Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, na rozdíl od kolegy Exnera chci být ve svém vystoupení poctivý k vládě, která většinu problémů, kterým čelí, zdědila od svých předchůdců, kteří na její adresu dnes trousí ironické poznámky, bijí se v prsa a hořekují nad zhoubným deficitem. Přitom Česká národní banka soudí, že 20 miliard korun deficitu vyplývá z ekonomického cyklu, šest miliard připadá na navýšení obranného rozpočtu, takže pánům z pravice na jejich "zásadovou kritiku" zbývá pět miliard. Co je pět miliard proti desítkám a stovkám miliard ztracených neodpovědným přístupem k reformě, k privatizaci národního majetku zejména. Přitom jimi předložený schválený rozpočet na konci roku 1997 skončí letos na konci roku 1998 schodkem 25,3 miliardy podle současných odhadů, podíl záruky pro Českou spořitelnu činí 4,1 a na Konsolidační banku připadá 10,5 miliardy korun.
Jak už jsem konstatoval v přípravě prvního návrhu rozpočtu, nachází se současná vláda v nejhorší situaci ze všech vlád po roce 1948, pokud jde o disponibilní rozpočtové zdroje. Nelze se proto divit, že proto sahá ke zbytkům kdysi rozsáhlého státního majetku. Zároveň má privatizace státních podílů přesvědčit tzv. přátele v zahraničí, že Česká republika dbá rad "starších bratrů" ze západní Evropy, kteří se v poslední době okázale zlobí, a bývalé premianty mezi zájemci o vstup ponižují paradoxně v době, kdy vlády euroskeptiků vystřídala vláda skutečných eurooptimistů, kteří si odvolávku na příklad Evropské unie dali do vládního prohlášení ne jednou, ale hned devětapadesátkrát. A to přesto, že ani Polsko, ani Maďarsko nemají tak otevřenou ekonomiku a Polsko se svými 40 miliony obyvatel má čtvrtinový objem zahraničního obchodu.
S příjmy z prodeje těchto státních podílů koketovaly i návrhy rozpočtů Klausovy vlády. Byla a je to otázka navýsost diskutabilní. Sociální demokraté, kteří převzali vládní odpovědnost po volbách v roce 1998, se nechávají hodně inspirovat příkladem sociálně demokratických vlád v Polsku a Maďarsku, které s těmito příjmy pracovaly.
Zde však chybí tlak na průhlednost těchto příjmů, přesné definování toho, na jaké účely mají být tyto příjmy využity, zda například na ekologii, na důchody apod. Neměly by se ztratit v běžných výdajích. U prodeje Československé obchodní banky, která je pokládána obecně za banku s nejlepší ziskovostí a s nejvyšší produktivitou práce, jistě nehrozí tak dramatický zásah do struktury českého průmyslu jako v případě České spořitelny nebo Komerční banky. Nebo jak tomu bylo u prodeje Investiční a Poštovní banky.
Jsou tu však jiná úskalí. Je to jednak záruka, kterou Tošovského vláda vystavila na Aero Vodochody firmě Boeing. Za tuto úděsnost, kde čistým profitérem bude jedině Česká národní banka, kam se bývalý premiér Tošovský vrátil na post guvernéra, Zemanova vláda opravdu nemůže.
Druhým rizikem je slovenský podíl, na kterém vázne rovněž státní záruka. Tyto dvě položky činí údajný příjem státní pokladny v delší perspektivě iluzorní.
Konstrukce státního rozpočtu stojí na představách o dalším ekonomickém vývoji. Ty jsou značně optimistické, uvážíme-li hloubku současné krize. Vláda pracuje s poměrně širokým pásmem růstu hrubého domácího produktu od +0,4 do +2,6 %. Vezmeme-li v úvahu současnou utlumenou a balíčky doslova přidušenou domácí poptávku, kdy jen dvě třetiny průmyslových podniků pracují s jakýms takýms ziskem a 40 % stavebních podniků čelí hrozbě bankrotu, nemluvě již o zemědělství, kde je 90 % majetku zadluženo, pak musíme závidět vládě její optimismus. Hodnota nad 2 % by byla doslova senzací a vznikají otázky, zda je vláda připravena na možné nerovnováhy, které v takovém případě asi nastanou.
