Poslanec Ladislav Šustr: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, návrh poslanců Jiřího Karase a Pavla Tollnera na vydání zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/91 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je snahou o dokonalejší majetková vyrovnání. Jedná se o skupinu našich bývalých spoluobčanů, kteří po roce 1989 nepožádali o vrácení, resp. získání státního občanství České republiky. Návrh se opírá o morální stránku věci.
Přestože vláda ve svém stanovisku - sněmovní tisk 43/1 - vyjádřila nesouhlas s tímto návrhem, a to na základě někdy i správných argumentů, navrhuji propuštění tohoto návrhu do druhého čtení. Důvodem je principiální záležitost uvedené problematiky. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji panu zpravodaji. Otevírám obecnou rozpravu, do níž se přihlásili poslanci Milan Zuna a Pavel Tollner. Jiné písemné přihlášky nemám, registruji přihlášku paní poslankyně Kupčové a pana poslance Jičínského. Uděluji slovo panu poslanci Zunovi.
Poslanec Milan Zuna: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, jedná se o významný zásah do dosavadní právní úpravy mimosoudních rehabilitací. Návrh se sice týká zákona č. 87/91 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale nelze jej podle mého názoru nevztáhnout resp. nerozšířit i na zákon č. 229/91 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě, který je ve vztahu k zákonu č. 87/91 Sb. v otázkách upravujících proces zmírnění majetkových křivd zákonem zvláštním.
Původní koncepce mimosoudních rehabilitací z roku 1990 předpokládala vypracování jednoho komplexního restitučního zákona bez ohledu na charakter majetku. Nakonec ale byly zpracovány a přijaty dva zákony, a to nejprve zákon č. 87/91 Sb., který nabyl účinnosti 1. 4. 1991, a zákon 229/91 Sb., který nabyl účinnosti 24. 6. 1991. Mezi oběma zákony je sice řada odlišností, avšak definice oprávněné osoby je v obou zákonech obdobná a shodný je v obou zákonech i požadavek na státní občanství oprávněných osob. Ve shodě je rovněž otázka rozhodného období.
Zrušení podmínky státního občanství pro oprávněnou osobu pouze v jednom ze shora uvedených zákonů považuji vzhledem k jejich společné koncepci za vyloučené. Navíc v některých případech lze vzhledem k povaze majetku obtížně rozlišit, zda nárok spadá do věcné působnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, či do působnosti zákona o půdě.
Navrhovanou změnu zákona č. 87/91 Sb. nelze tedy předkládat odděleně, aniž by byl současně podán obdobný návrh na změnu zákona 229/91 Sb.
Rozhodné období, na které se oba zákony vztahují, trvalo téměř 42 let. Další rok a půl uplynul do účinnosti shora uvedených zákonů. Původní vlastníci odňatých věcí většinou zemřeli dříve, než mohli svůj nárok podle těchto zákonů uplatnit. V nižším pořadí pak nastoupily dle § 3 odst. 4 zákona č. 87/91 Sb. či § 4 odst. 2 zákona č. 229/91 Sb. další oprávněné osoby. V této souvislosti považuji za velmi významný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze 31. 12. 1993, spisová značka 3C6393. Soud dospěl k názoru, že navrhovatelka jako sestra původního vlastníka odňaté věci je jedinou oprávněnou osobou podle § 3 odst. 4 písm. e) zákona č. 87/91 Sb., přestože v zahraničí žije dcera a vnučka původního vlastníka, které však nesplňují podmínku státního občanství, a proto nejde o oprávněné osoby.
Obdobných případů, kdy odňatá věc již byla vydána oprávněné osobě v nižším pořadí, přestože existují osoby ve vyšším pořadí, které nesplňují podmínku státního občanství, a proto nejsou oprávněnými osobami, je celá řada. Předložený návrh s touto reálnou možností zřejmě nepočítá, resp. její důsledky neřeší. Oprávněné osoby v nižším pořadí, kterým byla věc vydána, ji převzaly v dobré víře.
Dle ustanovení § 34 zákona 87/91 Sb., není-li oprávněné osoby nebo neuplatní-li žádná z oprávněných osob nárok na vydání věci ve lhůtě stanovené v § 5 odst. 2, stává se oprávněnou osobou stát, který uplatní toto své právo do 18 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, to je do 30. září 1992. Jestliže tedy jedinou možnou osobou, která mohla o vydání věci požádat, byla osoba, která nesplňovala podmínku státního občanství, a tedy ani statut oprávněné osoby, a předmětná věc nebyla ke dni účinnosti zákona k dispozici státu, byl stát povinen ve shora uvedené lhůtě uplatnit nárok na její vydání. Pokud by stát v uvedené propadlé lhůtě svůj nárok neuplatnil, zůstala by vlastníkem osoba, na kterou byla věc před účinností zákona státem převedena. Jestliže stát svůj shora uvedený nárok včas, to je do 30. 9. 1992, uplatnil, mohl by v mezidobí věc opět zcizit. V obou shora uvedených případech je legálním vlastníkem třetí osoba.
V důvodové zprávě podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona 87/91 Sb. povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. Také své státní občanství, a dříve to byl i trvalý pobyt, musí ona osoba prokázat, má-li být uznána za oprávněnou osobu. Zákon 87/91 Sb. ze dne 21. 2. 1991 nabyl účinnosti 1. 4. 1991. Výzva k vydání věci měla být povinné osobě doručena do 6 měsíců ode dne účinnosti zákona, to je do 30. 9. 1991. Z uvedeného vyplývá, že osoba, která splňovala všechny podmínky stanovené pro oprávněnou osobu s výjimkou podmínky státního občanství, měla poměrně dost času k tomu, aby si mohla záležitost státního občanství vyřídit. Zákon 87/91 Sb. a zákon č. 229/91 Sb. byly - a to zcela účelově - postaveny na principu, že oprávněnou osobou může být jen občan ČSFR, a původně stanovily ještě další a přísnější podmínku, později zrušenou, že tento občan musí v naší republice i trvale bydlet.
S odstupem času, po osmi letech účinnosti obou zákonů, je velmi těžké, ne-li nemožné, základní princip, na kterém byly postaveny tyto zákony, měnit. Argumenty autorů uvedené v důvodové zprávě se v tomto světle jeví jako obecně proklamativní a účelové.
Autoři uvádějí, že jimi navrhovaná úprava nemá podstatných nároků na státní rozpočet. Odhadem se jedná o několik desítek milionů Kč. Autoři neuvádějí, jak k této dedukci dospěli ani o kolik nových "oprávněných osob" a o jaký objem vydávaného majetku a předpokládaných náhrad by se mělo jednat.
Nároky navrhované úpravy na státní rozpočet by tedy bylo nutno fundovaně konkretizovat a doplnit. Stejně tak je nutné pečlivě analyzovat veškeré dopady navrhované úpravy nejen na státní rozpočet. Všechny politické strany, jak jsme tady ve sněmovně, víme, jaké hříchy byly napáchány tím, že jsme dávali v minulosti v některých případech přednost před právem aspektům politickým nebo ekonomickým.
***