(12.40 hodin)
(pokračuje Filip)
Ale tady je problém jeden, že Česká republika vznikla 1. 1. 1993 a půjde o nabytí českého státního občanství, a tedy o nemožnost navrácení lhůt, které se týkají ať už ČSR, ČSSR nebo ČSFR. Já jsem to zkrátil, nehodlám o tom dlouze diskutovat. Jsem přesvědčen, že tento návrh není možný k projednání, a navrhuji na rozdíl od svých kolegů zamítnutí tohoto návrhu.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. Kdo další se hlásí? Pan kolega Rychetský.
Místopředseda vlády Pavel Rychetský: Vážený pane předsedo, vážené dámy a pánové, při projednávání tohoto návrhu zákona v prvním čtení jsem rozsáhle zdůvodnil motivy, které vedly vládu k tomu, aby tento návrh zákona předložila. Nechci opakovat, chci jenom reagovat na některá vystoupení, která se i dnes při druhém čtení vlastně opakují, k tomu, co se zde k této osnově vyslovilo již v rámci prvého čtení.
Především bych chtěl zdůraznit, že zákon, který umožnil všem našim bývalým občanům, kteří po 25. únoru 1948 pozbyli československé, potažmo české státní občanství, získat jej znovu, již jednou Federální shromáždění přijalo. A víte, že v letech 1990 až tuším do poloviny roku 1991 byla otevřena cesta k tomu, aby každý náš bývalý občan v podstatě za stejných podmínek, jaké dnes vláda předkládá, znovu občanství této země získal. Mohlo by se tedy zdát, že je opravdu zbytečné, proč ještě jednou předkládáme vlastně stejný zákon a otevíráme stejnou možnost těm, kteří ji nevyužili v těch prvních letech listopadu 1989.
Tehdy ten zákon měl hluboký smysl též proto, že byl přijat dříve než zákony o restitucích, tzn. než zákon o mimosoudních rehabilitacích a než zákon o půdě. Dnes opravdu tento zákon nemůže vrátit historii zpět o devět let. Tvrzení, že vytvoří nerovné podmínky z tohoto hlediska, není zcela na místě, protože rovné podmínky se musí posuzovat podle okamžiku, kdy existuje nárok, a z hlediska našeho právního řádu byly 1. dubna 1991, kdy vstoupil v účinnost zákon o mimosoudních rehabilitacích, stanoveny rovné podmínky.
Tento zákon opravdu reaguje ve skutečnosti jenom na tu panem poslancem Filipem zmíněnou naturalizační dohodu, kterou uzavřela Československá republika v roce 1928 se Spojenými státy americkými, a která, kdyby byla naprosto důsledně plněna našimi bývalými krajany, tak by vlastně nikdo z nich nemohl získat až do jejího vypovězení v roce 1997 naše občanství. Všichni víme, že tomu tak zcela důsledně nebylo. Tento zákon má rehabilitační charakter jenom v jedné rovině, a to je skutečně preambule tohoto zákona, a to je skutečně vyjádření toho, čím si myslím, že je naše republika a naše země povinna, vyjádření ocenění a úcty k těm, kteří se mimo území této republiky zasadili o obnovení demokracie, o obnovení režimu, systému, ve kterém lidská práva jsou považována za nejvyšší a určující hodnotu.
Chtěl bych zdůraznit, že nepovažuji za pravděpodobné ani možné to, že přijetí tohoto zákona by mohlo bez změny zákonů restitučních, o kterých jsem hovořil, že by mohlo otevřít cestu k nové vlně restitucí, a to z jednoho prostého důvodu, že i kdyby bylo možno vyložit - a podle mého soudu není možno vyložit - ustanovení o oprávněných osobách tak, že by měl retroaktivní působnost, což prosím přece jenom naše ústava neumožňuje, tak především by zůstal zde problém osob povinných.
Ten princip, na kterém byly postaveny oba restituční zákony v roce 1991, byl v tom, že určil osobu povinnou jako osobu, která za prvé k účinnosti zákona má tu věc, na kterou se vztahuje restituce, v držení, a za druhé, že jde o stát nebo právnickou osobu anebo v těch několika výjimečných případech osobu fyzickou, která ji nabyla od státu atd. A proto, aby bylo možno identifikovat osobu povinnou, kterou lze žalovat, by tedy bylo nutno splnit všechny tři zákonné podmínky. S ohledem na proběhlý proces restitucí již neexistuje osoba povinná tohoto druhu, anebo téměř neexistuje. Samozřejmě že tam, kde by stát ještě tu věc dodnes měl, nepodléhala by privatizaci, nebyla by vydána jiné právnické osobě, já bych v těchto případech považoval za naprosto legitimní, aby stát takovou věc vydal, a to bez ohledu na to, že k získání občanství by došlo až na základě tohoto zákona.
Já se domnívám, že ovšem tyto právní problémy jsou ve skutečnosti sekundární. Námitka pana poslance Filipa, že tento zákon umožní získat občanství našim krajanům, kteří emigrovali v roce 1928, 1929 nebo někdy v pozdějších letech, ale před únorem 1948, by měla být doplněna o skutečnost, že tento zákon ovšem přiznává možnost získat naše občanství tomu, kdo po 25. únoru 1948 pozbyl československé státní občanství. Po 25. únoru. Vláda nemá statistiku, není schopna vám říci za prvé, kolik ještě žije krajanů, kteří emigrovali v letech 1928, 1929, 1930 atd., ani není schopna říci, kolik z nich si ponechávalo československé státní občanství 20 let až do února 1948, aby až pak jej pozbyli. Takovou statistiku nemáme. Myslím si, že se možná dva tři takoví krajané najdou. Spíš ne. Tento zákon se prostě vztahuje na ty, kteří po 25. únoru 1948 pozbyli československé státní občanství.
Byl bych velmi rád, kdybyste tím, že nepodpoříte návrh na zamítnutí tohoto návrhu zákona, podpořili naši vůli aspoň touto formou umožnit našim bývalým spoluobčanům, aby měli dvojí občanství, aby tedy vedle toho, které získali ve své nové vlasti, mohli být i našimi státními občany.
Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. Upozorňuji každého, že za deset minut přerušíme jednání na polední přestávku. Kdo se hlásí urychleně do obecné rozpravy? Pan ministr Grulich. Stihnete to za těch deset minut? (Smích a ruch v jednacím sále.)
Ministr vnitra ČR Václav Grulich: Ano, pane předsedo, stihnu. Pan místopředseda Rychetský mně ušetřil spoustu času, takže pouhých několik poznámek.
Strašit sudetskými Němci je nesmysl. Prosím, aby si každý přečetl § 1. Nebudu těch sedm a půl řádku citovat, ale je tam přesně vymezena doba, o kterou se jedná. O sudetské Němce se nemůže jednat v žádném případě.
K návrhu paní poslankyně Dundáčkové. Není kardinálních námitek, aby ta doba se vyškrtla z návrhu zákona. Vláda byla vedena snahou neprodlužovat tento proces donekonečna. Domníváme se, že vymezení pětileté lhůty od doby účinnosti zákona je dostatečně dlouhá doba na uplatnění těchto nároků a požadavků. Vše ostatní tady odpověděl místopředseda vlády Pavel Rychetský. Tolik já k těm ještě poznámkám a návrhům, které zde padly.
Děkuji.
***