(Schůze opět zahájena v 10.51 hodin.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Kolegyně a kolegové, protože nezazněla žádost ze žádného klubu na prodloužení přestávky, měli bychom v tuto chvíli pokračovat v našem jednání. Prosím tedy všechny, aby zaujali svá místa, neboť budeme pokračovat.
Kolegyně a kolegové, před vyhlášenou krátkou přestávkou zde zazněla informace o závěrech jednání vlády. Byla zde i učiněna nabídka Poslanecké sněmovně ze strany vlády, aby o tomto tématu se vedla rozprava. O této nabídce může v této chvíli Poslanecká sněmovna rozhodnout.
Je zde formální
návrh na zařazení nového bodu,
který by zněl "Informace vlády České republiky". Jelikož nevidím, že by někdo blokoval možnost zařazení tohoto bodu, oznamuji vám, že za krátkou chvíli nechám hlasovat. V hlasování pořadové číslo 278 rozhodneme o tomto návrhu. Tento bod by byl zařazen po projednání bodu číslo 35, kterým je Evropská charta.
Hlasování v tuto chvíli zahajuji a ptám se, kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko. Kdo je proti tomuto návrhu?
Hlasování skončilo: z přítomných 190 se pro vyslovilo 90, proti bylo 92. Návrh nebyl schválen.
Kolegyně a kolegové, v tuto chvíli budeme pokračovat
v rozpravě o Evropské sociální chartě.
Na řadě je vystoupení pana poslance Výborného a po něm bude hovořit pan poslanec Marek Benda. Prosím, pane poslanče, můžete hovořit.
Ještě na chvíli prosím o strpení. Pokusím se zjednat důstojné prostředí pro vaše vystoupení, byť si nejsem jistý, zda má snaha nalezne pozitivní odezvy, ale přesto se o to pokusím. Kolegyně a kolegové, ti z vás, kteří v tuto chvíli diskutují v hloučcích či hlasitě přímo v lavicích, prosím, abyste tak činili za dveřmi této jednací síně, aby bylo možno jednat o tomto velice závažném bodu. Nenuťte mě, prosím, k tomu, abych jmenoval jednotlivé poslance, kteří neumožňují důstojné jednání dolní komory našeho parlamentu.
Prosím, pane poslanče.
Poslanec Miloslav Výborný: Pane předsedo vlády, pane předsedo Poslanecké sněmovny, dámy a pánové, podle článku deset Ústavy České republiky - cituji: "Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem."
Článek deset naší ústavy si vysloužil mnohou kritiku, zejména právních teoretiků, a vysloužil si ji právem. Vysloužil si ji právem ze dvou důvodů. Ten první důvod je takový, že je skutečně unikátním ústavním řešením, kdy tzv. lidsko-právním smlouvám je přisuzována zvláštní povaha. To z evropských ústav činí málokteré ústavy, i když není úplně pravda, že pouze česká. Kromě české ústavy činí tak ústava slovenská a ve svém článku jedenáct také ústava rumunská. Čili nejsme v této věci ojedinělou výjimkou, ale jsme opravdovou výjimkou a správně Malenovský tvrdí, že se toto řešení ukazuje být jako odumřelou větví vývoje ústavního práva ve vztahu jak k mezinárodnímu, tak k vnitrostátnímu právu na evropské půdě.
Samozřejmě, že druhým problémem článku deset je, že tyto lidsko-právní smlouvy mají být bezprostředně závazné a že mají mít přednost před zákonem, aniž by bylo řečeno, jestli mají mít sílu ústavního zákona nebo něco mezi ústavním zákonem a zákonem, o čemž se teoretikové přou, což však není tak zásadní, jako to, že ostatní mezinárodní smlouvy na rozdíl od jiných evropských úprav u nás z ústavy vůbec nejsou pramenem vnitrostátního práva.
To jsou problémy článku deset a to jsou samozřejmě v návaznosti na článek deset a také článek 39 ústavy problémy mezinárodního dokumentu, který je nám předkládán. Kardinálními otázkami v této souvislosti je za prvé, zda tato charta má charakter smlouvy podle článku 10 ústavy, a pakliže ano, kdo to má určit, že má tento charakter. Který orgán státu má říci: "Ano, tato smlouva je o základních lidských právech a svobodách, anebo není." A třetí otázka - jak se toto určení má uskutečnit, jak se má projevit.
Pokud jde o otázku první, hovořil o ní už pan poslanec Kühnl a nebudu opakovat to, co říkal. Pravdou je, že předkládací zpráva je v této věci - dovolím si to říci - vnitřně opravdu rozporná, když na jedné straně vláda tvrdí, že se jedná o smlouvu o základních lidských právech ve smyslu článku 10, ale na druhou stranu říká, že nikoliv. Přikláním se k závěru, že o smlouvu charakteru článku 10 ústavy se nejedná. Což si mohu myslet, ale musí to být nějak projeveno, a to je otázka druhá a třetí, tak jak jsem je předložil.
Podle naší ústavy je pouze jediný orgán, který je oprávněn určit, která smlouva je o základních lidských právech a svobodách a která ne. Tím orgánem je parlament. Netvrdí se, že je to řešení příliš dobré a příliš praktické, ale prostě je to v tuto chvíli řešení ústavní. Jiný orgán, ani Ústavní soud, není oprávněn posuzovat charakter této smlouvy. Mimochodem parlament byl před takové rozhodování postaven už několikrát. Jistým způsobem rozhodoval a já se o tom posléze zmíním. Zmíním se o tom v souvislosti s odpovědí na onu třetí velmi zásadní otázku, jak má tedy parlament určit, že charta, kterou projednává, je nebo není smlouvou podle článku 10 ústavy.
V té věci odkáži na dosavadní parlamentní praxi. Parlament přímo či nepřímo označil za smlouvu o základních lidských právech ve své rozhodovací praxi posledních let: Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin, Evropskou dohodu o osobách účastnících se řízení před Evropskou komisí a Soudem pro lidská práva, přijatou v Londýně 6. května 1969, XI. Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, přijatý 11. května 1994 ve Štrasburku, Evropskou úmluvu o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání s protokoly číslo 1 a 2 k této úmluvě, Odvolání výhrady podle článku 28 a Uznání příslušnosti výborům proti mučení přijímat podání podle článku 21 a 22 úmluvy, a Evropskou dohodu o osobách účastnících se řízení před Evropským soudem pro lidská práva z 10. října 1997.
***