(11.10 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
KSČM rovněž není proti účasti zahraničního kapitálu v našem hospodářství za předpokladu, že nejde o kapitál spekulační, nýbrž o kapitál podnikatelský. Ne všechen zahraniční kapitál a zdaleka ne všechny smlouvy s ním uzavírané jsou přijatelné. Je škoda, že vládní zpráva se nepokusila o odhad velkosti té části našeho hospodářství, kterou zahraniční kapitál u nás zkontroluje, a omezila se jen na dílčí údaje o zpracovatelském průmyslu. Bezpochyby by to prospělo k ověření naděje, zda právě příliv zahraničního kapitálu je tou pravou cestou, jak oživit hospodářský rozvoj.
Všichni víme, že zahraniční kapitál se řídí vlastními zájmy, nikoli zájmy našeho obyvatelstva. A že perspektiva přeměny našeho národa na levnou, zručnou pracovní sílu v cizích službách není příliš povzbuzující. Odliv zisku do zahraničí, který nás zbavuje domácích kapitálových zdrojů a odsuzuje natrvalo do role podřízených námezdních pracovníků, nemá nic společného s naší představou o prosperující sociálně spravedlivé společnosti, a jak doufáme, ani se společností rovných šancí a solidarity podle spravedlivé společnosti, a jak doufáme, ani se společností rovných šancí a solidarity podle programu sociální demokracie.
V této souvislosti lze souhlasit s vládní tezí o nestabilitě české ekonomiky vůči zahraničí jako tendenci, která se projevuje po celou dobu ekonomické transformace. Slovo nestabilita je patrně třeba chápat jako diplomatický obrat, který má vyjádřit stále rostoucí závislost českého hospodářství na zahraničí a stále rostoucí rizika s tím spojená. Překotnou liberalizací vnitřního a zahraničního obchodu se naše ekonomika nepřiměřeně svým výrobním možnostem otevřela. Nedostatek domácího kapitálu vedl k prudkému vzrůstu zahraniční zadluženosti, překračuje obecně uznávanou míru bezpečnosti, což je ve zprávě zjevně podceněno.
Neuvádí se ani to, že zahraniční půjčky zatěžují ekonomiku dluhovou službou ve výši 4,4 % hrubého domácího produktu ročně. Nijak podstatně nezměnily technickou tvářnost, a tím i konkurenceschopnost našeho průmyslu, takže bez ohledu na jejich překotný růst jsme stále ještě teprve na samém počátku skutečné věcné restrukturalizace.
Nejen čas, ale i půjčené peníze byly trestuhodně proplýtvány. Výsledkem je ekonomika nadměrně citlivá na výkyvy světového trhu, závislá na manévrech světových měnových spekulantů, první na řadě při přenášení hospodářských obtíží do podřízených a závislých zemí.
Nehodlám zde vystupovat za jakousi uzavřenou ekonomiku, za nějakou fiktivní a iluzorní nezávislost našeho hospodářství. Plně chápu potřebu zapojit se aktivně do evropského i světového trendu globalizace ekonomických procesů. Připojit se však chceme bez ponižujících podmínek jako rovnoprávní účastníci tohoto procesu, schopní k němu přispět svým dílem. Nedá se říci, že by vládní zpráva tuto zásadní otázku dostatečně osvětlila.
Je zarážející, že dokument používá některá nepřesná tvrzení. Prý jsme přibližně tam, kde jsme byli v roce 1990 - v mnoha oblastech ekonomického a sociálního rozvoje jsme na tom bohužel mnohem hůře.
Ano, např. sociální politika byla opravdu redukována často jen na cosi zbytkového. Prohlubující se sociální diferenciace, situace rodin s dětmi, pokles porodnosti, rostoucí počet chudých, polarizace a růst napětí je toho přesvědčivým důkazem. Vládní analytici zůstávají však opět na povrchu, v rovině všeobecného konstatování. Jde o více či méně výstižný popis situace, přesněji řečeno soubor deklarace. To, co schází, je ucelená vize a uvědomění potřeby řešit rozpornost sociálních cílů s hospodářskou koncepcí pro nejbližší období.
Další omezování v oblasti zdravotnictví, školství, výrazně přibližuje tuto vládu vládám předchozím.
Ani sociálně demokratický kabinet se nevyhýbá slibům, boj proti nezaměstnanosti, spravedlivá odměna za vykonanou práci, rovné uplatnění lidských práv, reforma soustavy sociálního zabezpečení, formování zdravých životních podmínek, reformy českého zdravotnictví, zlepšení podmínek a kvality výuky, nová koncepce bytové politiky, uplatňování principů udržitelného rozvoje. Krásná slova, zvlášť když není opomenuta nutnost celonárodního dialogu přes hranice politických stran bez ohledu na míru zavinění.
Uvítali bychom, kdyby zpráva opravdu usilovala o pojmenování pravých příčin dosavadního vývoje naší země. Přijali bychom, kdyby skutečně nebyla napsána ve stylu a tónu politické a ideologické polemiky. Ano, zpráva je do určité míry cenným pokusem o popis situace, krizové situace, v níž se Česká republika téměř deset let po listopadovém převratu nachází.
Celková nestabilita a postavení menšinového kabinetu zákonitě nutí k tomu, že jsou skutečné příčiny stavu obcházeny nebo pojmenovány v obecné rovině.
Pro klub KSČM je zpráva o stavu české společnosti nedostatečně objektivní a nepřináší taková potřebná východiska, s nimiž bychom se mohli plně ztotožnit. Její případné schválení je pro klub KSČM nepřijatelné. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Stanislav Gross:
Děkuji panu poslanci Grebeníčkovi. Nyní vidím ministra kultury České republiky pana Pavla Dostála, který dostane přednostně právo vystoupit, po něm bude hovořit pan poslanec Kohlíček.Hovoří ministr kultury Pavel Dostál. Prosím.
Ministr kultury ČR Pavel Dostál:
Vážený pane předsedající, vážený pane premiére, milé kolegyně, milí kolegové, já bych velice rád navázal na pana poslance Grebeníčka, protože se domnívám, že jeho kritika naší zprávy, jeho kritika polistopadového systému je záležitost, která se dotýká i kultury. Na tu jaksi zapomněl.Rád bych promluvil o památkové péči.
Domnívám se, že z mnoha věcí, promiňte mi to slovo, se dá obvinit Václav Klaus. Mohu diskutovat s ním o tom, co podle mého názoru udělal špatně, ale v žádném případě ho nemohu obvinit z toho, že to byl on, kdo zničil české památky.
V roce 1989 jsme po režimu, ve kterém byl pan poslanec Grebeníček etablován velice silně, jako vysokoškolský profesor, tedy jako člověk, který měl na věci vliv, a ve kterém jiní poslanci byli etablováni ve stranických strukturách, které zasahovaly do kultury, vždyť mají mezi sebou význačného českého archeologa, tak po těchto letech jsme přebrali památkovou péči v takovém stavu, že v Evropě a na celém světě nebyl nikdy zaznamenán, myslím si, kromě války, stav památek, ano, skoro ve válečném stavu nebo ve stavu jako po válce.
Od roku 1948 docházelo k devastaci, k plošné devastaci církevních památek. To je nutné říci. Ministr kultury, který v roce 89. - profesor Lukeš - nastupoval, přijal památkovou péči s vnitřním deficitem 40 až 70 miliard. To prostě nejde napravit, to už nikdo nenapraví, to jsou nezvratitelné škody a o těch pan Grebeníček tady vůbec nemluvil. To jsou jejich škody.
***