(18.20 hodin)
(pokračuje Müllerová)
Vážené kolegyně, vážení kolegové, z těchto důvodů navrhuji zmíněný návrh zákona k zamítnutí. Děkuji.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji paní kolegyni Müllerové. Nyní bude hovořit pan kolega Kohlíček, po něm pan kolega Ransdorf.
Poslanec Jaromír Kohlíček: Vážený pane předsedající, vážení kolegové, milé kolegyně, vážená vládo, dovolte mi, abych se zmínil o některých svých praktických zkušenostech z kolektivního vyjednávání, kterých jsem nabyl v době svých studií ve Francii.
Ve Francii existují již od padesátých let dodnes platné vyšší oborové kolektivní smlouvy a v rámci jednotlivých podniků, které jsou zařazeny do kategorie určité velikosti, jsou zákonem zřízeny podnikové rady. Tyto podnikové rady vyjednávají nad rámec oborové kolektivní smlouvy další vylepšení pro zaměstnance daného podniku. Tím bych chtěl - kdybyste, pane předsedající, mohl sdělit panu kolegovi Škromachovi, že pokud bude chtít, mohu mu poskytnout k nahlédnutí tuto dokumentaci. Bude-li chtít, rád pro ni dojedu.
Mimo to, co je zahrnuto v naší kolektivní smlouvě, obsahuje každá z těchto kolektivních smluv ještě čas, který je vyhrazen a placen pracovníkům v rámci pracovní smlouvy na vzdělávání. Toto vzdělávání poskytuje buď podnik sám, pokud není schopen toto vzdělávání poskytnout v rámci placené pracovní doby, potom toto vzdělávání hradí u externích dodavatelů. To jenom na okraj k tomu, jak moc je naše pracovní doba srovnatelná nebo nesrovnatelná s tím, co je konkrétně ve Francii, která spěje k 35hodinové pracovní době.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Kohlíčkovi. Nyní bude mluvit pan poslanec Miroslav Ransdorf. Prosím, pane kolego, ujměte se slova.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, před chvílí jsme tu slyšeli slova, že prý klub KSČM neumí dělat profesionální politiku. Myslím si, že právě před chvílí jsme z úst kolegy Škromacha slyšeli doklad toho, že tady mluvil člověk, který je opravdu profesionální odborář v tom smyslu, že se odborářskou činností živil a živí. A že mluví nikoliv jako obhájce zájmů odborářů, ale odborů jakožto organizace. Myslím si, že jestliže tady hovořil proti podnikovým radám, bylo by to pochopitelné za situace, kdy by odbory u nás byly normální odbory a fungovaly jako jinde, tzn. že by hájily zájmy pracujících. U nás byla situace jiná.
V roce 1991, když se udělala tripartitní smlouva, vláda ji dva měsíce poté vypověděla, a odbory mlčely. V roce 1992 se stalo totéž - odbory mlčely proti vypovězení tripartitní smlouvy. V roce 1993 se stalo, že vláda porušila tehdy onu tripartitní smlouvu nejméně v pěti bodech, a odbory opět mlčely. Teprve tehdy, když začal tlak zdola, když se začali spontánně organizovat odboráři samotní bez ohledu na mínění svých bossů, došlo k tomu, že přece jenom se začalo vedení Konfederace odborových svazů poněkud aktivizovat.
Ukazuje se, že bez tlaku zdola, bez skutečného organizování aktivit, tedy spontánní cestou od samotných odborářů, se konfederace sama o sobě k ničemu nerozhoupe.
Myslím si, že také bezprecedentním dokladem toho, jak vedení odborových svazů nehájilo zájmy těch, které hájit mělo, je úpadek organizovanosti. Ze 65 % došlo k poklesu na hodnotu, která je v Evropě naprosto neobvyklá, nesrovnatelná s Německem, Británií nebo zejména se skandinávskými státy. Oněch 28 %, která byla nedávno vykazována, je prostě cifra, která by v normálních poměrech vedla k pádu odborového vedení.
Domnívám se tedy, že nelze se za této situace dovolávat toho, že v normálních zemích, kde fungují odbory, hájí odbory své zaměstnance. Ostatně ve spoustě zemí právě by nebylo možné to, co je u nás, že investoři, kteří přicházejí ze zahraničí, si dávají podmínku, že na příslušných pracovištích a podnicích odbory fungovat nebudou. Doufám, že pokud vstoupíme do Evropské unie, budou nuceni respektovat právní normy, které tam existují, totiž že povinně vlastně na podnicích odbory existují a že jsou jim povinně ze zákona dávány příslušné prostředky.
A teď bych se chtěl zmínit o navrhovaném opatření samotném. Ona norma, která se předkládá, snížení pracovní doby na 35 hodin týdne, je záležitost, kterou dlouhodobě analyzujeme a sledujeme. Není to iniciativa nová a nediskutuje se o ní pouze ve Francii, která je v této záležitosti nejdále. Měla by tato norma přinést - když bude zavedena - 900 000 nových pracovních příležitostí. Podle našich propočtů u nás vzhledem k tomu, jaká je situace, by to mohlo přinést 200 000 nových pracovních příležitostí, což je záležitost, která by velmi pomohla v současné situaci, která je zejména v okresech severní Moravy a severních Čech naprosto kritická. Ale víme zároveň, že to je pouze řešení částečné, že to nemůže zvrátit situaci, která existuje, pokud se nezačnou vytvářet nové pracovní příležitosti.
Domníváme se ale, že by bylo důležité v návaznosti na tento návrh studovat i další přístupy, které mají například v takových malých otevřených západoevropských ekonomikách, jako je Belgie, která byla velmi vynalézavá, kde se přikročilo k zavádění flexibilních úvazků, sdílených úvazků, různých forem rekvalifikace, k různým formám subvencí pro ty zaměstnavatele, kteří mají odvahu zaměstnat lidi, kteří těžko mohou normální zaměstnání získat. Takových forem je tam celá řada, ale ukazuje se, že bez velkorysého přerozdělení onoho balíku disponibilní práce nebude možné tento problém důsledněji řešit.
Dále bych chtěl uvést jeden příklad na adresu kolegyně, která mluvila před chvílí, která se bála deficitu, která se bála propadu veřejných financí. V roce 1965, kdy se začalo zvažovat v naší zemi to, že se přejde na kratší pracovní týden, mnozí ekonomové strašili tím, že dojde k propadu národního důchodu, že se rozpadne stabilita státního rozpočtu, že se veřejné finance ocitnou na mizině. Samozřejmě že výsledek byl úplně opačný, protože toto opatření směřovalo směrem, který sledujeme také my - totiž vytvořit tlak na produktivitu práce. Ano, v naší zemi je produktivita práce, když to srovnáme s Francií, která zavádí podobné opatření, je tato produktivita práce velice nízká. Představuje 32 %. A my chceme i s působením tohoto návrhu přispět k tomu, aby tlak na produktivitu práce se zvětšil. A zkušenost právě ze 60. let, když mi namítnete, že se jedná o jiné podmínky a jinou dobu, ukazuje, že toto opatření ke vzrůstu produktivity práce vedlo a vedlo také k tomu, že to byla prakticky v kontextu této doby jediná éra, kdy byly převažující intenzivní faktory růstu.
Dámy a pánové, nejenom tedy z důvodů sociálních, ale i makroekonomických, bych sněmovně doporučoval, aby tento návrh posoudila kladně a propustila ho dále.
***