(9.10 hodin)
(pokračuje Gross)
Nyní tedy registruji, že ministr průmyslu a obchodu stahuje svoji přihlášku, a v okamžiku, až bude chtít vystoupit, tak se přihlásí a v souladu s jednacím řádem dostane slovo. V duchu té procedury, kterou jsem před chvíli navrhl, a nezaznamenal jsem proti ní odpor, bych navrhoval nejprve dát slovo místopředsedovi sněmovny Ivanu Langrovi, poté paní poslankyni Vlastě Parkanové, protože byla dříve písemně přihlášená nežli pan kolega Mlynář, poté panu kolegovi Mlynářovi a pak paní kolegyni Dostálové, neboť to všechno jsou řečníci pověření přednést stanovisko poslaneckého klubu. Zpravodaj má také přednostní právo v rozpravě. Vidím pana zpravodaje - pane kolego, nyní pouze k proceduře. K proceduře vystoupí zpravodaj pan kolega Talíř.
Poslanec Jaromír Talíř: Pane předsedající, já jsem chtěl jenom připomenout, že jsem ve své zpravodajské zprávě nepřednesl návrh na usnesení a požádal jsem, abych ho mohl přednést na začátku obecné rozpravy.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Je to stejný problém, protože zpravodaj má právo přednostně vystoupit podle § 58, ale jelikož vidím v tuto chvíli rezignované mávání rukou místopředsedou sněmovny, poprosím pana kolegu Talíře, aby mohl učinit proceduře zadost a v rozpravě přednést svůj návrh usnesení. Prosím, pane zpravodaji.
Poslanec Jaromír Talíř: Děkuji vám za slovo a za pochopení. Vážené kolegyně, vážení kolegové, ve smyslu zpravodajské zprávy, kterou jsem zde v pátek přednesl a v souladu s § 90 odst. 2 jednacího řádu bych navrhl vrátit předlohu navrhovateli k dopracování. Velice stručné odůvodnění: Já jsem přesvědčen, že tiskový zákon by měl bych schválen, ale možná v jiné předloze. Děkuji za pochopení.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu zpravodajovi. V otevřené rozpravě v tuto chvíli vystoupí místopředseda sněmovny Ivan Langer, připraví se paní poslankyně Vlasta Parkanová. Prosím, pane kolego.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Vážený pane předsedající, pane předsedo, členové vlády, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych se zúčastnil obecné rozpravy k tomuto bodu jako jedna dvousetina tohoto zákonodárného sboru i jako předseda stálé komise Poslanecké sněmovny pro sdělovací prostředky, tedy jako člověk, který se problematikou médií již nějakou dobu zabývá.
Ve svém vystoupení bych se chtěl zamyslet nejprve nad obecnými souvislostmi, které mají vazbu na tento zákon, a poté také nad jednou konkrétní věcí, jedním konkrétním institutem, který obsahuje zmíněná předloha zákona.
Jako člověk, který se hlásí k liberálnímu vidění světa, nejsem a nemohu být zastáncem regulačních zásahů do života a soukromí občanů, a pokud ano, tak pouze v přesně definovaných případech, tedy kdy stát vynucuje dodržování právního řádu a plnění uzavřených smluv mezi jednotlivci, případně regulace, kdy stát ochraňuje svobody jednotlivých občanů, jednotlivých individuí. Tento postoj se logicky promítá i do podoby tzv. mediální legislativy, neboť diskuse o mediální legislativě, včetně tiskového zákona, není ničím jiným než diskusí o míře vlivu veřejného práva na právo soukromé, o míře zasahování státu do soukromí osob, ať již právnických, či fyzických.
Je třeba podle mého názoru hned na úvod připomenout, že svět médií není ve své podstatě ničím jiným než obchodní činností, jejímž cílem je vydělat peníze. Na tom není nic špatného. Je to logický a smysluplný a v tržní ekonomice naprosto pochopitelný cíl. Kdyby tato činnost k dosahování zisku nevedla, jen stěží bychom byli svědky existence tolika soukromoprávních subjektů v oblasti tisku, rozhlasu a televize.
