nemá mimochodem ani ústavu.
Chtěl bych poukázat na to, že v této zemi žijeme v roce šest, případně možná v roce deset. Ale každopádně - a nyní se odvolám na jednu novinovou citaci, která mě pěkně roznesla na kopytech - se znovu přihlásím ke svému citátu: demokracii, úplnou demokracii zde ještě dosud nemáme. Co máme, dámy a pánové, je naprostá svoboda projevu. A to máme od samého začátku po listopadu 1989. Jsem nešťastný, když vidím, že v profesi, která je také moje, tato svoboda je často také zneužívána - zdůrazňuji často a také - protože nikoli vždy a nikoli pouze.
Chtěl bych poukázat na to, že u nás existují dodnes novináři, kteří vůbec postrádají vzdělání, nikoli jenom novinářské, ale jakékoli, a kteří se dokonce ohánějí jakousi předností, faktem, že "nemají vejšku". Rád bych řekl, že to není nic, čím je třeba se vychloubat, a už vůbec ne v této profesi, která si vyžaduje obrovskou osobní zodpovědnost.
Dovolte mi, abych připomněl, že jsem byl dost dlouho novinářem ve svobodných zemích. Nikde nepamatuji, že by mě kdy kdo obvinil ze zneužívání informací, z urážek, ze šíření nepravdivých či zkreslených informací. Mám také pochopení pro svobodu projevu. Nicméně dovolím si jako praktik zpochybnit několik bodů, ba nepravd, které zde třeba omylem zazněly.
Například jsem se dozvěděl, že novináři jsou pro informaci a na straně veřejnosti proti politikům. Dovolte, dámy a pánové, abych poukázal, že toto je naprostý nesmysl. Novináři jsou samozřejmě pro informaci veškeré veřejnosti, nikoli na obranu kohokoli, nikoli na straně veřejnosti proti politikům, ale jedině na straně práva všech proti zneužívání tohoto práva kýmkoli, tedy nejen politiky, ale také novináři. Je mi líto, že to od novinářů slyším tak málokdy. Měli by možná sami dbát o čistotu své vlastní profese.
***