(10.40 hodin)
(pokračuje Patočka)
Zcela evidentně v působnosti tohoto zákona i jeho novely mi chybí zřízení nové instituce - já jsem si to dovolil nazvat státem uznaných znalců pro obor veřejné zakázky - jejich činnost by se týkala zakázek nad 20 milionů korun. Byly by to osoby adekvátní vůči účetním auditorům, prostě osoby odborně znalé, bez sklonu k ovlivňování, odpovědné, a jejich posuzovací a rozhodovací činnost by byla pod veřejnou kontrolou. Je asi zřejmé, že by se v menší míře potom vyskytovala různá podivná doporučení a rozhodnutí komisí a následně i - v uvozovkách - odpovědných zadavatelů. Myslím si, že zahrnutí úhrady za jejich činnost do nákladů soutěže o veřejnou zakázku by bylo jistě zaplaceno celkovými úsporami finančních prostředků čerpaných ze státního rozpočtu a zřejmě by to značně stabilizovalo celkovou úroveň cenových nabídek. Jsem si samozřejmě vědom toho, že ten, kdo chce něčemu pomoci, by se stal zřejmě i auditorem neregulérním.
Ještě bych měl další poznámku. Je známo, že mnohdy se vyhlásí soutěž o veřejnou zakázku, která se později zruší třeba v intencích zadávacích podmínek a v souladu se zákonem, kde je např. uveden nějaký definovaný přesný důvod. Reálné důvody zrušení soutěže ovšem mohou být objektivní, jak jsem řekl, v intencích zákona, ale i subjektivní. Z vlastních zkušeností vím, že to nastane - nebo nastává - v tom případě, když soutěž nevyhrál ten uchazeč, který by měl vyhrát, respektive zadavatel chce získat cenné obchodní a technické informace pro případné další nebo případná další kola soutěže.
Skutečností je, že nadále existuje rozpor mezi výsledkem soutěže o veřejnou zakázku, který je podmínkou pro případné poskytnutí dotace nebo půjčky žadateli ze státního rozpočtu, ale který nemá současně jisté - že tyto prostředky ze státního rozpočtu získá, ale podle podmínek tohoto zákona je povinen uzavřít smlouvu o dílo. Tento rozpor zřetelně ukazuje prvek významné nerovnováhy mezi zadavatelem a uchazečem o veřejnou zakázku.
Přestože je zřejmé, že předložená novela je převážně z dílny Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, podle mého názoru zůstává role Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v tomto novelizovaném procesu zákona o zadávání veřejných zakázek nadále pasivní. Podle mě je to určitý významný nedostatek v celém systému kontroly efektivního využívání finančních prostředků ze státního rozpočtu. Jenom okrajově bych chtěl říci, že rovněž touto novelou není zajištěno zneužití případných námitek proti rozhodnutí zadavatele od neúspěšných uchazečů.
Mám na mysli možnost uplatnění případné kauce, která by propadla ve prospěch příkladně zadavatele nebo Úřadu pro hospodářskou soutěž, a tím i ve prospěch příjmu státního rozpočtu, případně podání spekulativní, respektive neoprávněné námitky.
Kdybych to shrnul, tak bych chtěl asi říci - těžiště úpravy i v souladu se stanovisky zpravodajů jsou akceptovatelné převážně legislativně technické úpravy. Domnívám se, že úprava novely by měla zřetelněji upravit specifikum jednotlivých odvětví, zejména v oblasti technické dokumentace, v oblasti výkazů fyzických výměr, v oblasti odpovědnosti zadavatele za technickou dokumentaci a měla by akceptovat zřízení - jak jsem nazval - institutu nezávislých auditorů pro oblast veřejné zakázky s veřejnou kontrolou jejich činnosti, kteří by byli garantem kontroly nad efektivním vynakládáním finančních prostředků ze státního rozpočtu.
Pane předsedající, chtěl bych upozornit, že v podrobné rozpravě si dovolím předložit několik doplňujících a pozměňujících návrhů. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Třetím písemně přihlášeným do obecné rozpravy je pan kolega Rudolf Tomíček, kterému uděluji slovo, a připraví se pan poslanec Tomáš Kvapil.
