(11.50 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Ano, je to pravda, ale na druhé straně se příliš často posunuli do role soudců o tom, co je nebo není pravda, co je nebo není morální. Myslím si, že se poněkud dostali v tomto průběhu diskuse nad společnost. Zapomíná se, že jsou věrným obrazem společnosti, že nejsou ani o nic lepší, ani o nic horší, a nemohou tudíž si osobovat právo být jakýmsi neodvolatelným soudcem nad osudy lidí, stran a hospodářských subjektů. Velice často jsme viděli i zásahy do volné soutěže hospodářských subjektů, do politického života v takovém smyslu, že to hraničilo s údery pod pás.
Rád bych se připojil i k mínění některých předřečníků, např. kolegy Zahradila, na adresu některých příspěvků v této diskusi. Myslím si, že právě jsme svědky kolikrát v tomto politickém diskursu, do kterého zasahují média, jakési politické postmoderny, kdy tolik nezáleží na obsahu sdělení nebo na tom, zda vůbec je nějaký obsah sdělení, ale pouze na té formě, která se znovu a znovu opakuje, vnucuje divákovi, vnucuje čtenáři. A na tom některé subjekty, mám na mysli především Unii svobody, prakticky dlouhou dobu parazitují.
Kolega Mlynář, který zde velice plamenně hovořil jazykem, který odsuzuje návrh zákona jako zásah do velice těžce nabyté svobody, myslím si, že přehlíží i chování jeho vlastního periodika, které dlouhou dobu řídil. Já mohu říci, že týdeník Respekt je periodikem, ke kterému mám despekt na základě vlastní zkušenosti, protože normální, jako třeba legislativa v řadě zemí a zejména v Británii, kterou jsem tady zmiňoval, je zachování kontextu. To je požadavek číslo jedna. Jestliže užívám nějaké informace, jestliže ji vyčlením, je povinností novináře zachovat kontext. A zde jsme byli svědky velice často toho, že kontext byl deformován, byl vytrhován. Tak tomu je i u řady televizních pořadů, které byly stříhány, nebo rozhlasových pořadů, kde vlastně se bez jakéhokoli zvážení novinářské etiky měnil kontext za účelem - tedy z toho příslušného politika či vědce, účastníka nějaké debaty o daném aktuálním společenském tématu, byla prostě snaha učinit pitomce.
Myslím si, že také jsme svědky toho, jak funguje virtuální realita i na různém chování médií k politikům. Například nejpopulárnějším politikem za bouřlivého souhlasu médií na začátku roku 1993 byl pan ministr Stráský, následně ministr průmyslu Dlouhý, a raději nebudu pokračovat dál, protože nechci naznačovat konec právě těch současných nejpopulárnějších politiků.
Myslím si, že novináře není třeba démonizovat, ale také není nutné se podřizovat tyranii virtuální reality, není nutné se podřizovat, řekl bych, pravidlům, která vznikla zcela spontánně a která nemusí mít oporu skutečně ve veřejném mínění. Ukazuje se, že ne vždycky existuje pouze to, co je ve světě médií, a že jestliže např. vznikne akce, která je spojena s určitým solidárním zájmem, ti lidé si jednoznačně vymohou, že i do toho světa médií se dostanou.
Ještě bych se chtěl zmínit o jedné záležitosti. Do jaké míry média jsou nástrojem komunikace, porozumění, určitého slaďování společenských zájmů, regulace konfliktů, tedy všech těch produktivních záležitostí, pro které jsou vážená, pro které jsou v demokratických společnostech respektovaná a podporovaná, anebo do jaké míry média jsou nástrojem společenské kontroly, kontroly veřejného mínění. To je spor, který se váže celými dějinami dvacátého století od doby, kdy Walter Lippman právě apeloval na média jako na nástroj kontroly, tak aby se prý na uzdě udrželo zdivočilé stádo, kterým mínil tento novinář a poradce řady amerických politiků právě většinu společnosti.
Měli bychom náš zákon, který projednáváme, ve druhém čtení uzpůsobit tak, aby byl podporou toho prvního, tzn., aby byl nástrojem komunikace, porozumění a - chcete-li -produktivní regulace konfliktů, a ne aby byl nástrojem kontroly veřejného mínění.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. Na závěr jsem ponechal s laskavým porozuměním členů vlády, kteří jinak mají přednostní právo vystoupit, blok členů vlády, který zahájí svým vystoupením předseda vlády pan Miloš Zeman, po něm se připraví ministr průmyslu a obchodu pan Grégr.
Předseda vlády ČR Miloš Zeman: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci, návrh tiskového zákona lze interpretovat ze dvou krajních úhlů. První úhel zní: tento zákon zavádí cenzuru. Pokud by tomu tak bylo, tak podle mého názoru je nezbytné tento návrh zákona odmítnout. Druhý názorový úhel zní: tento návrh zákona zavádí právo na odpověď. Pokud by tomu tak bylo, tak podle mého názoru je zapotřebí tento návrh přijmout.
Co se týče první, tedy cenzurní interpretace, chtěl bych připustit, že cenzura se týká pouze těch tiskovin s prokazatelně rasistickým obsahem, s obsahem pornografického charakteru, prostě to, co už dnes v podstatě zakazuje trestní zákon. Proto bych se soustředil pouze na otázku práva na odpověď a chtěl bych se pokusit vyvrátit některé argumenty, které se proti tomuto právu vznášejí.
První a nejčastěji citovaný argument, vážení kolegové a kolegyně, zní tak, že kdyby právo na odpověď bylo prosazeno, noviny budou zahlceny články grafomanů. Chtěl bych vás poprosit, abyste si uvědomili, že novináři neútočí na grafomany, alespoň jsem se s takovým novinářem v životě nesetkal. A jestliže novináři na grafomany neútočí, tedy grafoman ani nemá právo na odpověď, a nemůže tedy svou odpověď publikovat.
Domnívám se, že situace je zcela jiná, a rád bych se ji pokusil velmi stručně popsat. V této společnosti existují dva typy politických sil. První, který svoji legitimitu získává ve svobodných volbách, a musí se tedy ucházet o důvěru občanů jako voličů. Druhý typ politické síly je ten, který žádnou legitimitu tohoto typu nemá, ale který je o to ochotnější, protože mu nic jiného nezbývá, vytvářet prostřednictvím kuloárních intrik různé politické kombinace, vyvolávat mediální kampaně a antikampaně, aniž by byl kýmkoli kontrolován. Myslím si, že zde vzniká situace, kdy čeští novináři, a já bych nechtěl zobecňovat, protože si uvědomuji značné rozdíly mezi nimi, propadli jistému pocitu sebevědomí, které není příliš zdůvodněno.
***