(pokračuje Payne)
To má vážné důsledky, protože když přijmeme smlouvu o lidských právech, která získává charakter ústavního dokumentu, tak s ohledem na zásadu římského práva, která doufám platí i v našem právu, že lex posterior derogat priori, to znamená pozdější zákon odvolává dřívější zákon, znamená to, že přijetím tohoto dokumentu ústavním kvorem novelizujeme Listinu práv a svobod. Místo práv obsažených v Listině práv a svobod platí tento dokument, znamená to, že tímto způsobem vláda vlastně navrhuje nepřímou novelizaci nebo implicitní novelizaci Listiny práv a svobod.
Domnívám se, že to je velmi vážná věc. Ústava sama, náš ústavní pořádek sám předpokládá, že o takovýchto věcech by se případně mělo vést referendum. Mám pocit, že to je na místě, že úprava lidských práv je něco tak závažného, že to nemůžeme činit tak jaksi mimochodem, že ve čtvrtek v podvečer tu ministr přednese zprávu a v pátek o té věci rozhodneme.
Skutečně se domnívám, že chce-li vláda chápat předložení tohoto dokumentu jako podmínku našeho členství v Evropské unii, pak by s tím měla vláda počkat, přibalit to do balíčku řekněme jakýchsi vstupních protokolů České republiky do EU a předložit to k souhlasu v referendu, protože je to vážná věc, novelizovat Listinu práv a svobod, která vznikla svým způsobem, můžeme to i kritizovat, ale změna tohoto dokumentu po mém soudu je tak vážná, že by neměla být prováděna jen tak mimochodem.
Další problém tohoto tisku je, že důvodová zpráva, kterou nám vláda předkládá, je velice bídná. Sněmovna prokazuje velkou toleranci vůči tiskům, které jsou nám předkládány, po stránce jejich kvality. Velmi často opravujeme různé chyby, velmi často napravujeme věci, které se nám zdají být nevhodné. Dokonce jsou případy, kdy přímo přepisujeme některé části zákonů.
Mám pocit, že je to špatná politika, dokonce si troufám říci, že za první republiky, ve 20. a 30. letech, bylo zvykem, že byly-li chyby v důvodové zprávě, parlament se dál sněmovním tiskem nezabýval, vrátil ho vládě k přepracování a postupoval normálním způsobem. Problém je totiž ten, že pro vládu přepracovat nějaký materiál je otázka řekněme dvaceti minut jednání ve vládě, zatímco parlament nad tím stráví 20 - 30 hodin ve výborech, a každá hodina stojí desetitisíce korun. Pak se nedivme, že legislativa v České republice nepostupuje.
Na tomto místě si troufám vyzvat vládu, aby zlepšila kvalitu předkládaných tisků. Mimo jiné jsem opět našel v závazném textu smlouvy překlepy, nesrovnalosti a zdá se, že jich tam bude ještě více, dosud jsme nestačili prozkoumat celý text a porovnat jej s originálními zněními jazyků, ale dostáváme se opět do procedurální situace, že my nemůžeme pozměnit vládní návrh v této věci, tady není možno předkládat pozměňovací návrhy, ale přitom vládní návrh obsahuje chyby. Nevím, jak se s tím vyrovnáme, můžeme se nad tím zamyslet ve výborech, bude-li to tam přikázáno, ale je to vážný problém. Normální parlament by se dál tiskem nezabýval, našli jsme tam chyby, vrátil by jej vládě k přepracování, a tím by si ušetřil mnoho a mnoho energie a času a pak by také legislativa mohla rychleji postupovat.
Další problém je, že důvodová zpráva sama si protiřečí. Ministr ve svém úvodním slově věc ještě více zamlžil. Na straně 4 důvodové zprávy se uvádí, že některá ustanovení Evropské sociální charty navržená ke schválení dosud nejsou naplněna vnitrostátními prováděcími předpisy, zákony, a budou naplněna teprve v roce 1999 - 2001. Na straně 5 se některá ustanovení nenavrhují ke schválení, protože zákonná úprava se teprve připravuje, zároveň ale smlouva bude okamžitě po ratifikaci přímo vymáhatelná u našich soudů a u Ústavního soudu podle čl. 10 naší Listiny práv a svobod.