Poslanec Rudolf Tomíček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové. Zákon o zadávání veřejných zakázek je jednotnou normou pro celou oblast činnosti zakladatelů. Tyto zakázky však mají svá specifika, která je nutné respektovat, a to buď formou prováděcích předpisů, nebo samostatnými paragrafy řešit, jinak bude tento zákon pouze vágní normou, která umožní zadavatelům postupovat podle své libovůle, protože povinnosti jsou řešeny zcela obecně a nekonkrétně.
Zákon v celém dosavadním znění umožňuje v souladu s psaným právem zadávání veřejné zakázky podle jiných zájmů, než je výhodnost nabídky, což je jeho základním nedostatkem. Je natolik volný, že i v případě dodržení všech zákonem stanovených povinností zadavatelů lze bez větší námahy uplatnit subjektivní zájmy a vybrat nabídku kteréhokoliv uchazeče jako nejvhodnější. Předložená novela na tom stavu nic zásadního neřeší a měla by být zejména v části týkající se hodnocení nabídek nepoměrně konkrétnější a jednoznačnější. Přiblížení této normy směrnicím Evropského společenství je nezbytné, ale v mnoha případech jde výhradně o formální stránku věci bez řešení konkrétních problémů a zdůvodnění, že je třeba tuto normu uvést do souladu s těmito směrnicemi, nemůže být obhajobou stávajícího stavu ani jediným důvodem.
V novele navržená povinnost zadavatele stanovit v podmínkách vyhlášených v Obchodním věstníku kritéria hodnocení, uvedená v sestupném pořadí podle stupně významu, je sice správná, ale není stanovena povinnost zadavatele definovat nebo kvantifikovat tento stupeň významu. Pokud tak bude zadavatel činit až v průběhu soutěže, může dojít k manipulaci s vahou, čili svým způsobem stupněm významu, což může výrazně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Má-li být celý průběh hodnocení transparentní a kontrolovatelný, jak několikrát zdůrazňuje důvodová zpráva, je nezbytné tento podstatný prvek zveřejnit už v podmínkách soutěže.
V praxi si velmi často tuto váhu určuje sama komise pro hodnocení a posouzení nabídek, a to zejména podle svých potřeb, nikoliv podle potřeb zadavatele. Celý způsob hodnocení zůstává i přes navrhovanou změnu naprosto nedokonalý. Zadavatel hodnotí nabídku nově podle ekonomické vhodnosti, přičemž vůbec není definováno, co to je. Při tomto způsobu hodnocení je uveden demonstrativní výčet kritérií, která jsou ekonomického charakteru, ale zákon nikde nezakazuje zadavateli, aby pro hodnocení použil i řadu jiných, v mnohém subjektivních kritérií. Na základě těchto kritérií, kde se výrazně prosadí subjektivní záměr zadavatele, může být vybrána i ekonomicky nevýhodná nabídka. Při této formulaci způsobu hodnocení lze bez porušení zákona vybrat i nejdražší nabídku. Cena nabídky nemůže být postavena na stejnou úroveň s ostatními kritérii, protože pak může být vyhlášena soutěž, kde bude 20 bezvýznamných kritérií, a cena bude uvedena jako poslední, nejméně významné kritérium - a přesto podle zákona bude vše v pořádku.
Opět je nutno zdůraznit, že zákon má optimalizovat vynakládání veřejných prostředků, takže nemůže cenu řadit na stejné místo, jako např. estetický charakter veřejné zakázky.
Rovněž volnost zadavatelů ve volbě způsobů hodnocení je diskutabilní, protože existuje mnoho způsobů, které při vhodném sestavení kritérií a použití vhodné metody hodnocení povedou k prosazování subjektivních zájmů. Bylo by vhodné zvážit, zda by v zákoně neměl být řešen i způsob hodnocení formy stanovení určitého způsobu. Potom by však mohlo jít o oblast diskutabilní, s mnoha názory. Domnívám se, že řešením by bylo stanovit povinnost zadavatele v podmínkách soutěže nebo v zadávací dokumentaci předávané uchazečům k vypracování nabídky, jakým způsobem bude hodnotit, aby následně měl každý uchazeč možnost provést kontrolu tohoto hodnocení. Bylo by možné namítnout, že tento údaj je uveden ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek, to je § 37. Ale opět jde o situaci, kdy je rozhodující prvek popsán až po jeho použití, a to může být účelově přizpůsobeno.
Problém v omezování účastníků otevírání obálek s nabídkami pouze na vybrané osoby je velmi značný. Má-li někdo ze zákona právo, tak vyvozuji, že ostatní právo nemají.
***