Jakkoli je tento fakt logický, často se na něj zapomíná a já jej úmyslně z tohoto místa všem připomínám, neboť mám pocit, že se na něj zapomíná spíše úmyslně než náhodou, jako by se osoby dotčené styděly o něm hovořit, jako by se styděly připomenout, že jsou ve světě médií především proto, aby vydělaly peníze. Ba co hůře, často je tento skutečný cíl dosahování zisku zahalován do vzletných frází o tom, že média jsou tady pro občany a pro nic jiného, že jsou hlídacím psem demokracie apod.
Není to pravda. Svět médií je především - a podotýkám, že nikoli výhradně, ale především - světem byznysu, který se jen díky některým svým specifikům odehrává vedle obecných obchodních pravidel, částečně i podle pravidel specifických. Je to svět, jehož hnacím motorem - a jak jinak - je být úspěšnější a lepší, než je konkurence, přičemž měřítkem úspěšnosti nebo měřítkem kvality je míra sledovanosti, poslechovosti, výše nákladů a kritériem úspěšnosti je pak velikost dosaženého zisku.
Svět médií je tedy světem soukromoprávních vztahů, do kterého - a to podotýkám, spíše kvůli technologickým omezením než kvůli čemukoli jinému - zasahuje stát, a to svými instrumenty práva veřejného.
Základ diskuse nad mediální legislativou coby specifickými pravidly v této oblasti by se tedy měl odehrávat v hledání definice míry zasahování státu do ní. V hledání míry regulace jednotlivých druhů médií. A je pochopitelné a logické, že míra zásahů státu se bude lišit podle typů médií, resp. podle stupně omezení existence svobodné soutěže mezi jednotlivými subjekty.
Je logické, že tam, kde je volná soutěž omezena díky technologickým možnostem, bude míra regulace vyšší - hovořím např. o celoplošném televizním vysílání - zatímco tam, kde taková omezení prakticky neexistují, není žádný důvod pro regulaci, teď mám na mysli třeba vydávání periodického tisku, ke kterému může přikročit prakticky každý, pokud na to má dostatek finančních prostředků.
Myslím, že je důležité si uvědomit, že mediální legislativa dále není ve svém důsledku určena pouze těm, kteří v tomto světě médií žijí, nýbrž celé společnosti a každému jednomu občanu. Tiskový zákon, o kterém hovoříme, tedy není zákonem pro novináře a pro vydavatele, ale stejně tak i zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, který možná budeme projednávat později, ve svých důsledcích nedopadá jen na vlastníky a provozovatele rozhlasového a televizního vysílání. Myslím, že to je důležitá skutečnost, kterou bychom si měli uvědomit. Zjednodušeně řečeno, hovoříme-li o tiskovém zákonu, není to zákon pro novináře a o novinářích.
Zcela legitimní je podle mého názoru rovněž otázka, když už hovořím o regulaci, zda prostředkem regulace mají být speciální zákony, nebo zda by neměly být využity normy obecného charakteru, do nichž by se jednotlivá regulační opatření zařadila. Myslím, že to platí i o tiskovém zákonu. ODS svůj názor na "zbytnost" tiskového zákona, kolegyně Dostálová o něm bude hovořit. Tak jak jsem měl možnost vycítit touhy některých svých kolegů z jiných politických stran, i oni se k tomuto stanovisku, zřejmě většinovému přikloní.
Tolik obecné zamyšlení a nyní mi dovolte, když hovoříme o tiskovém zákonu, abych se v tomto vystoupení zamyslel nad jedním institutem, který je v této normě obsažen a který rozpoutal velmi vášnivou polemiku. Tímto institutem je právo na odpověď.
Začnu položením otázky: Co to je právo na odpověď? Jedna skupina osob, která se účastní diskuse, tvrdí, že je to omezení svobody tisku, zatímco druhá hovoří o narovnání postavení dvou subjektů, o narovnání postavení těch, kteří o někom píší, s těmi, o nichž je psáno.
***