(pokračuje Langer)
Velmi problematické je ustanovení § 41, a to je účinnost smlouvy. Chybějí majetkové hodnoty v předmětech dražby, mám na mysli obchodní podíl ve společnostech s ručením omezeným, a to v případě nucené dražby.
Výhrad, které bych mohl přednést, je celá řada a podstatou v nich je otázka, zda tento zákon zamítnout nebo vrátit vládě k přepracování tak, aby skutečně naplňoval cíle, o kterých je zde hovořeno, nebo zda budeme optimisté a budeme věřit tomu, že se návrh zákona, který před námi leží, podaří v průběhu legislativního procesu v Poslanecké sněmovně přepracovat.
Já jsem optimistou, a proto věřím, že se podaří předložený návrh přepracovat, nicméně dovolím si navrhnout prodloužení lhůty k projednávání v Poslanecké sněmovně, a to o 20 dnů, a vzhledem k tomu, jaké právní vady podle mého hlubokého přesvědčení tento návrh zákona má, navrhuji také přikázat k projednání tento návrh zákona ústavně-právnímu výboru. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Promiňte, pane místopředsedo, vy jste dal dva návrhy a vzhledem k tomu, že je sloučená rozprava, potřebuji se vás zeptat, zda se týkají pouze jednoho, nebo obou návrhů.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Nepochybně obou.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Ano, děkuji. Nyní udílím slovo panu poslanci Milanu Zunovi, připraví se pan poslanec Tomáš Kvapil.
Poslanec Milan Zuna: Vážená paní předsedající, vážený pane předsedo, vážený pane premiére, vládo, kolegyně a kolegové, na obě předložené novely zákona se pokusím podívat jednak z pohledu právního, potom z pohledu bank a posléze z pohledu finančních úřadů.
Oba návrhy zákonů připravilo Ministerstvo pro místní rozvoj vedeno snahou podpořit výstavbu a modernizaci bytů podmíněnou dostupností hypotečních úvěrů, která je zase podmíněna zárukou návratnosti těchto úvěrů. Iniciativa ministerstva je chvályhodná. Musíme si však uvědomit, že zdaleka nejde jenom o hypoteční úvěry na byty. Jde o obecně závažný problém, jak co nejlépe a nejrychleji zajistit vymáhání peněžních dluhů.
V této souvislosti je možno připomenout mezinárodní seminář o možnostech exekučního řízení v Evropě, který se konal před dvěma lety v Helsinkách a který je důkazem vzrůstajícího mezinárodního významu vymáhání dluhů v moderní evropské společnosti, jejímž právoplatným členem chceme být. Zákon je ve veřejnosti očekáván s velkým zájmem. Noviny přinášejí titulky "Dlužníkům nebude hej" a "Banky budou rychle a bez soudů prodávat zastavěné nemovitosti".
Obdobná očekávání před necelým rokem byla spojována s tzv. velkou novelou zákona o bankách provedenou zákonem 165/1998, který nabyl účinnosti 1. září 1998. Tato novela měla rovněž posílit postavení věřitele, a to v exekučním řízení, a měla řešit situace, kdy je zástavce osobou odlišnou od obligačního dlužníka. Zákonem 165/1998 Sb., byl novelizován § 151 f) občanského zákona, § 172 a), § 274 a) občanského soudního řádu. Očekávání veřejnosti a zejména věřitelů však byla zklamána.
Prvním problémem je, že soud musí nejprve v nalézacím řízení, viz § 274 a) občanského soudního řádu, usnesením rozhodnout o prodeji zástavy, a teprve poté může následovat řízení o vlastním prodeji zástavy.
Druhým problémem je obtížná formulace návrhu, resp. jeho petitu, tedy toho, čeho se navrhovatel domáhá a jaké usnesení má soud vydat. Zde v Poslanecké sněmovně je nás řada právníků a bylo by jistě zajímavé, abychom se sami pokusili o srovnání tohoto petitu. Podotýkám, že ustanovení § 151 f) odst. 1 občanského zákona ve znění novely jako protipól práv věřitele neuvádí žádné povinnosti zástavce.
Shora uvedené problémy navrhovaná úprava opětovně neřeší. V § 35 odst. 1 vládního návrhu zákona o veřejných dražbách je uvedeno, že nedobrovolnou dražbu může navrhovat pouze ten dražební věřitel, jehož pohledávka je přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím, vykonatelným rozhodčím nálezem, nebo doložena vykonatelným notářským zápisem.
