(16.50 hodin)
(pokračuje Nečas)
Vláda by se neměla pouštět do různých úvah o proexportní politice, o tržních selháních a podobných ideologických balastech, které v podobném dokumentu, který má usilovat o silný politický konsensus, nemají co dělat, protože jsou to pojmy, které naprosto logicky budí politickou polemiku. Vláda by se tedy měla v oblasti hospodářské bezpečnosti zaměřit na skutečně nouzová opatření, na fungování ekonomiky v době krize, ohrožení nebo válečného stavu.
Z tohoto pohledu si myslím, že je zjevné, že základní hodnotou tohoto dokumentu je, že existuje nějaký kus papíru, který se jmenuje "Bezpečnostní strategie". Další možnou hodnotou je, že existuje něco, čemu se říká obsah, co najdeme na druhé stránce tohoto dokumentu. O samotném textu lze velmi úspěšně pochybovat.
Jsem si samozřejmě vědom velmi snadného, ale na druhé straně logického a pochopitelného ataku na mě, případně na představitele některých dalších stran, kteří tady budou pronášet kritiku tohoto dokumentu, že tento dokument měl být připraven již dávno. Ano, s tím naprosto souhlasím. Ano, je to pravda. Pravý čas byl v letech 1996 až 1997, kdy tento řetězec dokumentů - "Národní bezpečnostní strategie", "Národní vojenská strategie" - měl být připraven. Na druhé straně je skutečností, že především zpracování "Národní bezpečnostní strategie" se tehdejší vedení Ministerstva zahraničí, které bylo garantem za zpracování tohoto dokumentu, velmi, až hystericky bránilo a nebylo ochotno na tomto dokumentu skutečně zapracovat s tím, že nebyla-li "Národní bezpečnostní strategie", tak se velmi omezovala možnost pro Ministerstvo obrany vypracovat "Národní obrannou strategii" a "Vojenskou strategii". Nicméně tyto dokumenty byly vypracovány - nyní nemluvím o "Vojenské strategii" z roku 1994, mluvím o "Národní obranné strategii", která byla publikována vládou z let 1996 a 1997, kde to byl velmi chvalitebný pokus o vyplození určitého typu dokumentu. Jeho základní hodnota byla v tom, že něco podobného s názvem jako "Národní obranná strategie" existovalo.
Dámy a pánové, dovolte mi shrnout můj příspěvek do následující teze. Jsem přesvědčen o tom, že dokument, který nám byl předložen, který se jmenuje "Bezpečnostní strategie České republiky", není bezpečnostní strategií České republiky, není národní bezpečnostní strategií. Je pohledem na bezpečnostní politiku ze strany sociální demokracie. Takto by měl být vnímán touto sněmovnou, takto by měl být vnímán veřejností. Jsem přesvědčen, že takto bude vnímám i mezinárodní komunitou. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Dalším přihlášeným - a já si dovolím ještě zrekapitulovat všechny přihlášené, aby bylo jasné, kolik přihlášených do rozpravy je - je kolega Josef Houzák, po něm se připraví pan kolega Petr Koháček, po panu Koháčkovi pan kolega František Ondruš, po něm kolega Vilém Holáň, pak Jan Zahradil a Jiří Payne. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Josef Houzák: Vážený pane předsedající, členové vlády, kolegové a kolegyně, vládou předložená "Bezpečnostní strategie České republiky", která byla projednána v únoru letošního roku, přichází do sněmovny v časovém horizontu, kdy bylo potvrzeno členství v Severoatlantické alianci, a má tvořit součást strategie vojenské a zahraniční. Jedná se o jeden z klíčových dokumentů mimořádného významu, který tak, jak je formulován, vyvolává nutný požadavek provést v otázkách zahraničních věcí, ale i u bezpečnostních otázek podstatné změny i v nejvyšší zákonné normě, a to v ústavě. Svou obsahovou podstatou strategie částečně koresponduje již s novou strategií NATO.