Podle mého soudu se vláda dopouští toho, že nepřímo novelizuje desítky, možná stovky jiných zákonů, protože tento zákon, tato smlouva bude mít přednost před všemi obyčejnými zákony, a nemáme-li prováděcí zákony, bude vymáhatelná přímo v té podobě, jak je to ve smlouvě, bez jakýchkoli prováděcích předpisů. Mám pocit, že správná politika v této věci by měla být taková, že smlouvu můžeme ratifikovat teprve tehdy, když splňujeme všechny podmínky v ní obsažené. Jestliže vláda chystá reformu pracovního práva, po mém soudu bychom měli smlouvu schvalovat až po provedení reformy pracovního práva.
Opačný postup, který se tu zdá být nastolován, že budeme naše vnitřní právo vytvářet podle mezinárodních norem, mezinárodního práva, mi připadá, že je naprosto komický, protože my se tím vlastně vzdáváme suverenity v oblasti, kde to po nás nikdo nevyžaduje. Mezinárodní právo zejména v oblasti sociálních práv vzniká obráceným postupem, že jednotlivé státy si formulují svoji politiku, své zákony, své prováděcí předpisy, své standardy, a potom je porovnávají s mezinárodními předpisy, a můžeme směřovat k nějakému rovnovážnému principu tak, aby zhruba podmínky ve všech členských státech Evropy byly obdobné. To bezesporu má smysl, ale je absurdní vzdát se naší suverenity, vytvářet si zákony v této oblasti samostatně a ještě dříve, než víme, jak bude vypadat reforma pracovního práva, už teď říkat, ke kterým článkům se zavazujeme. To je postup naprosto špatný a myslím, že touto cestou bychom neměli postupovat.
Další problematika je ta, že pan ministr uváděl, že se hlásíme ke 49 článkům smlouvy, já jsem napočítal 46, někdo jiný uváděl 48. Mám pocit, že se opět dostáváme do číselných problémů, které mimochodem u Charty místní samosprávy nám včera způsobily komplikace. Zdá se mi, že text není přesně napsán, navíc ani těch povinných pět článků z tvrdého jádra - já jsem se do dneška nedopočítal, kterých pět článků úplně bez jakékoli výhrady přijímáme. Mám pocit, že tam jsou opět nesrovnalosti.
S ohledem na to, že předložený tisk, jakkoli jsme - a to musím pozitivně ohodnotit - na vyžádání dostali z ministerstva ještě další doplňující informace, které mě jen utvrzují v tom, že tisk je špatně zpracován, že návrh je špatně zpracován, tak mám za to, že tady je velmi vážný otazník. Uvedu z jedné expertní zprávy, kterou mám nyní k dispozici, které články, k nimž se máme nyní přímo závaznou formou přihlásit, nejsou provedeny v našem zákonodárství. Mám tady k tomu rozbor, ale jen je vyjmenuji: čl. 2 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 6 odst. 4, čl. 7 odst. 1 a 5, čl. 12 odst. 4 b), čl. 13 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 16 odst. 1, a z dodatkových protokolů čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 a 2.
Mám tedy pocit, že Česká republika není způsobilá tento dokument přijmout, a právě proto, že jsme jediná země, která má čl. 10 v ústavě, který je naprosto atypickým prvkem, vláda zmiňuje ve své zprávě, že by v této podobě si představovala, že to bude přijato. Mám pocit, že ta věc je krajně nepřipravená, že bychom napřed měli vyčkat reformy pracovního práva, a pak můžeme uvažovat o tom, ve kterých bodech ho splňujeme, a pak teprve můžeme přistoupit k ratifikaci. Věc nespěchá, vysvětlení, že v ČR se - aspoň tak to zmiňuje předkládací zpráva vlády - připravuje rozsáhlá reforma těchto předpisů, které jsou skutečně velmi zastaralé několik desítek let a potřebují zcela přepracovat, tak myslím, že je to odůvodnění, které každý v Evropě pochopí a bude jej respektovat, že v současné době ještě nemáme zcela jasno v tom, jak budou tyto předpisy vypadat.
S ohledem na tyto skutečnosti navrhuji, abychom vrátili materiál vládě k přepracování. Vedle toho se nicméně hlásím k tomu, pokud nebude tento návrh schválen, že skutečně v návrhu usnesení nikdy není uvedeno, jakým kvorem má být ten dokument schvalován.
***