(pokračuje Rychetský)
Znamenalo by to nesmírné množství sporů uvnitř rodin, mezi tou částí rodiny, která žije zde, a tou částí rodiny, která žije léta v exilu, ve skutečnosti potomky těchto částí rodin. Ale ani zde ten problém nekončí. Uvědomme si, že řada restituentů již nemá - ti, kterým byla věc vydána v této zemi - tu věc, zemřela, zdědil to opět někdo jiný, ten už není povinnou osobou podle § 5 odstavec 5. Řada z nich věc prodala, vložila do obchodní společnosti. Vůči komu pak bude nová oprávněná osoba svůj nárok uplatňovat? Zákon by totiž byl ve většině případů hluchý. Šlo by o pouhé gesto. Ale není jej možno jako právní normu s plnou hodnotou naplnit.
Jinými slovy - musela by být politická vůle této sněmovny nikoli přijmout tuto novelu, ale přijmout jiný zákon o nějakém zvláštním jednorázovém odškodnění všech našich krajanů. Ale touto cestou - dobýváním se do zákona, který byl již zkonzumován, jít nelze. Nejde o problém politický. Jde o problém faktický a právní.
Já sám jsem předložil ve Federálním shromáždění v létě 1991 návrh zákona, který se jmenoval zákon o československém exilu. Tento návrh zákona měl několik málo ustanovení. První paragraf byl velmi nenormativní. Zněl: "Československý exil se zasloužil o obnovení demokracie a svobody v naší vlasti. Druhý paragraf zněl: Každý, na koho by dopadl zákon 78/1991 Sb. a nesplňuje jednu z podmínek - tehdy i trvalého pobytu a občanství - má vůči československému státu nárok na odškodnění podle § 13 zákona, tj. v akciích z kuponové privatizace." Federální shromáždění nezařadilo tento návrh zákona ani na pořad svého jednání. Dnes je bohužel již pozdě. Ale pokud je nějaká cesta, tak jedině cesta takovéhoto speciálního zákona ve vztahu k exilu, ale nikoliv dobývání se do zákona, který již nelze dnes naplňovat, protože bohužel byl již konzumován. Pro jiné lidi ale bohudík. Jsme první země, která restituci překročila a v největším rozsahu.
Na závěr bych chtěl říci, že zítra projednává legislativní rada vlády návrh zákona o státním občanství našich krajanů. Předložíme tento návrh zákona záhy Poslanecké sněmovně. Znovu činíme tentýž krok, tj. každému - týká se to těch, jimž domovská země, např. Spojené státy, neumožňovala zvolit české občanství, neboť tam byl zákaz dvojího občanství - umožňuje, aby znovu získali naše občanství.
V souvislosti s tímto návrhem zákona stojí za úvahu zvážit, zda chceme tomu, kdo takto svobodně si zvolí bez jakýchkoli podmínek naše občanství, též nějakým způsobem kromě morálního odškodnění poskytnout i jiné. Pak ovšem upozorňuji, že nemůže být v hmotné podobě toho, co již nemáme. Může být jen v podobě nějakého finančního odškodnění. Nedávno jste projednávali rozpočet a musíte uvažovat i tyto bariéry.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane místopředsedo. Kolegyně a kolegové, vystoupení místopředsedy vlády Rychetského bylo vystoupením posledního přihlášeného do rozpravy. Ještě vidím přihlášku pana poslance Štraita. Uděluji mu slovo.
Poslanec Jaroslav Štrait: Vážení kolegové, dovolte mi praktickou poznámku, protože do této chvíle si vyměňovali názory právní koryfejové. Já si netroufám vstoupit do tak závažné právní debaty jinak než prakticky.
Před několika dny jsem shodou okolností předložil panu ministru financí interpelaci, kde jenom na Královéhradecku ve čtyřech případech vyjadřuji podezření, že byli někteří jednotlivci bohužel odškodněni dvakrát, a to jak na základě už dnes zmíněných mezistátních smluv v 70. a 80. letech, pak ještě bohužel po roce 1989. Už jsem v roce 1995 oslovil ministra Kočárníka. Obdržel jsem řadu materiálů z Ministerstva financí ohledně smluv. Také jsem oslovil ministra zahraničí.
Bohužel tyto smlouvy uzavírané Československou republikou nebyly z řady příčin - ani před, ani po roce 1989 - uveřejněny ve Sbírce zákonů a nařízení. Je to velká škoda. Své vystoupení skutečně zkrátím. Kdyby byly tyto smlouvy s těmi 27 - resp. pak ještě se státy, které zde jsou po bývalém Sovětském svazu - plus tedy další zveřejněny, ale byly by také zveřejněny zřejmě i částky, které už tehdy republika jednotlivým státům vyplatila. Ty jsou fantastické. Jdou do miliard. Například Velké Británii bylo vyplaceno jako kompenzace za znárodněný majetek fyzickým i právnickým osobám 32 milionů liber, Spojeným státům 81,5 milionu amerických dolarů, Kanadě 3,2 milionu kanadských dolarů, Rakousku už zmíněná jedna miliarda šilinků, Francii 4,2 milionu franků, Švýcarsku 71 milionů švýcarských franků, Belgii 425 milionů belgických franků, Švédsku 5 milionů švédských korun atd. Některým státům byly poskytnuty vzájemné kompenzace.
Připojuji se k návrhu, který už zazněl několikrát, vysloveně z procesních důvodů, aby tento návrh zákona byl zamítnut. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Kolegyně a kolegové, táži se, kdo má v úmyslu vystoupit ještě v rámci obecné rozpravy. Žádnou přihlášku nevidím. Obecnou rozpravu končím.
Táži se navrhovatele, zda má v úmyslu vystoupit na závěr obecné rozpravy ještě před hlasováním. Je tomu tak, takže uděluji slovo panu poslanci Karasovi.
Poslanec Jiří Karas: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, moje závěrečné slovo může být velice krátké. Domnívám se, že na veškeré námitky, které zazněly z této tribuny - včetně polopravd, které jsem slyšel z úst pana místopředsedy Rychetského - jsem odpověděl ve svém úvodním slově.
Je mi ale velice smutno z toho, když slyším, jaké názory má politická reprezentace této země po tzv. sametové revoluci. Když jsem slyšel hovořit pana kolegu Zunu z Občanské demokratické strany, tak jsem kdesi z povzdálí slyšel Internacionálu a burácet Gottwaldovo "kdo není s námi, je proti nám". (Potlesk.) To, dámy a pánové, není pouze můj problém. To je problém této země.
Pane místopředsedo, dámy a pánové, je věcí práva a spravedlnosti, abyste návrh tohoto zákona podpořili. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Táži se zpravodaje, zda má v úmyslu vystoupit. Ano, prosím, pane poslanče.
***