V tomto směru považuji její obsah za jednostrannou orientaci s nedostatečným vymezením vlastní národní iniciativy. Domnívám se, že struktura bezpečnostní strategie by měla nejprve definovat národní zájmy a rizika a následně definovat strategii zahraniční, a to jak směrem k členským státům aliance, tak k ostatním zemím, minimálně k zemím Evropy. Struktura ukazuje na fakt, že prostor pro národní iniciativu je minimální, a některá slabá místa jsou zakrývána spokojeností, že bezpečnostní problémy jsou přikryty členstvím v Severoatlantické alianci.
Přístupy k vážným společenským problémům, jako je organizovaný zločin, ekonomická kriminalita, korupce, důslednější postup v "akci čisté ruce, nelegální migrace občanů cizích států, terorismus a základní bezpečnost občanů se skrývají v nekontrolovatelné řadě obecných celoevropských kritérií a pojmech. Potvrzuje to i hodnocení výchozího stavu společnosti, který je charakterizován jako demokratický, politický, hospodářský a sociálně stabilní. Takováto kritéria jsou sice správná pro stanovení strategie, ale musí odpovídat i skutečnému stavu. Pokud budu u hodnocení stavu, že jsme hospodářsky a sociálně stabilní stát, musím o takovémto obsahu silně zapochybovat, protože právě hospodářský stav země v podobě stálého propadu a růstu možných sociálních otřesů je kriticky hodnocen politiky i úředníky všech politických stran.
Chci připomenout, že hospodářská a sociální nestabilita vytváří přirozené podhoubí i pro růst hospodářské i obecné kriminality. Za zcela nedostatečně formulovanou považuji oblast prevence, která v praxi nemá své vyrovnané místo s represí a důsledky. Existuje řada preventivních programů po odvětvových liniích ministerstev, ale jejich proniknutí k těm, kterým je určena, se míjí účinkem, nebo se k nim ani nedostane. Připomínám to proto, že obsah strategie předpokládá, že k naplnění cílů je nezbytné dosažení shody politické reprezentace a občanů. Občan chce znát rizika, ale i opatření k jejich eliminaci. Převážná část priorit směřuje do oblasti armády, její transformace, jak personální, technické i organizační. Takto stanovené priority jsou v současné době nadřazeny všem ostatním prioritám, jako je hospodářský růst, vzdělanost a kultura národa, jeho zdravotní a sociální zajištění včetně vnitřní bezpečnosti. Jde o prioritu, která bez řádného kontrolního mechanismu může hromadit případy neefektivního hospodaření vynakládaných a požadovaných finančních prostředků bez ohledu na reálné možnosti ekonomiky státu.
Je pro mě zcela nejasné, jakým způsobem budou tyto armádní požadavky naplněny a jaké budou vytvořeny potřebné podmínky pro materiální krytí. Bezpečnostní strategie České republiky předpokládá plnění povinností od ústavních orgánů k orgánům samospráv a státních výkonných orgánů. Nejsou opominuti ani občané, od kterých se předpokládá výraznější podpora, ke které by měla přispět i větší věrohodnost budoucího vývoje.
Zcela rozporuplnou chápu oblast, která hovoří o institucích majících na úkol zastávat klíčovou roli při zajištění vnitřní bezpečnosti. Policii České republiky je stanovena mimořádná odpovědnost a následně jsou vyjmenovány i ostatní orgány činné v trestním řízení. Není pro mě přijatelná zmínka o zapojení soukromých bezpečnostních služeb při vymáhání práva státem. Říkám to proto, že se jedná řádově skoro o 10 000 zaměstnanců těchto soukromých firem, plně ozbrojených a pravidelně cvičených. Možná že to je pro mě odpovědí na využití soukromých bezpečnostních služeb při případné ochraně vězeňských zařízení, jak zde bylo minule řečeno, nebo možná že některá mamutí soukromá bezpečnostní agentura bude tvořit pro stát polostátní bezpečnostní složku. Současně považuji za potřebné ukázat na poměrně značný počet příslušníků obecních policií, kde je prováděn v řadě případů kvalifikovanější výběr a výcvik, které se blíží požadavkům Policie České republiky. V uvedené strategii však není zmínka ani o jasném postavení a využití těchto složek v obecních policiích v době mimořádných událostí, když už je zmínka o soukromých bezpečnostních službách.
***