(pokračuje Jičínský)
Navrhoval jsem tehdy při jednání o návrhu, který projednávala Poslanecká sněmovna, že by stačila obecná klauzule "umožnění přístupu k informacím nebo poskytnutí informací za podmínek a způsobem stanoveným tímto zákonem není porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost uložené zvláštními zákony", což by vyloučilo ono opakování asi dvaceti nebo možná více zákonů, které jsou tam uvedeny.
Považuji za vhodné to připomenout proto, že jistá právní kultura nebo její opak se tvoří nebo definitivně o ní rozhoduje Poslanecká sněmovna, v závěrečné fázi Senát, čili měli bychom si být vědomi, co schvalujeme a jaké eventuální precedenty v právní kultuře nebo v legislativní praxi zavádíme.
Nebudu tento návrh už opakovat, čili nebudu ho vznášet v podrobné rozpravě jako pozměňovací návrh. To jsem učinil minule, návrh poměrně těsnou většinou neprošel, takže nehodlám to z nějakých prestižních důvodů opakovat, ale poukazuji na to, protože to je v našem právním řádu, který má už dnes dost chaotický stav, další moment, který kvalitu právního řádu rozhodně nezlepšuje.
Přestože jsem tady řekl celou řadu vážných výhrad, které mám ke způsobu přípravy tohoto návrhu zákona i k jeho závěrečné podobě, budu pro tento návrh hlasovat, protože jeho nepřijetí by podle mého soudu mohlo mít horší důsledky, než by mohlo mít jeho přijetí.
Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Jičínskému a ptám se, zda se dále hlásí někdo do obecné rozpravy. Registruji přihlášku pana poslance Jalůvky, kterému udílím slovo.
Poslanec Josef Jalůvka: Děkuji. Vážená paní předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, zamýšlel jsem se nad navrhovaným postupem při podávání a vyřizování písemných žádostí o poskytnutí informace, zejména nad navrhovaným zněním § 14 a § 15, a to hlavně ve vztahu k obcím na úseku výkonu jejich samostatné působnosti. V návrhu zákona totiž není vůbec patrné, kdo má u obcí vydat rozhodnutí dle § 14 senátního návrhu, pokud se toto rozhodnutí týká informace ve věcech samostatné působnosti.
Zákon o obcích, to je zákon 367/90 Sb. ve znění pozdějších předpisů, vymezuje pouze dva orgány obce, které mohou rozhodovat v oblasti samostatné působnosti. Těmito orgány jsou obecní zastupitelstvo a obecní rada. Obecní úřad v oblasti samostatné působnosti pouze plní úkoly, které mu tyto dva jmenované orgány uložily. Usměrňuje po odborné stránce rozpočtové a příspěvkové organizace a zařízení, které si obec zřídila, pokud zákon nestanoví jinak, a pomáhá komisím obecní rady v jejich činnosti. Nic dalšího, žádnou rozhodovací pravomoc v rámci samostatné působnosti obecní úřad podle zákona o obcích nemá.
Navrhovatel sice v důvodové zprávě uvádí, že pro proces poskytování informací platí podpůrně zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení, což dle mého soudu znamená, že by poskytování informací obcemi, které se týkají jejich samostatné působnosti, mělo spadat do oblasti působnosti přenesené. To ale z navrhovaného znění zákona není zcela zřejmé. Chybí zde odkaz na tuto právní normu.
A navíc se domnívám, že s tímto je v přímém rozporu navrhované znění odst. 2 § 15, které stanoví, že o odvolání proti rozhodnutí obce, které se týká informací ve věcech samostatné působnosti, rozhoduje obecní rada. Obecní radě totiž opět podle zákona o obcích, § 44 odst. 1, nepřísluší rozhodovat v oblasti přenesené působnosti s výjimkou obecně závazných vyhlášek. Tato pravomoc jí podle mého názoru ani příslušet nemusí, neboť obecní rada je orgánem politickým a její rozhodnutí musí být založeno na konsenzu politickém. Rozhodnutí formou individuálního právního aktu o ústavou chráněném právu občana na informace by tento základ mít nemělo.
S vyřešením uvedeného rozporu pak úzce souvisí navrhované znění odstavce 6 § 15, které má zaručit soudní ochranu práva na informace. Ustanovení § 247 a následných občanského soudního řádu, na které je v tomto ustanovení učiněn odkaz, totiž dle mého názoru neumožňují, aby přezkoumávali rozhodnutí u obcí na úseku samostatné působnosti. Nápravu nesprávných opatření obce v oblasti samostatné působnosti upravuje přímo zákon o obcích v § 62 a následujících.
Myslím, že schválením senátního návrhu bez toho, že by mnou uvedené problémy byly vyřešeny, bychom mohli způsobit kolizi dvou právních norem, zákona o obcích a zákona o svobodě informací.
Dále se zamýšlím nad navrhovaným zněním odst. 1 § 7 senátního návrhu. Domnívám se, že informace o politických postojích osoby nebo o jejím členství v politických stranách a hnutích, které směřovaly nebo směřují k potlačování lidských práv a demokratického systému, by měla být přístupná bez ohledu na souhlas této osoby za předpokladu, že žije nebo v případě že už nežije, bez ohledu na to, že poskytnutím této informace nebude zachována její lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst nebo nebude chráněno její dobré jméno.
Tyto dvě připomínky jsou obsahem mých dvou pozměňovacích návrhů, které přednesu v podrobné rozpravě. Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Ptám se, zda se dále hlásí někdo do obecné rozpravy. Není tomu tak, končím... Omlouvám se, ještě jsem nestačila doříci to, co končím, takže nekončím obecnou rozpravu a uděluji slovo panu poslanci Mlynářovi.
Poslanec Vladimír Mlynář: Chtěl bych jenom stručně zareagovat na to, co tady řekl pan profesor Jičínský. Nechci se v žádném případě pustit do právní polemiky a jsem velmi rád, že pan profesor Jičínský nakonec řekl, že bude pro zákon hlasovat. Chtěl bych jenom pro úplnost polemizovat s tezí, že tento zákon způsobí kolaps, nebo případně že jeho nedostatky způsobí kolaps. Jsem přesvědčen, že toto je jeden z mála zákonů, který dává občanům této země nástroje na to, jak přistupovat ke státu, jak kontrolovat stát, i případné nedostatky tohoto zákona rozhodně tedy nebudou snášet občané této země, tedy lidé, které tady zastupujeme, ale úplně v nejhorším případě stát, tedy byrokratický aparát.
Sám jsem přesvědčen, že zákon žádné zhroucení státních úřadů nepřinese. Jsem asi jediný z vás, kdo má možnost srovnání, neboť jsem dlouhá léta působil jako novinář a pak krátkou dobu jako státní úředník. Tento zákon zlepší situaci v tom, že k těm, kteří se chtějí domoci informací k tomu, aby mohli svobodně rozhodovat o věcech této země, dává konkrétní nástroje, jak toho dosáhnout. Těm, kteří obtěžují, jak se mnozí z nás domnívají, úřady nekonečnými dotazy - a já podotýkám, že na to má každý občan této země nezadatelné právo - tedy u těchto lidí tento zákon jejich postup naopak zpřesňuje a umožňuje úředníkům s touto žádostí úspěšně nebo neúspěšně naložit. Současný stav je takový, že neexistuje právní úprava, která by tuto věc dokázala urovnat.
***