Spotřeba domácností, kladená do rozpětí 0 % až 2,5 %, bude podle všeho spíše stagnovat a maximálně lze očekávat růst do 1 %. Osobně jsem skeptický, že vláda, která plánuje zřídit řadu nových úřadů a komisí, může dosáhnout poklesu spotřeby vlády, jak nám předkladatelé slibují. V předloženém materiálu se uvádí interval -2 % až nula. Míra inflace by za určitých příznivých okolností mohla být i reálná. Autoři rozpočtu patrně pracují s klouzavým průměrem. Čistá inflace, tedy bez deregulací, by mohla dokonce klesnout až na řád pěti šesti procent. Legislativní vlivy na inflaci činily v letošním roce 5,1 %. Střední varianta na příští rok 1999 vychází na 2,1 %. Deflátor HDP na rok 1999 by měl činit 6,6 % jako střed intervalu.
Vláda je optimistická i u nezaměstnanosti, kde se čeká koncová hodnota 8,9 %, což by dnes řada okresů severních Čech a severní či jižní Moravy brala jako výhru. Rovněž dynamika růstu mezd je viděna dost příznivě ve výši 8 %. Jenže nad tímto vývojem není možno jásat, protože inflaci - jestliže jsem mluvil o tom, že by mohla klesnou čistá inflace na řád pěti šesti procent - inflaci brzdí nikoliv celkové zdraví ekonomiky, ale padající spotřebitelská i veřejná poptávka.
Schodek běžného účtu platební bilance na rok 1999 v intervalu 0,3 až 1,4 % k hrubému domácímu produktu by nebyl nijak tragický. Pro připomínku v roce 1997 měly veřejné rozpočty jako celek schodek 1,2 % HDP a v roce 1998 to představuje 2,3 % HDP, což reprezentuje 41,2 miliardy korun. V roce 1999 by celkový deficit veřejných rozpočtů měl dosáhnout 48,7 miliardy korun včetně Konsolidační banky s jejími deseti miliardami korun. Je to rovněž opět velmi optimistický předpoklad.
Co se týče výchozí situace roku 1998, jsou v deficitu za rok 1998 započítány povodňové výdaje? Z předloženého materiálu, který jsme dostali z Ministerstva financí, to vůbec jasné není.
Potěšující je naproti tomu zjištění, že nás supervolební rok, jak se zdá, stál údajně pouze 1, 35 miliardy korun. Co se týče obchodní bilance za rok 1998, schodek ve výši 78 mld. Kč je patrně nadhodnocen. Lze se domnívat při útlumu spotřebitelské poptávky, že se bude pohybovat někde v řádu 65 mld. Kč a i v příštím roce bude dolní mez odhadů asi na této úrovni, dost možná i o několik miliard níže. Jak se dočítáme, o 6 mld. Kč se zvyšuje dluhová služba a kapitálové výdaje jsou vyšší o 57,46 mld. Kč.
Mezi nesporná pozitiva předkládaného rozpočtu patří to, že o 3 mld. Kč narostly dotace obcím. Obrat v této oblasti jsme chválili už v minulém čtení a pokládáme za svou povinnost to zdůraznit i dnes. Za racionální je nutno pokládat i zvýšení výdajů na stavební spoření o 1,45 mld. Kč. Dobrý a rozumný krok je i přidělení 200 milionů dotace na podporu rizikového a rozvojového kapitálu.
Naproti tomu program zateplování a úspor energie je dotován zbytečně málo. Jedná se o 46,2 %. Vzniká otázka, zda má vláda pravdu, označuje-li svůj rozpočet za prorůstový. Já bych nikomu nechtěl brát iluze, mimo jiné náš praotec Karel Marx říká, že iluze mohou být v politice velmi reálnou silou.
***