V navrhované novele ustanovení § 151 f) odst. 3 občanského zákona je však uvedeno, že zástavní věřitel může při výkonu svého zástavního práva ve veřejné dražbě zpeněžit zastavenou nemovitost nebo jinou zástavu, kterou má u sebe nebo se kterou je oprávněn nakládat, jestliže na tento zamýšlený výkon zástavního práva písemně upozorní zástavce a dlužníka.
Z uvedeného není zcela jasně zřejmé, zda zástavní věřitel v případě realizace svého zástavního práva musí mít některý z právních titulů uvedený v § 35 odst. 1 návrhu zákona o veřejných dražbách, nebo zdali postačí, že pohledávka zajištěná zástavním právem není řádně a včas plněna, jako je tomu u možnosti navrhnout prodej zástavy u soudů, viz ustanovení § 151 f) odst. 1 občanského zákona.
Navrhované znění § 151 f) odst. 3 občanského zákona je obdobné ustanovení § 229 odst. 2 obchodního zákoníku, které však u nemovitostí nemohlo být dosud realizováno pro absenci zákona o prodeji nemovité zástavy ve veřejné dražbě. Domnívám se, že by text obou ustanovení měl být sjednocen. V § 2 zákona o veřejných dražbách by vymezení pojmů mělo být doplněno o dražebního věřitele.
A nyní z pohledu bank. Dražby dobrovolné jsou z pohledu bank zcela nepodstatné a vlastně k ničemu, protože je lze provádět jen na návrh vlastníka, tedy zástavce. Banky nemají právní nástroje, jak přimět zástavce k dobrovolné dražbě. Naopak tento institut může být lehce vlastníkem, zástavcem, zneužit k průtahům při realizaci zástavy jednak možností kdykoli, bez jakékoli sankce od dobrovolné dražby odstoupit, dále podáváním návrhů soudu na předběžná opatření nebo docílením upuštění od dražby uplatněním námitek podle § 21 odst. b), c), d).
Dražby nedobrovolné jsou na první pohled pro zástavní věřitele, tedy i banky, výhodné. Ale pouze na první pohled. Navrhovaná novela ustanovení § 151 f) občanského zákona ve svém odst. 3 sice stanoví, že zástavní věřitel může při výkonu svého zástavního práva ve veřejné dražbě zpeněžit zastavenou nemovitost atd., jestliže na tento zamýšlený výkon zástavního práva písemně upozorní zástavce a dlužníka s tím, že od té doby nesmí zástavce s předmětem zástavy nakládat.
Z citovaného by bylo možné dovozovat, že ke zpeněžení ve veřejné dražbě nebude potřebovat zástavní věřitel exekuční titul. Opak je však pravdou. Podle ustanovení § 35 vládního návrhu je dražba nedobrovolná prováděna na návrh dražebního věřitele, jehož pohledávka je přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím, vykonatelným rozhodčím nálezu nebo vykonatelným notářským zápisem, tedy vždy s exekučním titulem. Banky budou proto i do budoucna nuceny domáhat se svého práva ze zástav zejména soudním výkonem rozhodnutí, a to z důvodů zachování lhůty komplexnosti soudního řízení. Nepominutelné jsou i náklady řízení, soudní poplatek za výkon rozhodnutí 2 % z požadované částky, maximálně 50 000 Kč, ve veřejné dražbě dle vládního návrhu 20 %, maximálně 1 milion korun.
Předložený návrh ve své obecné části důvodové zprávy zcela jasně deklaruje, že navrhovaná úprava má význam především pro banky, které se zabývají hypotečními obchody, a z této teze se odvíjí podstatná část koncepce návrhu, což je patrné zejména z ustanovení § 59, kde jsou pohledávky z hypotečních úvěrů zařazeny do druhé třídy, kdežto pohledávky obecné, tedy i z úvěrových obchodů zajištěných zástavním právem, až do třídy třetí. Banky však převážně realizují svou úvěrovou politiku klasickou formou úvěrových obchodů zajištěných zástavním právem, nikoli hypotečními úvěry. Proto je pro ně vládní návrh krajně nevýhodný, zejména ve shora citovaném ustanovení § 59. Pro banky jako zástavní věřitele by byla vhodná úprava, která by uspokojovala zástavní věřitele pouze podle pořadí vzniku zástavního práva.
***