Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1998 – 2002

(14.50 hodin)

(pokračuje Buzková)

Budeme tedy opakovat hlasování pořadové číslo 63, a to v hlasování pořadové číslo 68. Rozhodneme znovu o návrhu pana poslance Kühnla.

Zahajuji hlasování pořadové číslo 68. Kdo je pro tento návrh pana poslance Kühnla? Kdo je proti tomuto návrhu?

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 68 tento návrh byl přijat, když se pro něj z přítomných 181 vyslovilo 91.

(Hluk v sále, předsedající zvoní zvonkem a vyčkává utišení atmosféry.) Paní poslankyně, páni poslanci, vyčkám ztišení atmosféry v sále. Samozřejmě moje upozornění o ztišení atmosféry v sále se týká i členů vlády.

Tím jsme projednali všechny body, které bylo možné projednat z bloku druhých čtení. Nyní se dostáváme k bloku čtení prvních.

Dalším bodem tedy je

Předložený návrh zákona jsme obdrželi jako sněmovní tisk 257. Z pověření vlády předložený návrh uvede ministr spravedlnosti Otakar Motejl, kterého prosím, aby se ujal slova, ale současně prosím všechny poslankyně a poslance, aby umožnili ministrovi mluvit a těm, kteří jej chtějí poslouchat, aby jej slyšeli.

Ministr spravedlnosti ČR Otakar Motejl: Paní předsedající, paní poslankyně, páni poslanci, vážená Poslanecká sněmovno Parlamentu České republiky, dovolte mi, abych vyjádřil určité vzrušení nad tím, že v této Poslanecké sněmovně mohu přednést úvodní slovo k tak zásadnímu návrhu, jímž je vládní návrh zákona o změně občanského soudního řádu a některých dalších zákonů.

Zásadní polohu tohoto návrhu zákona pochopitelně nespatřuji v jeho objemu, v tom, že vlastní návrh novely má 464 novelizačních bodů, i když tato skutečnost je úctyhodná. Onen zásadní význam spatřuji především v tom, že je prvním legislativním krokem v projektu reformy soudnictví, který už vláda předložila Poslanecké sněmovně.

Proč je nezbytné české soudnictví reformovat? Odpověď je vcelku snadná. Protože naše soudnictví není dokonale výkonné, není dostatečně rychlé, proto, že často chybí vymahatelnost práva. Civilnímu řízení, o němž dnes hovoříme, někdy trvá i léta, než soud o nároku rozhodne. Další léta trvá, než je soudem přiznaný nárok exekučně vymožen, pokud ovšem vůbec vymožen je.

Vím, že moje slova znějí paušálně, že jimi poněkud devalvuji práci těch soudců a soudního aparátu, na něž tato kritika nedopadá. Vím také, že ne ve všech oblastech soudní činnosti je stav takto neutěšený. Obecné vnímání našeho soudnictví však není příznivé. Ve své funkci ministra spravedlnosti o tom mám více než dost signálů od občanů, podnikatelů, bank, různých zájmových a profesních organizací.

Naše směřování do Evropské unie je bedlivě sledováno a hodnoceno řadou různých orgánů a komisařů Evropské unie. Možná to jinak ani nejde. V tomto rámci je hodnocen i stav českého soudnictví, a to stejně nepříznivě.

I když se při čtení takových zpráv nemohu ubránit onomu biblickému "věř, co se ti k víře předkládá", nemám příliš argumentů, kterými bych mohl přesvědčit sebe i ostatní o něčem jiném. Po desítkách let práce v advokacii, po takřka desetileté funkci předsedy Nejvyššího soudu jsem získal představu - chcete-li, použiji módnějšího slova vize - o tom, co bude třeba v soudnictví a pro soudnictví udělat. Tuto představu jsem mohl začít postupně realizovat po nástupu do funkce ministra spravedlnosti. Musím dodat, že s plnou podporou vlády. Můj projekt, který je zatím nazván Koncepce reformy soudnictví, jednak identifikuje problémy soudnictví a pokouší se o pojmenování jejich příčin, jednak - a to především - se snaží najít řešení těchto problémů.

Snad jen obecně v rámci tohoto mého vystoupení mohu říci, že příčiny problémů v soudnictví počínají - jak se nyní často říká - legislativou, pokračují přes přílišný vliv státní správy na soudnictví a dále nedostatkem finančních prostředků a z toho plynoucích nedostačujících materiálních vybavení soudů, především moderní výpočetní technikou. Problémem jsou i stavy budov, mám na mysli jejich architektonické řešení, které často neodpovídá účelu, kapacitu soudních budov, počet a řešení jednacích síní.

Vrátím se nyní k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony. Považuji jej za součást reformy soudnictví, protože nejde o jednu z mnoha spíše nahodilých a dílčích novel tohoto základního procesního předpisu, byť je formálně označen za novelu. Jeho cílem je odpovídajícími procesními formami a prostředky, a to zdůrazňuji, odstranit metody současného civilního procesu. I když jsme si již před delší dobou z civilního procesu vyloučili zásadu materiální pravdy, jinak řečeno povinnost soudu zjišťovat i bez návrhu stran skutečný stav věci, a v této souvislosti si musím povzdechnout nad určitou setrvačností soudní soustavy, občanský soudní řád poskytuje stále příliš mnoho procesních možností k prodlužování řízení, k navrhování nových a nových důkazů, k jejich provádění v mnoha dalších odročovaných jednáních. Lepší procesní stav není ani v odvolacím řízení.

I při určitém rezervovaném postoji k hodnotícím zprávám orgánů Evropské unie si myslím, že snad nic lépe nevystihuje procesní problémy odvolacího řízení než věta ve zprávě Evropské unie z roku 1997, kterou cituji: Současný občanskoprávní procesní zákon umožňuje stranám předložit důkazy poprvé až v odvolacím řízení a to má negativní dopad na trvání sporu. Konec citátu. Vím o tom - a vy to víte samozřejmě také - že sebelepší rozhodnutí soudu ztrácí smysl, nelze-li je nuceně státní mocí vykonat, pokud není dobrovolně a ve lhůtě splněno. Jde tedy o problém exekucí jako součásti civilního procesního práva.

Vládní návrh v obecné části důvodové zprávy konstatuje - podle mého názoru zcela oprávněně - že určité ideové kořeny civilního procesu stále hledáme v počátku 60. let. Toto konstatování platí i o právní úpravě exekucí. Základní formou exekuce byly srážky ze mzdy, a to proto, že vlastně všichni jsme byli pracovníky někoho, všichni jsme pobírali mzdu.

Civilní proces umožňoval i další formy exekuce. V realitě se však jednalo takřka o ojedinělé případy. Tak třeba exekuce movitých věcí byly velice zřídka. Exekuční proces dosud legislativně nereagoval na to, že povinný třeba může vlastnit podnik, že může mít podíl v obchodní společnosti a že takové majetkové hodnoty mohou sloužit k nucenému uspokojení nároků oprávněného.

Co tedy chci říci v tomto úvodním slově? Především základní myšlenku, že předložený vládní návrh zákona, jímž se novelizuje občanský soudní řád, představuje systémovou změnu civilního procesního práva. Jeho - a musím říci promyšlenou - snahou je procesně eliminovat prodlužování civilního procesu v tzv. nalézacím řízení. V exekučním řízení je vládní návrh veden ideou co nejrychleji a více prostředky dosáhnout uspokojení nároků oprávněného.

***